Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor

Kolmačka, Pavel
Stopy za obzor

ukázka beletrie česká

Jen s největším vypětím se Vítkovi daří z obrazu vystoupit a vskočit do jiného. Je pár dní před prázdninami, do dvora školky praží slunce, nahatý Vítek stojí s ostatními chlapečky a děvčátky na trávníku a čekají, až na ně v brouzdališti přijde řada.

Pavel Kolmačka: Stopy za obzor, Triáda, Praha 2006, 501 stran

Jen s největším vypětím se Vítkovi daří z obrazu vystoupit a vskočit do jiného. Je pár dní před prázdninami, do dvora školky praží slunce, nahatý Vítek stojí s ostatními chlapečky a děvčátky na trávníku a čekají, až na ně v brouzdališti přijde řada. A jakýsi Bedříšek nebo Péťa si schválně natřásá miniaturní přívěšek pod břichem a piští: „Žížala! Žížala!“ A nějaká Renatka se plácá po zadku a ječí: „Dva kopečky zmrzliny! Kdo chce?“
Učitelka jim dává pokyn, svorně běží do vody a z bočních trubek na ně prskají vlažné kapky. Válejí se, cákají po sobě a vřískají, malí tuleňové, rozjívená medvíďata, hrošíci, žáby.
Další obrázky běží jeden za druhým jako fotky v albu.
Strana první, jsou doma jen s maminkou, Pepan se učí a Vítek s Hankou si na zemi hrají s medvídkem. Pootevřely se dveře. Ho-hu! Stojí v nich zrůda, jakou nespatřili v nejpříšernějších snech. Oči-talíře, sosák, chobot, kůže zelená, hnědá a slizká! Honem pod stůl. Konec všeho, konec. Pomočili se, málem se zalkli pláčem. Mamíííííííí, pomož, mamíííí! Dusí se, víc mrtví než živí. Áááááááá! Nebojte! Nebojte se! Vždyť je to tatínek! Přijel na neděli z vojenského cvičení a v předsíni si potichu oblékl protichemický oděv, kanady a plynovou masku.
Druhá. Pepan dostává pod stromeček potápěčské brýle a ploutve, hned si je také zkusil, a Vítek hořce naříká, vždyť potápěči v ledových tmavých hlubinách hynou v útrobách obrovských ryb, zardoušeni chobotnicemi, uvízlí v korálových soutěskách.
Třetí. Zlobil a maminka jej trestá. Pošklebuje se jí pak za zády. Ale poznala to! Vidí jeho úšklebky v zrcadle.

Čtvrtá, nejhroznější představitelná věc, na kterou se bojí jen pomyslit: být vyhnán z domu. Ocitnout se na chodníku, když se smráká, nevědět, kam se schovat, kde spát, kam jít. Stát v zimě, dešti a temnotě u zavřených dveří a nesmět vejít. Přihodilo se mu, že zapomněl klíče a po návratu ze školy sedí na schodech. Přikládá ucho, někdy se mu zdá, že uvnitř slyší kroky nebo hlas či zalomození nádobí. Snad je tam Hanka... maminka... nevědí o něm. Usilovně zvoní a klepe, ale nikdo neotvírá. S každým zahučením výtahu vyskočí a s bušícím srdcem počítá patra. Vždycky se to zastaví níž. Maminka mu pak večer uváže klíč na šňůrku, aby ho měl stále na krku.
Pátá. Maminka s tatínkem odešli do divadla. A Pepan, Hana a Vítek provádějí zapovězené věci: mlátí se polštáři, schovávají se do skříní. Pouštějí si desky a skáčou. Když se vyblázní, zvážní a dají se do dalších pátrání po něčem, co není dětem určeno, po ještě neobjevených zprávách o dospělém světě. S třesením otevírají šuplata, obálky, dívají se na inscenaci s hvězdičkou. V posteli pak Vítka tíží neodbytný pocit viny, strach, že přijde trest. Pepan – ten za chvíli chrápe. Vítek se převaluje, tatínek s maminkou stále nepřicházejí. Jistě se něco stalo! Tramvaj začala hořet, most se propadl, zřítili se do Vltavy. Umřeli. Jejich duše odlétly. Už se neshledají. Zoufá si. Vysvobodí ho až zarachocení zámku, světlo pětiramenného lustru a klapnutí dveří koupelny.
Šestá. Sláva, tohle je příjemné. Tatínek se cestou z kostela zapomněl v cukrárně nebo jiném otevřeném obchůdku a nese něco v papíru. Chtějí vědět, co má, říká, že hadače. Rakvičky se šlehačkou nebo mandarinky a hrozny. A jindy koupí dvě plechovky džusu nebo dvě lahve slazené minerálky. Hanka pečlivě rozlévá do svátečních sklenic, aby to bylo spravedlivé. Pepan všechno vyzunkne naráz a pak je otrávený, že měl málo, Hanka s Vítkem si šetří, ucucávají brčkem. Vítek pouští do džusu bubliny. Maminka s tatínkem si otevřeli pivo, Vítek se těší, když přeteče. A ještě něco: v antikvariátu tatínek objevil knihu, co měl kdysi rád, a večer jim všem čte. Vyprávění o vesnickém chlapci, malém raubíři, o lotrovinách a tahanicích se staršími bratry, matkou a otcem, příšerné škole, slunci, třešních a vysoké trávě. Válejí se smíchy. Vítkovi připadá, že on je ten chlapec, jenom se neprohání po lukách, ale tady mezi bloky. Některá místa chlapec čte, jako by to byl on.
Další, kdo ví kolikátá. Zas maminka – má kožený baret se střapcem, lodičky, kabelku, v níž nosí rtěnku, zrcátko, tužku na obočí a ještě cosi. Když je Vítek nemocný a sám, dostává nápady. Maminka přibíhá domů z práce napůl šílená strachy, někdo v protějším bloku Vítka viděl, jak leze po okně, zatelefonoval. Pepan mívá rovněž svoje nápady a maminka se přiřítí polomrtvá zlostí. Byl viděn, jak z okna mává na kamaráda kusem jejího spodního prádla.
Jsou jako zrcadla v bludišti na Petříně. Odhánějí, rozchechtávají, děsí, vedou a matou. Přilákaly ho až před ta dvířka, která se jindy neotvírají, v klíčové dirce plane světélko. Na druhé straně kdosi nařizuje: „Ruce pryč!“ Vítek – co to dělá? – tiskne kliku. Stejně jsou zamčené. Ouha, otevírají se! Ten, kdo je má střežit, byl nepozorný!
Vítek se ocitá v kuchyni, oslepuje ho světlo, kdo tu je? Maminka, tatínek, Pepan. A jako smršť burácí: „A předkloň se!“
Pepan se sklání!
Ruka se napřahuje!
„Nebite Pepanáááá!“ rozeřve se Vítek. „Pepan je můj kamaráááád!“
„Co se tu motáš? Jak to, že nejsi v postýlce?“
„Búúú! Nechte Pepanáááá!“
„Vždyť ani nevíš, co se stalo! Pepan zlobí! Je to hanbář!“
Do té doby takhle maminku ani tatínka neviděl! Jak narostli, jací jsou obrovští!
Na starých fotografiích s Pepanem vypadali drobní a milí jako svatá rodina. Tatínek zdvíhal maličkého do výšky a smál se. Maminka konejšila. Tatínek se spolu s chlapečkem skláněl na venkovském dvorku nad kůzlátkem a maminka ho vískala ve vlasech. Teď se temeny dotýkají stropu! Mají dlaně velikosti uhlířské lopaty, ústa plná ostrých zubů, v jamkách očí planou pootevřené pícky! Provádějí s Pepanem temný obřad! Vařečkový exorcismus! Pepan se křiví a scvrkává! Je menší než Vítek!

Pane na nebi!
Je to pryč, pryč.
Je sobota a na nádraží v Braníku se houfují trampové s kytarami, máničky a dívky v texaskách, na zádech telata a usárny, kotlíky, ešusy, za pasem nůž a v botě lžíce. Na zápěstí vytetované srdce, pivo lokají z papírových kelímků. Důchodci vlečou ruksaky, košíky, podkolenky vytažené přes tepláky. Chataři si nesou tašky buřtů a konzerv.
Tatínek se postaví do fronty, aby koupil jízdenky, přes jedno rameno má chlebník se svačinou a s čajem, přes druhé fotoaparát.
Maminka na nástupišti za něco peskuje Hanku, zas má neklid a je přísná, k břichu si tiskne postarší kabelku. Obula si střevíce na nízkém podpatku, rozšlapané křápy, a stejně ji tlačí.
Vlak je narvaný, ale šťastnou náhodou se jim podaří najít místa. Trampové, kterých se Vítek trochu bojí a zároveň se jim obdivuje, ho zvou k oknu.
„Pocem, co se stydíš?“
Neovládne se a zadupe nohama, hýkne, trampové se zařehtají. I v mamince poleví napětí. Řekne tatínkovi: „Hele, jak je šťastnej. Je šťastnej jak blecha."
Trať ubíhá kolem vody.
Od nádražíčka vede turistická značka a dav se rozptyluje.
Brzy jdou osamoceni v lesní tišině.

Vraní oko se hrbí a tiskne ke koňské hřívě, větve šlehají do tváře. Po hodině už křoviska nejsou průchodná a nezbývá než seskočit a pracně si klestit cestu. Trny rozdírají kůži a na čele se mísí krev a pot. Obě ruce se chápou větví, cloumají a snaží se zlomit je či ukroutit. Pozor! Nepřehlédni hadí hnízdo a pavoučí síť!
Hlouběji v trní cvrliká pták.
Ze tmy pokřikují dětské hlásky: „Zůstaň tu s náma! Kam by ses trmácel! Tady si budem věčně jenom hrát!“

www.i-triada.net

 

Diskuse

Vložil: Hana Rakusová, 20.06.2007 18:23
Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor
Velice svěží vzpomínky na dětství, to čtu vždycky ráda. Ukázky mě ponoukla, abych si knížku přečetla celou. PŮodívám se po ní v naší knihovně.
Vložil: Tomáš Rieb, 24.02.2007 17:40
Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor
Ze začátku bylo čtení asi jako rána palicí přes oči. Říkal jsem si: Čtu nebo co vlastně dělám? Vždyť tomu vůbec nerozumím! Pak jsem si přečetl recenzi a hned šla četba lépe. Pomalu jsem se učil číst dětskýma očima, což se mi samozřejmě nepovedlo, ale aspoň trochu číst šlo očima básníka. Knížka je doslova... napěchovaná obrazy a literárními detaily. Občas i vtipnými, např.:"'... Má duše žízní!Žízní!'Měl v sobě tři sodovky, z toho dvě velké. Každou chvilku musel zastavovat."
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2972x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce