Ammaniti, Niccolò: Já se nebojím

Ammaniti, Niccolò
Já se nebojím

ukázka beletrie zahraniční

Následující ukázka z románu Já se nebojím zachycuje klíčový moment celého příběhu: první setkání hrdiny Michela s uneseným Filippem

Já se nebojím
Niccolò Ammaniti
, Já se nebojím (Io non ho paura), přeložila Alice Flemrová, Havran, Praha 2005

Následující ukázka z románu Já se nebojím zachycuje klíčový moment celého příběhu: první setkání hrdiny Michela s uneseným Filippem, drženým v jámě na opuštěném statku. Michele se vrací na místo, kde si hrál s kamarády a náhodou objevil jámu s něčím, co vypadalo jako člověk. Dodá si odvahy a spustí se dolů k tělu, které považuje za mrtvé. To se však nečekaně pohne a vyděsí Michela takřka k smrti. Dětská zvědavost ho přesto po pár dnech přivede zpět. Naváže s Filippem postupně kamarádský vztah, jejich přátelství ale vyústí v překvapivý a jen částečně vyjasněný závěr.

Ukázka nabízí některé rysy charakteristické pro celý román: rychle se odvíjející děj, výrazovou jednoduchost docílená například skoupým používáním adjektiv, vystupňování napětí použitím krátkých vět či vyprávění z dětské perspektivy.

 

Niccolò Ammaniti, Já se nebojím
Další den jak v peci.

V osm hodin ráno bylo slunce ještě nízko, ale už začínalo opíkat pláň. Uháněl jsem po cestě, kterou jsme jeli předchozí odpoledne, a na nic nemyslel, šlapal jsem do pedálů v prachu mezi hmyzem a snažil se být brzy u cíle. Odbočil jsem na polní cestu, která vedla kolem kopce až do údolí. Chvílemi z obilí vylétaly straky s černobílými ocasy. Honily se, hašteřily, nadávaly si těmi svými pronikavými hlasy. Nehybný sokol kroužil poháněný teplým proudem. A viděl jsem také, jak se přede mnou mihnul rezatý zajíc s dlouhýma ušima. Pokračoval jsem s námahou, vší silou jsem šlapal do pedálů, kola mi klouzala po kamenech a vyschlých hroudách. Čím blíž jsem byl k domu, tím víc přede mnou ten žlutý kopec narůstal, tím větší tíha mi drtila hrudník a brala mi dech.

A co když tam nahoře, až tam dojedu, budou čarodějnice a zlobr?

Věděl jsem, že čarodějnice se v noci scházejí v opuštěných domech a pořádají reje a kdo se jich zúčastní, dočista zešílí, a zlobři žerou děti.

Musel jsem se mít na pozoru. Kdyby mě chytil zlobr, hodil by mě taky do jámy a snědl by mě po kouskách. Nejdřív ruku, potom nohu a tak dále. A nikdo by nic nezjistil. Mí rodiče by zoufale naříkali. A všichni by říkali: „Michele byl tak hodný, je nám to tak líto.“ Přijeli by strýc s tetou a moje sestřenice Evelina v modré giuliettě. Smrťák by se nerozbrečel, kdepak ten, a Barbara taky ne. Moje sestra a Salvatore, ti jo.

Nechtělo se mi umřít.

I když bych šel rád na svůj pohřeb.

Nesmím jet tam nahoru.

Copak jsem se zbláznil?

Obrátil jsem kolo a vydal se k domovu.

Ujel jsem asi sto metrů a zabrzdil.

Co by asi udělal Tiger Jack na mém místě?

Nevrátil by se domů, ani kdyby mu to nařídil sám velký Manitú.

Tiger Jack. To byl férový chlap.

Tiger Jack, indiánský přítel Texe Willera. A Tiger Jack by na ten kopec vylezl, i kdyby tam byl mezinárodní sněm všech čarodějnic, banditů a zlobrů z celé planety, protože to byl indián z kmene Navajů a byl nebojácný a neviditelný a tichý jako puma a uměl šplhat a uměl vyčkávat a nepřítele pak zasáhnout dýkou.

Já jsem Tiger, ba ne, já jsem dokonce Tigerův italský syn, řekl jsem si.

Škoda že nemám dýku, luk ani winchestrovku.

Schoval jsem kolo, jak by to udělal Tiger se svým koněm, vklouzl do obilí a drápal jsem se nahoru po čtyřech, dokud jsem necítil, že mám nohy celé zdřevěnělé a ruce rozbolavělé. Pak jsem začal poskakovat jako bažant a rozhlížel se přitom napravo i nalevo.

Když jsem se dostal do údolí, chvíli jsem popadal dech, přilípnutý ke kmeni. A plížil jsem se od stromu ke stromu jak siouxský stín. Uši jsem měl našpicované na jakýkoli podezřelý hlas nebo hluk. Ale slyšel jsem jen krev, jak mi pulzuje v bubíncích.

Přikrčený za keřem jsem pozoroval dům.

Byl tichý a klidný. Nezdálo se, že by se něco změnilo. Jestli se tam stavily čarodějnice, vrátily zas všecko na svoje místo.

Vlezl jsem do ostružiní a ocitl se na dvorku.

Schovaná pod poklopem a pod matrací tam byla ta jáma.

Nezdálo se mi to.

Moc dobře jsem do ní neviděl. Byla tmavá a plná much a stoupal z ní nesnesitelný puch.

Klekl jsem si k okraji.

„Žiješ?“

Nic.

„Žiješ? Slyšíš mě?“

Chvíli jsem počkal, potom jsem sebral kámen a hodil ho na ně. Zasáhl jsem ho do nohy. Do drobné, hubené nohy s černými prsty. Do nohy, která se nepohnula ani o milimetr.

Bylo mrtvé. A zvedlo by se odtamtud, jen kdyby mu to přikázal Ježíš osobně.

Naskočila mi husí kůže.

Mrtví psi a kočky na mě takhle nikdy nezapůsobili. Srst zakrývá smrt. Ale z téhle mrtvoly, tak bílé, s paží pohozenou na jedné straně, hlavou otočenou ke stěně, mě mrazilo. Nebyla tam krev, vůbec nic. Jen tělo bez života ve ztracené jámě.

Nemělo v sobě už nic lidského.

Musel jsem se mu podívat do tváře. Tvář je nejdůležitější. Z tváře člověk vyčte všechno.

Ale slézt tam dolů mi nahánělo strach. Mohl bych ho obrátit pomocí nějakého klacku. Chtělo to pořádný a dlouhý klacek. Vešel jsem do stáje a našel tam kůl, ale byl krátký. Vrátil jsem se zpátky. Na dvorek vedla malá zamčená dvířka. Zkusil jsem do nich strčit, ale i když byla zpuchřelá, držela pevně. Nad dveřmi bylo okýnko. Vyšplhal jsem se k němu, opíral se přitom o zárubeň a po hlavě jsem se vsoukal dovnitř. Stačilo jen pár kilo navíc, nebo Barbařina prdel, a neprolezl bych.

Ocitl jsem se v místnosti, kterou jsem viděl, když jsem lezl po můstku. Byly tam pytlíky s těstovinami. Otevřené plechovky od loupaných rajčat. Prázdné láhve od piva. Zbytky ohniště. Nějaké noviny. Matrace. Kanystr plný vody. Košík. Měl jsem stejný pocit jako den předtím, a to, že tam někdo chodí. Tahle místnost nebyla opuštěná jako zbytek domu.

Pod šedou dekou ležela nějaká krabice. Uvnitř jsem našel provaz, který měl na konci železný hák.

S tímhle se můžu spustit dolů, řekl jsem si.

Sebral jsem ho, prohodil okýnkem a vylezl ven.

Na zemi leželo zrezivělé rameno jeřábu. Ovázal jsem kolem něj provaz. Měl jsem ale strach, že se rozváže a já zůstanu v jámě s tím mrtvým. Uvázal jsem tři uzly, stejné jako dělal tatínek na plachtě náklaďáku. Zatáhl jsem vší silou, drželo to. A tak jsem hodil provaz do jámy.

„Já se ničeho nebojím,“ zašeptal jsem, abych si dodal odvahy, ale nohy pode mnou podklesávaly a nějaký hlas v mém mozku na mě řval, ať tam nelezu.

Mrtví nic nedělají, řekl jsem si, pokřižoval jsem se a spustil se dolů.

Uvnitř byla větší zima.

Kůže toho mrtvého byla špinavá, zamazaná bahnem a hovny. Byl nahý. Vysoký jako já, ale hubenější. Byl jen kost a kůže. Žebra mu lezla ven. Muselo mu být asi tak jako mně.

Špičkou nohy jsem se dotkl jeho ruky, ale ta nejevila známky života. Nadzvedl jsem deku, kterou měl přikryté nohy. Kolem pravého kotníku měl masivní řetěz zamčený na visací zámek. Kůže byla sedřená a rudá.

Nějaká průsvitná a hustá tekutina prosakovala kůží a stékala po zrezivělých článcích řetězu připevněného ke kruhu zakopanému v zemi.

Chtěl jsem vidět jeho tvář. Ale nechtěl jsem se dotknout jeho hlavy. Naháněla mi hrůzu.

Nakonec jsem váhavě natáhl paži, uchopil dvěma prsty lem přikrývky a chystal se mu ji stáhnout z obličeje, když tu ten mrtvý pokrčil nohu.

Zaťal jsem pěsti a otevřel pusu a děs mi sevřel koule ledovou rukou.

Pak ten mrtvý zdvihl trup, jako by byl živý, a se zavřenýma očima natáhl ruce směrem ke mně.

Vlasy se mi zježily na hlavě, zařval jsem, uskočil, zakopl o vědro a kolem dokola se rozlily sračky. S jekotem jsem dopadl zádama na zem.

Ten mrtvý začal taky ječet.

Mrskal jsem sebou v těch sračkách. Pak jsem konečně zoufalým pohybem chňapl po provazu a vystřelil z té jámy jako šílená blecha.


Niccolò Ammaniti, Já se nebojím (Io non ho paura), přeložila Alice Flemrová, Havran, Praha 2005, str. 44-49.

 

© Alice Flemrová, Věra Suková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3271x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce