Gladiátoři
Meijer, Fik: Gladiátoři

Gladiátoři

Nakladatelství Aurora vydalo útlou knížku, kterou napsal Fik Meijer, profesor starověké historie na univerzitě v Amsterdamu, specialista na dějiny námořních plaveb.

Fik Meijer je také autor několika knih, jejichž tituly znějí v angličtině A Sideways Look at Antiquity, St. Paul’s Voyage to Rome, Emperors Don’t Die in Bed. Gladiátoři jsou jeho poslední prací a je třeba říci hned v úvodu, že kniha nezarmoutí, ani nepotěší.

Nezarmoutí, protože výklad přehledně člení do kapitol "Původ a vývoj gladiátorských her až po stavbu Kolosea" (str. 21–40),  "Představitelé hlavních rolí" (str. 42–87, zde pojednává o původu, postavení a výcviku gladiátorů, o jejich milostném životě, o ženách – gladiátorkách, nákladech na nájem gladiátorů a o různých typech gladiátorů), "Místo děje" (str. 88–106, což je pochopitelně soustředěno především ke stavbě Kolosea a jeho napodobenin po celé římské říši, ale také k otázkám bezpečnosti a pohodlí diváků),  "Zvířata" (str. 107–117), "Jeden den v Koloseu" ( str.118–150), "Námořní bitvy v aréně, naumachie" (str. 151–156), "Mrtvoly a zdechliny po představení" (str. 157–163), "Konec gladiátorských her" (str. 164–173). K tomu je přidána ještě kapitola "Koloseum po pádu Říše římské" (str. 174–182) a "Gladiátoři ve filmu" (str. 183–191, ta je obzvláště primitivní, uvážíme-li, kolik konferencí a dobrých článků je věnováno třeba právě Scottovu Gladiátorovi!). Připojena je také "Časová tabulka" (str. 7–9), "Slovník pojmů" (str. 195–197), "Seznam amfiteátrů" (str. 198–200, jde o 45 amfiteátrů z celkového počtu přes 200) a obligátní bibliografie, poznámky a rejstřík.

Můžeme mít pochopitelně námitky proti zařazení naumachií, protože ty, i když se konaly v aréně, nebyly provozovány gladiátory, můžeme mít výhrady i k některým interpretacím (počítaje v to i takový lapsus jako tvrzení, že Seneca ve svém dopise  Luciliovi píše o Koloseu, nebo představa, že známý pompejský gladiátor Marcus Attilius bojoval před císařem). Můžeme také postrádat mnoho z novější literatury o této problematice a jistě můžeme být nespokojeni s tím, že se autor nedostatečně věnuje postoji církve ke gladiátorským zápasům a křesťanským mučedníkům (ačkoli často cituje Tertulliana), na druhé straně možná přeceňuje teatralizaci exekucí v aréně (nevím, jak přišel na to, že se něco dělo „často“, máme-li jediný doklad!).

Co však rozhodně nepotěší je překlad. Bez znalosti originálu pochopitelně netušíme, co si autor např. představuje pod pojmem mimus, čteme-li v překladu: „Mimus byla hra posunků, která si vybírá témata z všedního života“ (str.27; také popis pantomimu, kterému překladatelka říká pantomima,  je nesmyslný). Je zřejmé, že překladatelka není s antickým materiálem příliš seznámena (jinak by Spartakova druha nepojmenovala Oenomaeus a neodcházela do fora,  ale na forum Romanum). Ani ona, ani redaktorka Kateřina Závadová neví, že překládat antické autory z překladu do holandštiny znamená hrát hru na tichou poštu: výsledný text se ani za mák nepodobá originálu, někdy je téměř nesrozumitelný, jindy aspoň špatně citovaný. Přitom v mnoha případech existuje český překlad (to se týká Livia, Cicerona, Tacita, Plinia, Suetonia, Iuvenala, Apuleia, Flavia Iosepha, Tertulliana atd.). Jindy by bylo třeba přeložit – to se týká nejvíce Martiala, z něhož alespoň jednu ukázku:
De spectaculis XII, 1–4:

Inter Caesareae discrimina saeva Dianae,
Fixisset gravidam cum levis hasta suem,
Exiluit partus miserae de vulnere matris.
O Lucina ferox, hoc peperisse fuit?

