Fischl, Viktor

Fischl, Viktor

portrét beletrie česká

Viktor Fischl, známý také pod svým izraelským jménem Avidgor Dagan, zemřel v Jeruzalémě ve věku 94 let.

Ten, který věřil ve smysl

Viktor Fischl, známý také pod svým izraelským jménem Avidgor Dagan, zemřel v Jeruzalémě ve věku 94 let.

Narodil se v českožidovské rodině v Hradci Králové. Roku 1938 zakončil svá studia práv na Univerzitě Karlově, v následujícím roce byl vyslán sionistickou organizací v Československu do Velké Británie, kde posléze působil v exilové vládě jako spojovací úředník s britským parlamentem a tiskem, staral se i o kulturní propagaci. Spolu s Františkem Langerem a Josefem Kodíčkem zde také založili exilovou odnož československého PEN klubu.

Po válce se vrátil zpět do Československa, ale po únorových událostech znovu emigroval, a stal se izraelským diplomatem (byl vedoucím zastupitelských úřadů v Japonsku, Barmě, Polsku, Jugoslávii, Norsku, na Islandu a v Rakousku). Do penze odešel v roce 1977 a věnoval se psaní knih. Po roce 1989 došel uznání i u nás - v roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka, dále čestný doktorát Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové a čestný doktorát Husitské teologické fakulty. Za Kuropění a Jeruzalémské povídky dostal roku 1992 cenu Egona Hostovského.

Knižním debutem Viktora Fischla byla sbírka básní Jaro (1933), ovlivněná (po počátečním okouzlení poetismem) především Otokarem Fischerem a Františkem Halasem (stojí za zmínku, že Pavel Eisner přeložil některé básně do němčiny a otiskl je v Prager Presse). Po dalších básnických sbírkách (Kniha nocí, Hebrejské melodie, Evropské žalmy, Mrtvá ves, Lyrický zápisník a Anglické sonety), publikovaných v rozmezí let 1936 – 1946, se soustředil na prózu.

K prozaické práci byl prý přiveden Františkem Langerem – a dlužno dodat, že k prospěchu české literatury. První román, Píseň o lítosti, byl v roce 1947 vyznamenán cenou Evropského literárního klubu, k vydání však mohlo dojít až po roce 1989. Příběh malého židovského chlapce, žijícího na vesnici, nostalgická vzpomínka na svět dětství, do níž se neustále vkrádá vědomí nadcházející katastrofy holocaustu, nebyl seznán dostatečně angažovaným. Už tady se ale objevují základní typy a motivy, které budou procházet Fischlovou tvorbou: svět, ve kterém násilí a zlo nejsou popírány, ale smířeně přijímány, dětští nebo naopak staří vypravěči, z nichž prvním umožňuje „laskavé vidění“ jejich naivita, druhým její absence... Dalšími charakteristickými rysy jsou tendence k didaktičnosti (poněkud problematická, jak ukazuje jedna z posledních knih, soubor povídek Obžalovací spis, umístěný do komunistického Československa padesátých let, kde došlo k polarizaci „černá – bílá“, přílišnému zploštění, ztypizování postav i dějů) a migrace motivů (vzpomeňme si například na přebírání ze souboru Jeruzalémských povídek a „zapracování“ do Dvorních šašků, dlužno dodat, že tady ku prospěchu věci).

Jednostrunnost, přes častou podobnost motivů a témat, však rozhodně nelze Viktoru Fischlovi vyčítat. Jakoby „psal jednu knihu“, formálně rozvětvenou (bajky, pohádky pro děti, a snad sem můžeme, koneckonců, počítat i jeho překlady částí Bible), snažící se nahlédnout realitu pokaždé z trochu jiného úhlu, pokaždé znovu podstupující boj o to, aby svět mohl být považován za „převážně dobrý“.

Patrně nejlepší z jeho knih je novela Dvorní šašci (poprvé u nás vydaná roku 1990), příběh čtyř přátel z koncentračního tábora, disponujících zvláštními schopnostmi, jež jim pomohou tábor přežít, filosofující podobenství o Bohu, který po Osvětimi není schopen soudit, znovu plné smíření, ale rozrušované všudypřítomnou ironií, náznaky a růzností možných interpretací. (Zajímavá jsou z hlediska ironie především jména postav – lilipután se jmenuje Leo Riesenberg, Lev Obříhora, eskamotér Wahn, Felix – šťastlivec – Himmelfarb, jehož bratr Max je hvězdářem táborového hejtmana Kohla, umírá ještě v budově gestapa; a onen hejtman Kohl, který se v Jeruzalémských povídkách ještě jmenoval Wahl – volba, výběr – je tu směšný, ten pán nad životy a smrtí je jenom „odbytá věc, hloupé řeči“.)

Zemřel jeden z posledních pamětníků čapkovské generace (mající ostatně s Karlem Čapkem a jeho spisovatelským naturelem mnoho společného), jeden z posledních, kteří si pamatovali soužití trojí kultury u nás, české, německé a židovské. Naštěstí je jeho dílo vydávané a dostupné, na setkání s ním tedy ještě pozdě není. Nenechte si ho ujít.


BIBLIOGRAFIE (výběrová):
Jaro (1933)
Kniha nocí (1936)
Hebrejské melodie (1936)
Evropské žalmy (1941)
Mrtvá ves (1943)
Lyrický zápisník (1946)
Anglické sonety (1946)

Hovory s Janem Masarykem (memoáry, Tel Aviv 1951)
Kuropění (Zürich, 1975)
Hrací hodiny (Zürich, 1975)
Dvorní šašci (hebr. 1982)
Jeruzalémské povídky (hebr. 1982)
Ulice zvaná Mamila (hebr. 1984)
Hodinář z uličky zvěrokruhu (hebr. 1984, s Pavlem Fischlem)
Modrý kolotoč (hebr. 1985, povídky pro mládež)
Z povídek nosiče břemen Ovadji (povídky pro mládež, hebr., 1985)
Figarova zlatá svatba (Kolín n. Rýnem, 1987)
Všichni moji strýčkové (Curych, 1987)
Obžalovací spis (hebr. 1987)
Pátá čtvrť (Curych, 1989)
Velocipéd pana Kulhánka (1992)
Strýček Bosko (pohádky, 1993)
Setkání (vzpomínkové portréty, 1994)
Skorobajky (1999)
Rodný dům (2000)
Trojpovídka o dluzích (2002, s Pavlem Fischlem)
Vy, soudci athénští (2005)

 
Literatura o Viktoru Fischlovi:
Emingerová, Dana: Dva životy. Hovory s Viktorem Fischlem, G plus G, Praha 2002
Kaďůrková, Milada: Setkání s Viktorem Fischlem, Mladá Fronta, Praha 2002

 

© Tereza Žáčková

Diskuse

Vložil: iliteratura, 05.07.2006 15:14
Fischl, Viktor
děkujeme za připomínku, údaj opraven.
Vložil: jana, 05.07.2006 10:50
Fischl, Viktor
Hm a Vysoké školy pedagogické v KH - tohle je kde, to mi přijde jako nesrozumitelný údaj...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 5063x

Inzerce
Inzerce