Mauvignier, Laurent

Mauvignier, Laurent

rozhovor beletrie zahraniční

Měl jsem představu, že závěrečná scéna se bude odehrávat na ostrově, nebo aspoň na nějaké pláži, ale vůbec jsem netušil, jak to mám udělat, abych své postavy na to místo dostal. Nakonec se mi to podařilo, ale zabralo to neuvěřitelně mnoho času.

Umírat v každé knize by bylo náročné
Pražský rozhovor s Laurentem Mauvignierem 

- Loin d´eux je váš první román...
- Ano. Můj první publikovaný román.

- Řekl byste, že je váš styl psaní uznávaný?
- Nejsem si jistý. Každá kniha představuje zvláštní moment nejen v tvorbě, ale i v životě. Dnes už bych to napsal jinak. Nicméně všechny mé knihy jsou pro mě velmi důležité. Psal jsem už předtím, ale v případě Loin d´eux to bylo poprvé, kdy se to celé dalo do pohybu a začalo vznikat cosi literárního... pro mě tato kniha znamená opravdový rozjezd.

- Mohl byste říct něco ke struktuře románu? Hovoří několik postav, vševědoucí vypravěč neexistuje. Jednotlivé osoby se představují prostřednictvím vlastního vyprávění, pak jsou tu hlasy ostatních, které výsledný obraz doplňují. Říká se, že váš román je o nemožnosti mezilidské komunikace. Souhlasíte s tím?
- Všichni to tvrdí, takže by to měla být pravda. Já jsem ale na něco podobného při psaní vůbec nemyslel. Neřeknu si: „Tak, teď napíšu knihu o komunikaci mezi lidmi.“ Postavy prostě začaly mluvit. Proto je pro mě začátek knihy tak důležitý. Předtím jsem zkoušel psát a vůbec to nešlo, pak se to najednou rozjelo. Postavy hovořily v monolozích a já jsem byl velmi překvapen jejich ochotou mluvit. Bylo to pro mě ohromné osvobození. Samozřejmě jsem musel do určité míry přemýšlet i o struktuře a ději...

- Co bylo počátečním impulsem? Měl jste nějaké téma? Hlavní událost?
- Ano, samozřejmě, hlavní událostí je sebevražda. Sebevražda hlavní postavy, nebo spíš postavy, vůči které se ostatní postupně definují. Ta sebevražda mě zajímala, protože pro mě představuje jakési prázdné místo. Postava je v románu přítomná, ale sebevražda ne. Nemáme o ní přesnější informace. To je také něco, co mi při pohledu zpět trošku vadí.

- Vzhledem ke skutečnosti, že jde o váš první román, to ale může být i výhoda...
- Ano, to jistě. Je důležité udržet určitou stavbu. Člověk získá pocit, že má téma, napíše několik stran a říká si, že ta nit se za chvíli objeví, ale ono se to nemusí povést. Proto je možná dobré začít něčím krátkým, držet se jednoho tématu. První román je jedinečný, protože jistým způsobem námět hledáme i v sobě, je to velmi intimní záležitost. Takhle to vyznívá jako by se jednalo o čistě formální záležitost, ono to ale samozřejmě není tak jednoduché.

- Kdy jste začal psát?
- Psaní mě zajímalo již od dětství. Vystudoval jsem výtvarnou školu, ale otázka psaní se stále vracela, když tu byla neustále i obava, zda mám opravdu co říct. Dal jsem si rok na psaní, abych zjistil, co z toho vzejde. No a tohle byl třetí pokus.

- Nakladatelství Éditions de Minuit jste si vybral sám?
- Ano, nijak jsem na tom sice nelpěl, ale byl to takový můj sen. Pro spoustu lidí to je kultovní nakladatelství, autoři, které vydává, nemusí sedět každému, ale je nesporné, že každý z nich je z literárního hlediska na výši. Neříkám, že se jim cítím být blízko, ale myslím, že například Becketta máme všichni společného.

- Měl jste v knize Loin d´eux snahu rozlišit styl mluvy jednotlivých postav, nebo jde stále o jeden hlas?
- Svým způsobem je to stále jeden hlas. Tohle je opravdu důležitá otázka. Přemýšlel jsem, zda mám jejich řeč odlišit. Nemluví přece všichni stejně. Ale pak jsem si říkal, zda by to nevyznělo jako přílišná naturalizace. Koneckonců jde totiž o čistě literární jazyk. A i realita, v níž se příběh odehrává, je čistě literární.

- Nicméně mám pocit, že postava Jeana mluví trošku jinak.
- Máte pravdu. To se při psaní stává. Některé postavy se projevují výrazněji, a přesně k tomu došlo v případě Jeana, aniž bych já věděl proč.

- Takže to vzniklo naprosto přirozeně?
- Naprosto. Vím, jak je těžké jednotlivým postavám dodat prvky, kterými by se od sebe odlišovaly, ale pak jsem si řekl, že se přece pohybuji v literární realitě. Myslím, že je lepší snažit se dosáhnout dojmu pravdivosti než dojmu reality.
Na rozdíly mezi jednotlivými postavami se mě často ptají. Lidé totiž chtějí, aby autor byl zároveň vypravěčem. Vyskytli se i tací, kteří byli přesvědčeni, že tu knihu napsala žena. Na to mohu říct jedině to, že podle jejich pojetí bych musel umřít, abych mohl mluvit jako Luc... Umírat v každé knize by ale bylo docela náročné.
Vytvářím literární dílo, nesnažím se o dokonalé napodobení reality.

- Snažíte se vžít do jednotlivých postav?
- Řekněme, že se spíš snažím vžít do logiky dané situace. Řekněme, že něco mám. Zajímá mě, jak se může děj logicky posouvat. Například situace, kdy se někdo cítí v přítomnosti jiné postavy nesvůj. Co bude dělat třeba s rukama... Snažím se to zachytit. Řeknu si, že u toho zůstanu, dejme tomu, na deseti stranách. I když nemám co říct. Tak se dostanu do situace podobné té, v které se nachází postava. Snažím se také zachovat logičnost situace. Pozoruji, co se děje. Nechci se dostat do pozice vypravěče, který hodnotí. Chci, aby to vycházelo z postavy. Může to být třeba blbec, ale on sám o tom přece neví. Čtenář si pak možná řekne, že je to blbec. Postava sama se tím ale v průběhu děje nezabývá.

- Máte své postavy rád?
- To je individuální, ale většinou je mám rád. I když mě někdy štvou. Je to zvláštní – když dokončím román, mám ke svým postavám vztah jako k lidem, které jsem před dlouhou dobou znal a pak je ztratil. Ale asi je to přirozené, protože jsem s nimi prožil několik měsíců.
Přesto nejsou jako skuteční lidé, například si vůbec nepředstavuji jejich fyzickou podobu, jejich postavu nebo barvu vlasů. Spíše si představuji jejich pocity. Vzpomínám si, že když jsem psal román Apprendre à finir, odjel jsem na víkend a práci přerušil v momentě, kdy jedna z postav sedí na kole, jednou nohou se opírá o zem a čeká, až zhasne červené světlo na železničním přejezdu. Celý víkend jsem pak s postavou prožíval přímo fyzický pocit nepohodlí, jako bych sám čekal, až budu moci sám nasednout na kolo a odjet. Vlastně to bylo docela nepříjemné.

- Stejné problémy s postavami zažívá překladatel, který jim ale navíc ani pořádně nerozumí. Snad v každém překladu se vyskytnou pasáže, kdy přesně nevíte, proč postavy dělají to, či ono.
- Ano, to musí být pro překladatele dost těžké. Ve chvíli, kdy píšu, nad takovými věcmi nepřemýšlím, postavy samy nacházejí logiku příběhu. Ale je mi jasné, že jak pro čtenáře, tak pro překladatele musí být obtížná právě ta přítomnost osoby autora v textu, se kterou je třeba počítat. Jako autor jsem této přítomnosti ušetřen, je pro mě naopak žádoucí se jí zbavit. Dovedu si představit, že překladatel zažívá jakýsi „strach z plné stránky“, zatímco spisovatel se obává stránky nepopsané.

- Je podle vás vhodnější nazývat promluvy postav v románu Loin d´eux vnitřními monology, nebo spíše zpověďmi určenými další osobě, například čtenáři?
- Neřekl bych, že se jedná o monology, protože promluvy vzbuzují pocit, že postavy své příběhy vyprávějí někomu. Problém je právě v tom, že nikdo takový neexistuje, protože kdyby naproti nim seděl nějaký posluchač, určitě by do příběhu také vstoupil. V románu Seuls je něco podobného – prvních pětadvacet stránek se rozhodně nedá popsat jako monolog, o postavách se mluví ve třetí osobě, a pak na pětadvacáté straně se během jednoho odstavce všechno změní, někdo nám sdělí něco v tom smyslu, že jedna z postav „možná přece jen půjde svého otce navštívit, možná se s ním přece jen přestane hádat“ a je nám jasné, že tím otcem je vypravěč. A je evidentní, že se tím na někoho obrací, že si to nevykládá pro sebe.
Sem také patří problém realismu. V literárním díle je jedinou realitou právě představa, kterou o díle máme. Samozřejmě že bych mohl do příběhu vložit postavu vypravěče, ale mám pocit, že to je dnes už zastaralý postup, už není potřeba používat takovéhle lsti a úskoky.
Problém s vypravěčem je však přesto v některých případech dost složitý. Nedávno jsem četl knihu, která se celá v druhé osobě obrací k určité postavě a já si v několika momentech říkal, že teď už přece ona postava musí vystoupit na scénu a něco odpovědět, to se však nikdy nestalo, takže se v knize vůbec nedozvíte, kdo a ke komu mluví.

- Zapojujete do svých románů autobiografické prvky?
- Vše, co čtete v mých knihách, je fikce, ale zároveň lze říct, že všechno je to pravda. Myslím to tak, že vše, co jsem kdy přečetl nebo viděl v kině, je součástí mé biografie. Klidně bych v nějaké knize mohl ocitovat dvě stránky z Prousta a říct, že tyhle dvě stránky jsou částí mého života, stejně jako vše ostatní, takže proč ne? Proč by například do mé autobiografie měl být zařazen můj citový a soukromý život, ale už ne můj život literární? Všechno tohle je přece stejně důležité. Z tohoto pohledu je všechno, co jsem kdy napsal, součástí mé autobiografie. Jsem přesvědčen, že každý spisovatel do svých textů vkládá nejen to, co kdy zažil, ale také to, co slyšel nebo četl, prostě celou tuhle směs. Je úžasné vidět, jak se to všechno spojuje.
Stejné to bude, když se mě zeptáte, jestli ve svých knihách používám psychologii, nebo ne. Jednak o tom nic nevím, jednak je mi to dost jedno. Často mě zvou, zvlášť po vydání Loin d´eux, abych se účastnil konferencí o sebevraždách nebo o vztazích teenagerů se svými rodiči – ale o tom já nemám naprosto co říct! Pokaždé se těm lidem snažím vysvětlit, že pro spisovatele je strašně důležité nemít na věci, o kterých píše, žádný názor. Musí se všemu naprosto otevřít, hlavně se snažit nesoudit a proměnit se v jakousi „houbu“ nasávající všechny podněty. V tom právě spočívá to nejtěžší. Všechny předem utvořené názory musí člověk zahodit a zůstat sám s tím, co chce sdělit. Představte si, že budu třeba chtít vylíčit totálního grázla. Největší chyba by byla zaujmout stanovisko a kázat, že to, co dělá, je špatné. Nesmím ani soudit, ani omlouvat, jenom se snažit pochopit, proč se věci dějí právě tak, jak se dějí. Je těžké vykreslit určitý obraz světa, ale zároveň do něj nevkládat stanovisko autora. Když se autorovi přitom navíc podaří říct, co chtěl, je to vážně něco.
Samozřejmě, že autor zaujímá stanovisko už tím, že si vybírá, jaké postavy pro svůj román použije, ale s tím by se měl spokojit. Jestli k počátečnímu názoru, projevujícím se oním výběrem, přidáme ještě některé další, je to už příliš. Pokud z knihy moc silně cítíme toho, kdo ji napsal, něco je špatně.
Pak samozřejmě také existují knihy, ve kterých je autor tou nejdůležitější postavou, tedy knihy s určitým poselstvím, ale to není případ mých románů, takže o tom vážně nemám co říct...

- Proč vlastně píšete? Říkáte, že to není kvůli hledání pravdy či realismu, ale proč tedy?
- Otázka realismu je komplikovaná. Mě zajímá skutečný život, ne realismus. Realismus znamená předstírat, že budoucnost neexistuje a že svět románu je skutečný. Pravda je ale něco jiného... Řekněme, že já se snažím o to, aby každá postava dostala prostor říct svoji pravdu. Nemyslím si totiž, že existuje pravda absolutní, daná shůry. Právě naopak – existují různá vnímání pravdy a každý věří tomu svému. Pro mě je zajímavé to, že když v románu navrstvím několik hledisek různých osob, čtenář si zformuje hledisko vlastní.
Chtěl bych, aby kniha a její postavy žily svým vlastním životem a nebyly pouhým nástrojem pro vyjádření něčeho. Chci, aby příběh žil sám za sebe. Nechci z postav a situací dělat nástroje na vyjádření nějaké myšlenky a tím je manipulovat.

- Když ale necháte postavy, aby jednaly samy za sebe, může se přece stát, že se příběh dostane do slepé uličky. Co v takovém případě děláte? Prostě určitou situaci vypustíte a začnete znovu?
- Když se postavy dostanou do slepé uličky, nejdřív se snažím zjistit, proč se tam vlastně dostaly a vyřešit problém přirozeně. Ale je pravda, že i když se snažím do knihy příliš nezasahovat a ponechat postavám volnost, pánem situace jsem pořád já. I když nechci příliš manipulovat, musím přece jen stanovit bod, ke kterému chci knihu dovést.
Dám příklad: pro svoji příští knihu, která vyjde ve Francii, jsem měl představu, že závěrečná scéna se bude odehrávat na ostrově, nebo aspoň na nějaké pláži, ale vůbec jsem netušil, jak to mám udělat, abych své postavy na to místo dostal. Nakonec se mi to podařilo, ale zabralo to neuvěřitelně mnoho času, protože bylo potřeba dát příběhu prostor, aby svůj problém vyřešil sám.

- Když jste psal svůj druhý román, napsal jste prý osm set stran a pak jste vybral to, co se vám hodilo. Postupujete tak u všech svých knih?
- Není to nějaký standardní postup, každou svoji knihu jsem psal jinak. Ani u toho druhého románu vlastně nejde o osm set stran stejného textu. Napsal jsem vždycky asi tak dvě stě stran a pak jsem zjistil, že s těmi určitými postavami to prostě nepůjde a začal jsem psát znovu od začátku. Pokaždé to byla skoro jiná kniha. Ponechal jsem situace, které se mi zdály dobré, ale postavy jsem nahradil jinými.

- Co tím myslíte, když řeknete, že je situace dobrá? Znamená to, že dobře zapadá do textu, nebo spíš že si o ní myslíte, že bude čtenářsky zajímavá?
- V tomto momentě psaní na čtenáře rozhodně nemyslím, mám úplně jiné starosti, hlavně o to, aby ten text prostě držel pohromadě.

- Jestli tomu dobře rozumím, o knize uvažujete spíše jako o situacích, které je třeba pospojovat, než jako o příběhu. Takže první věcí, která vám přijde na mysl, když plánujete nový román, jsou právě situace?
- Ano, ale úplně nejdřív vlastně nepromýšlím ani situace, spíše mě napadají pocity, obrazy, příhody, představím si třeba pláž, nějaké velmi suché a opuštěné místo...

- Proč jste se rozhodl psát své knihy formou dialogu, či ještě častěji monologu? „Klasická“ forma s vypravěčem vám nevyhovuje?
- Ne, nevyhovuje, neměl bych tak pocit, že jsem na svém místě. Také to trochu souvisí s otázkou pravdy, chci říct, že když čtu knihu s vševědoucím vypravěčem, působí to na mě úplně falešně a uměle, prostě tomu vůbec nevěřím. Kdybych do svých románů zakomponoval vševědoucího vypravěče, byl by to někdo, kdo má tu jedinou pravdu, kdo manipuluje. Já chci podávat vidění reality z mnoha úhlů pohledu. Ať si každá postava řekne, co ví, nebo co si myslí, tím se totiž čtenář ocitne ve velmi svobodné pozici, protože není nucen věřit tomu, co ta či ona postava říká.
To, že dávám přednost románům ve formě monologu, také souvisí s energií. Do monologu může autor vložit více energie, pohybu, rychlosti, prostě těchto technických záležitostí. Monolog mi přijde silnější a působivější.
Když však předčítám své monologické texty nahlas, rozhodně se snažím vyhnout falešné dynamizaci textu, která je podle mě spojená s problémem realismu, kdy člověk předstírá, že je tou postavou, která právě mluví. Zatímco já jsem přesvědčen, že je velká chyba to hrát. Jediné, co se podle mě při čtení nahlas uplatní, je rytmus.

- Jsou pro vás psaní jakousi formou terapie, snažíte se zbavovat problémů či věcí, které vás tíží, prostřednictvím svých postav?
- Ano, jistě, psaní určitě funguje jako takový hromosvod. Ty postavy jsem vymyslel já a proto mají částečně i podobné problémy, jako já...

- Takže to funguje trochu jako u antických tragédií – diváci si na konci popláčou a pak se cítí očištěni...
- Ano, je to tak, tragédie mě vlastně docela zajímají, především co se týče pohybu a rytmu. Všechno vás směřuje do jednoho bodu už od začátku textu. Postavy naprosto jistě musí dojít k jednomu určitému konci a žádnému jinému. To je pro mě velmi zajímavé. Člověk vidí, jak se jednotlivé prvky tragédie uspořádávají a pořád se mu zdá, že se z toho postavy dostanou, ale k tomu zcela nutně nikdy nedojde.

- Máte vůbec čas číst knihy jiných autorů?
- Nejenže mám čas na čtení, ale dokonce si jej úmyslně vyhrazuji, protože je to podle mě velmi důležité. V obdobích, kdy zrovna nic nepíšu, se snažím hodně číst.

- Děláte někdy to, že když se vám zalíbí text napsaný někým jiným, vezmete jej a přepíšete svým vlastním způsobem, jako cvičení?
- Ano, ale vlastně je to tak, že když člověk přejme prvek z od někoho jiného, je to proto, že si všimne, že mu ten prvek již svým způsobem stejně patřil, tedy že si vezme pouze věc, kterou jaksi „pozná“, je to třeba situace, kterou už dlouho hledal a zjistí, že na řešení už před ním přišel někdo jiný.

- Při takovém postupu ale může nastat problém s autorskými právy.
- To určitě ne, protože tu samozřejmě nejde o plagiát. Já ty věci jednoduše vstřebám a pak použiji jinak, rozhodně je neopisuji. Musím pochopit to, co se skrývá uvnitř toho textu a obohatit tím svoji vlastní práci.

- Máte nějakého oblíbeného autora?
- Těch je spousta. Třeba mám moc rád Josepha Conrada, nebo taky Faulknera, je těžké si na teď všechny vzpomenout...

- Co se týče Faulknera, váš román Loin d´eux se vyprávěcí technikou podobá Faulknerově knize Hluk a vřava...
- Máte pravdu, já na to ale přišel až po vydání Loin d´eux a můžu vám říct, že mě to docela vzalo!

- Líbí se vaše romány třeba vašim příbuzným?
- Ani nevím, nikdy jsem se na to nezeptal. Každou novou knihu jim samozřejmě dám, ale moc o tom nemluvíme. Ale jsem si jistý, že mé knihy četli. Určitě si je vykládají velmi osobně, protože samozřejmě v románech pracuji s tématy, které nějak souvisí s mým životem, tedy i s nimi. Vím, že se v mých knihách občas najdou, ale někdy se také úplně spletou. Navíc jsou mé postavy, inspirované skutečným světem, většinou kombinací několika různých osob.
Zvláštní je, že často do knihy opravdu vložím situaci, ve které by se mohli někteří lidé poznat, ale jim to třeba ani nedojde. Možná, že se tam prostě nechtějí vidět. Ale lidé vám stejně neřeknou všechno. Například existuje jeden člověk, který se určitě v jedné mé knize poznat musel, a který mi po vydání té knihy poslal dopis, ve kterém však mluví úplně o jiných věcech. To se mi zdá divné, protože jsem si jistý, že ten člověk to musel poznat. Ale možná se mýlím.

Ptaly se J. Blažková, M. Lomičová, E. Maršíková, M. Poláková
Vyšlo v Týdeníku A2 19/2006

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2906x

Inzerce
Inzerce
Inzerce