V lítém boji Caesarova lovu
Zasáhlo březí bechyni lehké kopí:
Nedonošený plod vyhřezl z matčina lůna.
Lucino, jste krutý! To že byl „hod“?

Občas nevíme, zda nesmyslné formulace přičítat autorovi, nebo překladateli. Jedno však autorovi nemohu odpustit, ačkoli sama jsem velmi vzdálena tomu, čemu se nyní říká politická korektnost. Formulaci „Veřejné popravy v Evropě skončily koncem osmnáctého století, ale v „méně civilizovaných“ zemích, jako je Irák, Írán a Čína, se  ještě pravidelně konají exekuce sledované tisíci diváky na velkých stadionech“  nezachrání totiž ani vložené uvozovky.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Fik Meijer: Gladiátoři. Lidová zábava v Koloseu. Přel. Petra Schürová, Praha, Aurora, 2006, 222 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Petra Schürová,

Určitě s vámi souhlasím, je třeba najít překlad už existující, dělám to tak, tady hrály roli nějaké technické /provozní/ zdravotní důvody, což není omluva, nemělo by se to stát.

Petr Kitzler,

Zdravim diskutujici a dovoluji si reagovat na pobidku pani de Bruin: i mne pripada, ze pouzivat existujici preklady je prvni logicky krok: samozrejme exituji pripady, kdy prekladatel z nejakych (kuprikladu v edicni poznamce) jasne artikulovanych duvodu preklad existujici preklad nepouzije a prelozi prislusne misto sam z originalu, napriklad pokud je prislusny cesky preklad velmi zastaraly nebo nekvalitni. Takze mi pripadaji mozne dve cesty: bud prebart a radne ocitovat existujici, kvalitni cesky preklad, nebo misto prelozit znovu, ovsem z originalu a uvost patricne duvody tohoto rozhodnuti. Pokud prekladtel prislusnym jazykem nevladne, melo by byt samozrejmosti, ze se obrati na nekoho, kdo jej ovlada... Zdravi, PK

Magda de Bruin,

Nevím, zda v tom hraje roli věk. Když paní Schürová psala diplomku, chodila jsem já ještě na devítiletku. Ale to jen tak na okraj.

Stehlíková,

Paní Magda de Bruin narazila na závažný problém, který bychom měli asi adresovat Obci překladatelů. Já sama mám na věc stejný názor jako ona a také stejné zkušenosti. Po léta se na mne překladatelé (hlavně anglisté - a i takoví jako Martin Hilský nebo Jiří Josek) obraceli o radu a ne vždy se nám podařilo zvítězit (především tam, kde autor originálu špatně citoval - což se stávalo např. u překladu Brocketových Dějin divadla). Je možné, že mladší generace překladatelů tyto zásady nepovažuje za důležité, ale přiznám se, že to je pro mne novinka.

Magda de Bruin,

V souvislosti s recenzí paní Stehlíkové bych ráda znala názor dalších překladatelů na problém citátů z děl v jiných jazycích. Podle mých zkušeností je běžná praxe, že u děl, která existují v českém překladu, překladatel českou verzi vyhledá a použije ji (s uvedením zdroje) i ve svém překladu. Pokud dílo v českém překladu neexistuje, požádá překladatel o spolupráci příslušného kolegu a pořídí překlad citátu z původního jazyka. Jak se zdá, není to přesto vždycky samozřejmé. Platí tu nějaká obecnější pravidla, nebo záleží ryze na nakladateli/překladateli?

Stehlíková,

Milé přispěvatelky,
těší mne Váš zájem, ale přestaňte se už prosím zabývat tím, jestli jsem dostatečně ocenila autora. Můžete mít na to samozřejmě jiný názor, možná jsem to nenapsala moc šikovně, ale věřte mi, prosím Vás, že vím, o čem mluvím. Už se tímto tématem zabývám mnoho let. A to, co se Vám možná jeví jako nedůležité, z jiného úhlu zase vypovídá o tom, jak si autor stojí v současném kontextu bádání. Bez ohledu na to, že jde o popularizační práci, autor není žádný amatér, ale je to odborník-historik. Musím trvat na tom, co jsem napsala paní Magdě de Bruin: Pokud se ptáte, zda kniha obstojí jako kniha pro širokou veřejnost, řekla bych, že (v dobrém překladu) ano. To, že překlad považuji za sporný, vyplývá nejvíce z překladu antické literatury, která tam je uvedena (viz Martialis, v dalším překladu Hadrianus aj.) a z přepisu antických jmen. Paní překladatelka nemusí podnikat exkurzi do Kolosea, ani se zúčastnit gladiátorských zápasů. Stačilo by, kdyby se obrátila na některé specializované pracoviště v Praze (Ústav klasických studií, Kabinet pro klasická studia), tam by jí jistě řekli, kde najde už zavedené české překlady a případně poradili, jak se chodí na forum. K tomu se ale nikterak nevyjádřila. Ano, bývalo kdysi dobrým zvykem, že nakladatelství si opatřovala v takových případech odborného konzultanta, protože nikdo nevíme vše, co bychom potřebovali vědět...
Eva Stehlíková

Olina Šůrová,

Chtěla bych přispět poznámkou. Recenzi i diskusi jsem si pečlivě pročetla, zajímalo mě, co paní Stehlíková konkrétně vytýká překladatelce, jejíž překlad ji „nepotěšil“. Musím říci, že její kritiku jsem podobně jako paní Magda de Bruin ve své první reakci neshledala ani konkrétní ani přesvědčivou. Knížka není a nechce být vědeckou monografií, nýbrž populárním pojednáním. Z tohoto pohledu musím těch pár konkrétních výtek překladatelce (např. že termín „pantomimus“ je nesprávně přeložen jako „pantomima“) považovat za zcela malicherné. Moje dojmy z knížky jsou zcela odlišné. Považuji ji za fundovanou, výborně napsanou a poutavou. Překvapilo mě, jak neuvěřitelně živé byly dobové vzpomínky očitých svědků. Neznám podobnou knihu, která by se tématu gladiátorských her věnovala do takové hloubky a navíc byla tak čtivá. Autor se zabývá i psychologickými aspekty, co znamenaly hry pro mentalitu Římanů, jaké byly jejich reakce a názory, jak vypadaly ulice Říma v době pořádání her. Knihu mohu všem jen vřele doporučit.
Paní Stehlíkové nerozumím ještě v jedné věci. V závěru své recenze autorovi vytýká, že užívá označení „méně civilizované“ země pro ty země, kde se dodnes konají veřejné popravy odsouzenců sledované tisíci diváky na velkých stadionech. Zajímalo by mne, jaké by bylo korektní označení těchto zemí v terminologii paní Stehlíkové?

anna,

Samozřejmě že překladatel není od toho, aby dopodrobna znal všechna fakta, ale od toho jsou odborní redaktoři, specialisté v určitém oboru, aby překlad zkontrolovali z hlediska věcné správnosti. Nebo ne? Jak se má potom čtenář, který v populárně naučné literatuře hledá poučení, spolehnout na to, že se skutečně poučil a ne pomýlil?

Petra Schürová,

K recenzi publikací Fika Meijera „Gladiátoři“ a „Císaři neumírají v posteli“.

Autor – do roku 2007 profesor dějin starověku na amsterdamské univerzitě – se ve své tvorbě specializuje na popularizaci antických dějin a volí atraktivní témata, v tomto případě lidové zábavy v Římě a okolnosti smrti římských panovníků. Nesleduje (těmito) knihami cíle vědecké a badatelské, nenabádá k disertaci, jde o díla populárně-naučná; autor oslovuje laiky a snaží se vyhovět možnostem širokého publika. Vím ze své praxe, že Meijerovy knihy podnítily nejednoho studenta k hlubšímu zájmu o antiku – a to je zcela jistě cíl, k němuž autor směřoval. Proto také – alespoň jsem se dosud domnívala – autoři populárně-naučných knih uvádějí bibliografii: mj. aby se případný zájemce sám mohl do studia ponořit.
Překladatel pak díla (mluvíme o populárně naučných titulech) překládá podle jejich zaměření, obsahu, odbornosti, atmosféry atd. přebíraje fakta od autora. Není v silách překladatele prostudovat bibliografii díla, jež překládá (např. u Gladiátorů to je 45 titulů). Překládá-li z nizozemštiny knihu o koloniální politice Nizozemska, jistě je s daným tématem obeznámen, zajede si do Koloniálního, dnes Tropického muzea v Amsterdamu, nikoliv však na Jávu a patrně nesloží doktorát z malajštiny. Překládá-li historii námořních plaveb, nevydá se na cestu kolem světa na historickém korábu ani negraduuje v geodézii a kartografii. Překládá-li dopisy Vincenta Van Gogha, jistě navštíví galerie a muzea a s láskou a vnímavě bude hledět na Vincentovy obrazy, zajede si třeba i do jeho rodného městečka, ale možná se mu už nepodaří pobýt v Arles či v Saint Rémy v psychiatrickém ústavu. Překladatel je zpravidla lingvista, který se dobře orientuje v jazyce, z něhož překládá, a velmi dobře v jazyce, do něhož překládá, nejlépe mateřštině. Recenze pak, nemýlím-li se, je z latinského recenseo, což česky znamená posuzovat, nikoliv odsuzovat.
K výtce recenzentky: „Bez znalosti originálu pochopitelně netušíme, co si autor např. představuje pod pojmem mimus, čteme-li v překladu: „Mimus byla hra posunků, která si vybírá témata z všedního života“ (str.27; také popis pantomimu, kterému překladatelka říká pantomima, je nesmyslný.“ –
uvádím (ač mi není zcela zřejmé, co je špatně, zda autorův popis či užití výrazu „pantomima“):
Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 1995 píše: mímos – (v ant. dramatu) forma zobrazující prózou, veršem, monologem i dialogem scénky ze života prostých lidí);
Léon Moussinac, Divadlo od počiatku po naše dni, Slovenské vydavatelstvo krásnej literatúry, 1965 užívá v kapitole Řím od str. 55 výraz „pantomima (resp. pantomíma)“.
Encyklopedie antiky, Academia 1973 uvádí: pantomímos: 1. herec, který bez mluveného slova, tancem nebo posunky předváděl nějaký děj … 2. hra, která je tímto způsobem předváděna (dn. pantomima). … p. byl rozšířen zvl. v císařském Římě.

Vytýkat nakladatelství české verze, že neopatřilo překladatele – profesionála v oboru antika, není podle mého soudu adekvátní, neboť je to nemožné. Většinu překladatelů z nizozemštiny znám a domnívám se, že takový neexistuje.

Se srdečným pozdravem
Petra Schürová
(absolvovala FF UK v oboru němčina-nizozemština (1973)
dipl. prací „Lidové hry Ödöna von Horvátha“,
z důvodů společenské nepotřeby se překladům z nizozemštiny a němčiny věnuje až od r. 1992,
překlady (např.): Han van der Horst, Dějiny Nizozemska; Joachim Fest, Pád třetí říše; Paul Verhoeven, Černá kniha (odboj za 2. sv. války); Hella S. Haasse, Páni čajových plantáží; Reinhold Messner, Antarktida; Anna Enquist, Návrat domů (mořeplavba – James Cook), Erwin Van Meekeren, Život a diagnóza Vincenta Van Gogha atd.)

Magda de Bruin,

pro paní Stehlíkovou: díky za rozsáhlou reakci a vysvětlení – já mám ze všech těch knih k ruce bohužel pouze nizozemské vydání Gladiátorů. Spojení Seneky s Koloseem skutečně pochází od autora a objevuje se v knize opakovaně (jeho dopis s líčením dojmů se dokonce označuje jako „Colosseum-brief“). Nejlepší by asi bylo, kdyby se k Vašim poznámkám vyjádřila sama překladatelka, případně i nakladatel. Pokud překlady vyšly s podporou nizozemského fondu NLPVF, není rozumné mávnout nad Vaší kritikou rukou, protože podmínkou k udělení grantu je dobrá úroveň překladu. Fond by proplacený grant jistě nevymáhal teď dodatečně nazpátek, ale do budoucna by to samozřejmě následky mít mohlo.

