Jen těžko bychom v dějinách světové literatury hledali podobně plodného autora jako je americká spisovatelka Joyce Carol Oatesová. Snad jen básnická grafomanie Jaroslava Vrchlického by mohla alespoň částečně konkurovat stovce svazků prózy, poezie, divadelních her a především povídkové tvorby, kterou Oatesová rok co rok se železnou pravidelností zásobuje americký literární trh.

Mnozí kritici jí vyčítají, mnohdy po právu, že kvantita v jejím případě často zastiňuje kvalitu a že její prozaická tvorba má mnohem blíže ke komerční produkci než k literatuře klasiků amerického románu. Paradoxně jsou to však poslední léta, která i přes neměnící se tempo přinesla Oatesové velké množství prestižních ocenění – několikanásobné nominace na Nobelovu a Pulitzerovu cenu a v neposlední řadě i prestižní francouzskou literární cenu za jeden z posledních románů – Vodopády, který právě v těchto dnech přichází v překladu Evy Kondrysové na pulty českých knihkupectví.

Vodopády jsou v první řadě studií amerického poválečného rodinného života. Hlavní hrdinka, Ariah Littrellová musí velmi záhy čelit ne úplně běžnému osudu, a to, že se stane ani ne 24 hodin po svatbě vdovou. Její manžel, presbyteriánský reverend, spáchá pod tíhou událostí svatební noci sebevraždu a nechá Ariah jedinou, ne úplně povzbuzující památku na onu událost – dopis na rozloučenou se vzkazem „Hnusíš se mi, snažil jsem se tě milovat, ale tohle nás snad oba osvobodí.“ Ariah pak musí po zbytek života bojovat se sebezničujícím strachem, že se něco podobného bude znovu opakovat.

Zásadní roli hraje v románu prostředí, do kterého Oatesová tento příběh situovala. Autorka si vybrala nadmíru atraktivní kraj Niagarských vodopádů, které jsou nejen turistickým magnetem, ale také místem indiánských legend a místem, jež je podle místních obyvatel prokleté stovkami mrtvých duší, které si podobně jako manžel Ariah vybraly tyto magické vodopády jako způsob odchodu ze světa. Tito lidé, přitahováni uhrančivou silou vodopádů, se rozhodli ukončit svůj život skokem do jejich hlubin, a tak s nimi nejen navždy spojili svůj osud, ale především tento kraj trvale poznamenali.

I tato odvrácená stránka Niagarských vodopádů napomáhá Oatesové zachytit proměnu pozemského ráje v místo, kde jsou obyvatelé pronásledováni jak tíživými rodinnými historiemi, tak ale také šokujícími, každodenně život ohrožujícími podmínkami, způsobenými obrovskou aglomerací chemických podniků právě zde, na severu státu New York. Autorka tak staví vedle sebe Ariažin sebedestruktivní fatalismus a zároveň nakažlivý optimismus a umíněnost jejího druhého manžela, vlivného právníka Dicka Burnabyho, který se snaží bojovat s místní byrokracií a poukázat na jejich pokrytectví, které upřednostňuje „pověst kraje jako turistického ráje“ před prostým zdravím místních obyvatel.

Vodopády jsou románem, ve kterém se Joyce Carol Oatesová zaměřila na třicetiletou historii jednoho kraje a zároveň osudy jedné rodiny, které navždy ovlivnila nejen nešťastná událost jedné svatební noci, ale především uhrančivá síla přírodního fenoménu zvaného Niagarské vodopády.

Problémem zůstává, kam román Vodopády zařadit v kontextu moderní americké literatury. Pokud by si Oatesová nevybrala prostředí vodopádů, ale situovala by román např. na břehy skotských jezer a pohrála by si i více s dobovou stylizací, byla by to docela zajímavá variace na oblíbené viktoriánské téma – zhrzená nevěsta čekající na břehu jezera, až vlny vydají tělo jejího milého, popř. očekávající marně jeho návrat, něco na způsob Francouzovy milenky Johna Fowlese. Oatesové román není bohužel příliš věrohodný – její postavy jsou až příliš staromódní a jejich osudy a motivace jen velmi těžko zapadají do maloměstského amerického prostředí 60.–70. let. Ve srovnání s jinými slavnými americkými romány situovanými do téže doby působí dílo Oatesové značně mdle a usedle. Pokud k tomu připočteme i značný rozsah románu (456 stran), dostaneme sice knihu, která je velmi čtivá a zajímavá, ale v žádném případě ne moderní.