Menasse, Robert

Menasse, Robert

rozhovor beletrie zahraniční

Rakouský spisovatel a esejista Robert Menasse (*1954) jezdí do České republiky víceméně pravidelně. Tentokrát tento obratný diskutér a provokatér dorazil na pozvání Festivalu spisovatelů.

Robert Menasse: Žijeme v korzetu protikladů

Rakouský spisovatel a esejista Robert Menasse (*1954) jezdí do České republiky víceméně pravidelně. Tentokrát tento obratný diskutér a provokatér dorazil na pozvání Festivalu spisovatelů. Menasse není jen známým autorem, který se nechává inspirovat Hegelovou filozofií, ale také břitký kritik Rakouska, Evropské unie a globalizace.

- Předchází vás děsivá pověst. Jste prý notorický pomlouvač Rakouska.
- Nikdy jsem neměl v úmyslu nadávat na Rakousko. Kdo má všech pět pohromadě, ten přece na svoji vlast nenadává. Jenže v Rakousku stejně jako i jinde na světě existuje spousta věcí, které se dají kritizovat. A já jako spisovatel mám povinnost se k těmto věcem vyjadřovat.

- Opravdu si myslíte, že spisovatel může něco změnit? Nebo dokonce zlepšit?
- Samozřejmě. Okolní svět i sám sebe měníte už ve chvíli, kdy něco pochopíte. Když se například vyrovnáte s tím, kde a jak žijete, kdo jste vy a vaše okolí. Mám za to, že každý autor by měl reflektovat dobu, ve které žije.

- Vloni jste při příležitosti Salcburského festivalu prohlásil, že Evropská unie byla vytvořena kvůli odstranění demokracie. Jak je v Rakousku vnímána vaše kritika?
- Oficiální Rakousko se chová velmi ublíženě. Navíc je to velmi samolibá země a žádnou kritiku nestrpí. Proto každého, kdo ji kritizuje, okamžitě označí za káleče do vlastního hnízda nebo spílače. Na druhé straně se ukazuje, že pro mnoho lidí je velmi důležité, aby se o řadě věcí otevřeně diskutovalo. Dnes už spousta lidí tuší, že nejde o ráj, ve kterém není co zlepšovat. V Rakousku nyní dochází k úmyslné destrukci fungujících systémů. Například vzdělávací systém, zdravotnictví a sociální systém jsou ničeny pod hlavičkou privatizace nebo neoliberálního hospodaření. Jenže současně se mnoho intelektuálů od Rakouska rezignovaně odvrátilo se slovy: Nemá smysl vyrovnávat se s vnitřní situací Rakouska, protože tato země jako část EU není v mnoha otázkách suverénní. To znamená, že v čase globalizace musíme s kritikou Rakouska současně kritizovat Evropskou unii, celou Evropu a nakonec i svět. A toho já se rozhodně nebojím.

- Jste antiglobalista?
- Nemá smysl být antiglobalistou. Otázkou nicméně zůstává, jak globalizace probíhá. Je zásadní rozdíl, jestli se globalizuje kapitál, anebo lidská práva. Jedno nepodmiňuje druhé. Musíme se proto ptát: Co se tedy globalizuje? Ale současně: Co není právě kvůli globalizaci globalizováno? Uvedu vám příklad: zatímco se globalizuje kapitál, tak například odborům jednotlivých zemí se nepodařilo pokročit ani o malý krůček kupředu k vytvoření evropského odborového hnutí. Zatímco se kapitalisté na celém světě propojili, odbory zůstaly separované. Osobně bych raději globalizoval sociální stát a sociální spravedlnost než svobodu finančního kapitálu na náklady většiny obyvatelstva.

- Nedá se říci, že byste byl zrovna konzervativec…
- Chcete se tím zeptat, jestli nejsem levičák? Na to se nedá lehce odpovědět. Protože stojím politicky nalevo v tom smyslu, že to, co říkám o právech, bývá označováno za levičáctví. Současně však nestojím politicky nalevo, protože s pojmem „levice“ je stále spojována politická pozice, která se dovolává dělnického hnutí a opírá se o sociální transformaci a revoluci a vzývá dělnickou třídu. Myslím si, že to byla slepá ulička. Proletariát nikdy nebyl revoluční třída. Proletariát byl ideologickou legitimací nomenklaturní vlády. To jsou známé věci. Dnes se situace proměnila natolik, že politicky uvědomělému člověku nezáleží na tom, kde je nějaká třída, která nás dopraví do budoucnosti, nýbrž jak je možné globalizovat společnost. V tom smyslu dnes dělnická třída nehraje absolutně žádnou roli. Uvedu vám příklad: zatímco se globalizuje kapitál a šíří do celého světa, tak například odborům jednotlivých zemí se nepodařilo pokročit ani o malý krůček kupředu k vytvoření evropského odborového hnutí. Zatímco se kapitalisté na celém světě propojili, odbory zůstaly separované. Proletariát se prostě ztratí, bude obelháván a podváděn tím, že se mu prodávají akcie, aby měl pocit, že se sám stal kapitalistou, lidé se stávají úředníky a zaměstnanci, aby měli pocit, že už nejsou žádnými dělníky, a jako třída naprosto ztrácejí jakoukoli dynamiku. A proto nemůže být budoucnost nikdy levicová.

- Jaký mají vliv kritici Rakouska?
- Mají vliv z toho důvodu, že dokáží vyvolat diskusi. Nicméně pouze k Rakousku se nemá smysl vyjadřovat. Svět se pro nás stal velkým. Ani v Čechách to nebude jiné. Domnívám se, že zhruba devadesát procent všech politických rozhodnutí na vládní úrovni je jen adaptací směrnic Evropské unie. A zbytek je jen lokální folklór. To je také důvod, proč je úplně jedno, jak u vás dopadly volby. Tato patová situace by byla katastrofou v suverénním národním státě, protože by se v něm najednou nedalo vládnout. Ale ve státě, který je členem EU, se tomu nelze vyhnout. Je to opravdu jedno. A proto je mi jasné, že kritický intelektuál v Praze se o tuto povolební situaci zajímá pouze takříkajíc z atmosférických důvodů, ale z hlediska drsné politiky je to úplně jedno.

- Jak se to má dnes s kritikou Rakouska?
- V Rakousku bylo spousta spolupracovníků nacistů, lidi, kteří chtěli dělat svoji práci a nechtěli mít problémy, tvrdili, že musí spolupracovat. Byli fašisté, ale uvnitř to byli austrofašisté. Waldheim a Schüssel jsou potomci politického katolicismu, a nikoli nacismu. Jsou to austrofašisté, kteří po válce nikdy nebyli dotazováni. Měli jsme dva typy fašismu: nacionální socialismus a austrofašismus. Po roce 1945 bylo Rakousko denacifikováno. Těmto lidfem byla položena otázka, co jste dělali za nacistů, jenže austrofašistům se tato otázka nikdy nekladla. Tito lidé mohli okamžitě pokračovat. A naše současná vláda stojí přesně v této tradici. Austrofašismus se definuje jinak: jsou ješitní, ale nemají nenávist vrahů, chtějí je vypuzovat za hranice, ale nikoli vyhlazovat, opovrhují sociálními demokraty, ale nikdy by je nenapadlo sociální demokracii zakazovat, přestože se je snaží i politicky „odpojit“. Než by Schüssel vytvořil koalici se sociálními demokraty, raději by se spojil s Haiderem. Nikdy by neřekli, že jsou antisemité, jen nechtějí mít s židy nic společného. Nechtějí jim podat ruku, neuznávají je ve vedoucích pozicích. To je ten starý dobrý austrofašismus. A ten máme, a ten se v Rakousku roztahuje všude. V Rakousku se podařilo zničit odbory. Představte si to, odbory hodlají stávkovat. A za stávku vyplácejí dělníkům mzdu a je velkým tajemstvím, kolik peněz mají k dispozici, protože druhá strana by neměla vědět, jak dlouho si mohou dovolit stávkovat. Schüssel ovšem prosadil, že odbory musí zveřejnit své jmění. A teď každý ví, kolik mají k dispozici. A až budou chtít příště zase stávkovat, Schüssel se bude jen smát. To je austrofašistická politika.

- Jak se díváte na ostatní kritiky Rakouska? Například na Bernardovo tvrzení, že Rakousko je kloaka Evropy plná idiotů.
- Nemám rád prázdná hesla, jako je například právě toto Bernardovo tvrzení. Dávám přednost analytickým větám, přestože se jako o kloace Evropy plné idiotů dá zřejmě hovořit o každé zemi. Proto taková kritika není adekvátní. Měli bychom problémy analyzovat konkrétně a přesně. Jako například onen antisemitismus. Nejde o antisemitismus v tradici nacionálního socialismu, nýbrž v tradici již dříve existujícího katolického antisemitismu. To se dá ukázat. A týká se jen určitých sociologických skupin, nikoli Rakušanů.

- Vaše knihy jsou inspirovány Hegelovou filozofií. Jakou roli hraje dialektika ve vaší tvorbě?
- Své knihy rozhodně nekoncipuji vědomě dialekticky. Na jedné straně se domnívám, že si člověk musí dobře rozmyslet, co a jak bude psát. Když budu psát o domě, měl bych mít jeho náčrtek. A současně vím, že existuje jakási svébytná dynamika, kterou by člověk neměl potlačovat. Nesleduji pevně daný plán. Přirovnal bych to k elastickému korzetu. Jde o jakousi rozpínavou a přitom pevnou strukturu.

- A jakou roli v tom hraje Hegel?
- Ne tak zásadní. Určitou dobu jsem se na Hegela odvolával jako zástupce dialektického myšlení. Mně jde právě o tento typ myšlení, protože v dialektickém myšlení můžeme myslet a chápat skutečnost mnohem lépe než pomocí schematické logiky. Myslím si, že takhle je navíc konstruován i náš život: jako ustavičná rekonstelace protikladů. Zkrátka dokud nenajdeme zadní vchod do ráje, je náš život složen pouze z protikladů.

Rozhovor vyšel zkrácený a redakčně upravený v Hospodářských novinách 8.6. na str. 11

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3299x

Inzerce
Inzerce