Stehlíková Eva,

Ještě douška k překladu další Meijerovy knihy Císaři neumírají v posteli. Doufám, že to bude recenzovat někdo z historiků, já se omezím jen na drobné pozorování týkající se překladu. Přesto, že mnoho pramenů, na něž autor odkazuje, je přeloženo do češtiny, překladatelku zřejmě nenapadlo se s nimi seznámit. Ulehčilo by jí to mnoho problémů, které má (jako každý z nás) s přepisem vlastních jmen a jejich skloňováním a zabránilo by to některým - skoro roztomilým - omylům (na str.38: vyhledali slavného odborníka na jedy Locustu - to ovšem byla žena a tedy spíše slavná odbornice). Tak jako v předcházejícím překladu ani zde neužívá pro překlad citace antické poezie ani originál, ani dostupný překlad, takže stojí za pozornost, co udělala se slavnou Hadrianovou básní o dušičce (str.70). Odborníci na "boeken" by nám pak mohli vysvětlit, co se asi skrývá pod takovými formulacemi jako "kvůli deformaci na stehně kulhal" (str.51).
Eva Stehlíková

Stehlíková Eva,

Vážená paní,
omlouvám se za pozdní odpověď! Psát popularizační knihy je stejně záslužné jako nevděčné, protože autor se vždycky musí dotknout témat, o kterých i on sám ví jen to, co načerpá čtenář z běžných encyklopedií. To se stalo Fiku Meijerovi, když napsal pár naprosto neodborných řádek o mimu a pantomimu, divadelních žánrech, které jediné byly schopny konkurovat podívaným jako byly gladiátorské zápasy. To ovšem z jeho podání nevyplývá a mimus charakterizuje slovy, která se hodí na jakýkoli komický žánr. Nepíše se tu o tom, že se lišil od jiných typů divadla tím, že tu herci hráli bez masky a že účinkovaly i ženy, což atraktivitu mimu velmi zvyšovalo. Nevím opravdu, co znamená, že se témata z každodenního života znázorňovala posunky. Herci v mimu nejen předváděli veselé a asi obhroublé scénky, ale také tančili a zpívali. Nazve-li překladatelka pantomimus pantomima, odkazuje tím k dnešnímu pojetí pantomimy, zatímco pantomimus hrál jediný herec s maskou. Encyklopedie se vždycky nejmíň o půl století zpožďují za výzkumem a autora nenapadlo, že by měl otevřít nějakou serióznější publikaci o divadle.
Pokud se ptáte, zda kniha obstojí jako kniha pro širokou veřejnost, řekla bych, že (v dobrém překladu) ano a že bychom ten velký lapsus nehodný historika (Seneka píše o Koloseu, které bylo postaveno až po jeho smrti)přešli. Ostatně není to také chyba překladatelky ? Možná, že tam autor mluví jen o aréně nebo amfiteátru... A samozřejmě stačí i méně amfiteátrů, jen je otázka, zda jsou údaje, které uvádí dostatečné. Ale to je věc názoru.
Nevím, zda kritické připomínky měly nějaký efekt (osobně jsem spíše skeptická, protože nakladatelstvím je to úplně jedno a nereagují ani na osobní dopisy), podívám se na novou publikaci, ale bez znalosti jazyka originálu je to těžké posoudit a nerada bych autorovi křivdila.
Eva Stehlíková

Magda de Bruin,

Tahle recenze mi ušla - vzhledem k jazyku originálu by patřila i do „boeken“. Autor je známý popularizátor antiky, píše pro širokou veřejnost. V NL kontextu to znamená, že u čtenářů nepředpokládá prakticky žádnou předchozí znalost. Seznam amfiteátrů i bibliografii uvádí vysvětlením, že je to jen výběr – pro autorův záměr to je zcela dostačující. Zajímalo by mě, zda by jeho kniha obstála lépe z tohoto úhlu pohledu (tedy: není to odborná publikace, nečiní si nárok na úplnost). I já jsem laik, a tak některé výtky recenzentky bez bližšího vysvětlení nechápu. Pod heslem „mimus“ jsem v encyklopedii našla: „v antice krátká komická scénka z každodenního života“. Meijer uvádí (v mém překladu): „Mimus byla fraškovitá hra, v níž se posunky znázorňovala témata z každodenního života.“ Co přesně autorka recenze Meijerovu popisu mimu (a pantomimu) vytýká? Úryvky by ale skutečně měly čerpat z existujících českých překladů nebo se překládat z originálu. Ve stejném nakl. a od stejné překladatelky vyšel loni další titul tohoto autora – Císaři neumírají v posteli. Bylo by zajímavé zjistit, zda kritické připomínky recenzentky měly na kvalitu dalšího překladu nějaký dopad.