Semprún, Jorge: Bílá hora

Semprún, Jorge
Bílá hora

recenze beletrie zahraniční

Bílá hora jako název je vzhledem k potenciálnímu českému čtenáři jistě poutavým řešením – a v románu španělského autora Jorge Semprúna, který však nejen toto dílo napsal francouzsky, má několikeré opodstatnění. A četnost jeho výkladů odráží i složitost tematického a časového vrstvení samotného textu.

Kafka a sex, Korčnoj vs. Kasparov, kouř jako památka na koncentrák...
Jorge Semprún: Bílá hora, přel. Markéta Pognanová, doslov Eva Beránková, Paseka, 2004, 246 s.

Bílá hora jako název je vzhledem k potenciálnímu českému čtenáři jistě poutavým řešením – a v románu španělského autora Jorge Semprúna, který však nejen toto dílo napsal francouzsky, má několikeré opodstatnění. A četnost jeho výkladů odráží i složitost tematického a časového vrstvení samotného textu.

Kostru románu tvoří prolnutí životních příběhů dvou mužů a jedné ženy: literáta Juana, malíře Antoina a jejich osudové Franky. Juan s Antoinem jsou dávní přátelé, Franca do jejich života vstoupila před dvaceti lety. S Antoinem ten svůj spojila oficiálně, stala se jeho manželkou. Vztah s Juanem se omezil na vášnivý, nikdy neukončený románek.

Semprún tento propletenec roztíná ve chvíli, kdy Franca slaví narozeniny. Žárlivostí pronásledovaný Antoine se rozhodne na oslavu pozvat Juana – snad v touze konečně pochopit, jak se věci mají. Ovšem Juan přijíždí s novou milenkou, třiadvacetiletou Nadine. A jakmile se Franca dozví, jakou lest na ni Antoine líčí, neváhá využít náhodného telefonátu dramatika Karla Kepely, Juanova známého – jenž se mimochodem také dvořil Nadine – a pozve ho co nečekaný trumf, ať také na oslavu přijede. Ačkoli román v podstatě vymezuje jen krátký časový úsek čekání na hosty, přes noc a ráno po oslavě a její nečekaný závěr, je tato dějová linka upozaděna odbočkami do osudů a vzpomínek jednotlivých postav. Do hry vstupují další ženy, dávná Antoinova milenka a modelka Mary Lou, Juanova žena Laurence, Kepelova milenka Otka či Valérie – přičemž životy všech se různě protínají.

Semprún se ovšem zdaleka nevěnuje jen několika příběhům a příhodám svých fiktivních hrdinů. Složitý text nabaluje další a další postavy a souvislosti, tentokrát reálné, historické osobnosti. Román získává rozměr středoevropské křižovatky intelektuálů, připomíná významné osobnosti minulého století z oblasti hudby, výtvarného umění, literatury, divadla, ale i politiky. Defilují tu jména a epizody ruských anarchistů Trockého či Krestinského, citují se prostorová a časová prokřížení osudů velkých spisovatelů jako Kafka, Flaubert, Dostojevskij, Goethe, Grillparzer, Kleist... Jiný příběh zas rámuje utkání Korčného s Kasparovem.

Svět Semprúnova románu je – tak jako autor sám – silně poznamenán 2. světovou válkou, ale i ujetostmi komunistického režimu východního bloku, například když sledujeme, jak na Kepelu nasadili co agentku jeho bývalou milenku. Umné můstky od fiktivních postav po reálné osobnosti, z prostředí Kepelových her do dějin anarchistického hnutí, od Kepelových záletů po Marxe, Sabinu či Kunderu, od Juanova vzpomínání do obrazáren v Benátkách či Prada... všechny tyhle odbočky více či méně přirozené, více či méně průhledné, více či méně násilné na jedné straně evokují jaksi mimochodem vzdělanost, kulturní rozhled Semprúnových postav a napínají rozsah jeho románového světa, na straně druhé chvílemi vnucují otázku, kam až je tohle složité propojování textu, jeho sycení o připomínky, citace a aluze čistým autorovým exhibicionismem. Výsledkem je totiž složitě strukturovaný román určený vzdělanému čtenáři, jehož pomrkávání po kulturních hodnotách potěší – pro čtenáře méně znalého, v dějinách a kultuře méně zběhlého se četba může stát vydatnou koupelí v nových poznatcích, trochu nadbytečným poučováním, hledáním souvislostí i na nečekaných místech.

Semprún do textu vložil i mnoho dalšího než jen faktografické citace. Mísí sem úvahy o psaní, o vnímání textu, o úloze textu v literárním či dramatickém textu, o výstavbě divadelní hry. Filozofický rozměr knihy leží v úvahách o úzkosti z bytí, o samotném bytí, o bytí a nicotě. Mezi skládáním a stavěním do protikladu symbolů obecnějších, jako kouř, modrá či červená barva, řeka, se objevují další pojmy, klíčové pro tento konkrétní román, třeba nápěv o holubici nebo pes Fučík. Románem se nese přemýšlení o lásce, uvažování o vztahu muže a ženy, o mládí a stáří, o nemožnosti zapomenout. Další nosnou ideou je tázání po schopnosti utéci se od vlastní minulosti, ať ve spojení s pobytem v koncentračním táboře, anebo s částí života strávenou v komunistickém režimu, kde útěk bude mít za následek nemožnost navázat na vlastní kořeny, zapovězení návratu (jaká tramvaj to jezdí na Bílou Horu, řeší původem Čech Kepela). A hned je tu další obecná otázka, zda je možné smazat minulost a začít znovu.

Semprúnův výlet do bližší i vzdálenější minulosti negativně zatížené, nicméně kulturně velice saturované společenské vrstvy umělců-intelektuálů na sklonku dvacátého století (originál románu Bílá hora pochází z roku 1986) je cenným svědectvím jedné epochy – ovšem nejde o oddechovou četbu. Román místy suplující historickou příručku a místy inklinující až k formě filozofické eseje pevně drží pohromadě výše zmíněný příběh. Ač jde v podstatě o banální příběh propleteného troj-, či mnohoúhelníku vztahů, na pozadí ne tak dávných historických událostí získává velmi naléhavý rozměr.

Dobrý překlad, a jak je u nakladatelství Paseka obvyklé, též kvalitní redakční zpracování a graficky pěkně vypravená kniha jsou atributy dodávající tomuto dílu na hodnotě.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 170 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 5205x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce