Ray Laurence pracuje jako Special Research Fellow/ Senior Lecturer v Institute of Archeology and Antiquity na univerzitě v Birminghamu. Publikoval několik „akademických“ knih (Roman Pompei. Space and Society, London 1994; The Roads of Roman Italy. Mobility and Cultural Change, London 1999 aj.). Alex Butterworth absolvoval Oxfordskou univerzitu a Royal College of Art a podle dostupných údajů je to spisovatel a dramatik. Za  knihu, kterou společně napsali, obdrželi prestižní History Today Next Generation Prize 2006, což je ocenění pro  práce, které mají stimulovat zájem o historii u mladých lidí. V definici se mluví  dokonce o středoškolácích. Chápu, že na obálku  se dávají vždycky jen úryvky z kladných recenzí v denním tisku, ale i z nich se zdá, že jde o knihu mimořádnou, kterou si s potěšením přečte každý, ba dokonce i odborník (jeden nadšený hlas dal knize i  T. P. Wiseman). A Robert Harris dokonce zalitoval, že knihu neměl k dispozici, když studoval literaturu pro svůj (výborný) román Pompeje.

Recenze nepřehánějí, jde o knihu mimořádnou v mnoha ohledech. Je vskutku ne – akademická; a přímo nutí, aby byla analyzována jako svébytné literární dílo překračující hranice tak zvané populárně vědecké literatury. Její kompozice  je překvapivá. Nebudeme-li hovořit  o prologu a úvodu, střídají se tu pravidelně kapitoly s konkrétním výkladem denního života v Pompejích s kapitolami stručně popisujícími  historické události let 56 – 79 n. l., tedy dobu předcházející pompejské apokalypse, jíž je věnován jen závěr. To však zdaleka není vše. V prvním typu kapitol je navíc graficky odlišena rekonstrukce založená na doložitelných historických faktech a  přímá fiktivní konstrukce života pompejských obyvatel. Tito obyvatelé nosí jména skutečných reálných postav, po nichž zbylo jen jméno, ale tady jsou  znovu vyvoláni k životu jako celé město ležící pod Vesuvem.

Cílem autorů bylo podat poutavý výklad, který by byl seriózně opřený o nejnovější bádání. To se jim vskutku zcela nenásilně podařilo. I historická rekonstrukce je však jen další konstrukcí, která je dána objektivně materiálem, který je k dispozici, a subjektivně postojem k tomuto materiálu. Je tu tudíž podstatně více „fikce“ než autoři připouštějí, ale to nikterak neubírá knize na kvalitě, ba možná právě naopak, i když je možné vznést námitky proti interpretaci některých událostí. Díky tomu, že se fikce a historická skutečnost dokonale a plasticky prostupují, vyvolávají iluzi, že stojíme kdesi uprostřed živoucího dění. Někdy až natolik, že se vnucuje otázka, zda nelítostný obraz rozmařilých Pompejí není jen zrcadlovým odleskem naší současnosti, zvláště když autoři berou satirické nadsázky Petronia, Martiala a Juvenala zcela vážně.  Nepodléhají sentimentu, jsou schopni nás věcně poučit, jak vypadá ranní salutatio, jak se změnily dámské účesy kolem roku 61 stejně jako o praktikách v římských bordelech nebo o zdravotním stavu pompejského obyvatelstva. I závěrečný popis katastrofy postrádá pachuť senzačnosti. Je to prosté: výbuch Vesuvu byl prostě sto tisíckrát silnější než bomba, která zničila Hirošimu. Ale ani tady se neztrácí konkrétní příběh Decima Sartria Lucretia Valenta, adoptovaného syna římského jezdce: The hundreds who had congregated so many hours earlier in the theatre and palaestra area, perhaps in search of some leadership, never got away. Decimus Sartrius Lucretius Valens and his wife, if it was they, died beside their gladiators under the portico of the palaestra: after twenty-four hours of claustrophobic terror, death might have come as a relief…