Sousa Tavares, Miguel: Rovník 1

Sousa Tavares, Miguel
Rovník 1

ukázka beletrie zahraniční

Tak odjeli doprovázeni dvěma černochy, kteří šli pěšky vpředu se dvěma petrolejkami a mačetami přichystanými v pravé ruce. Asi dvacet minut postupovali mlčky, zatím se zhasnutými lampami, ale déšť je dostihl, právě když se chystali k sestupu z Opičí hory, kde si chtěli zkrátit cestu pěšinou ústící na druhé straně kopce na silnici, která vedla do osady Santo Amaro...

Rovník
Miguel Sousa Tavares: Rovník, přel. Lada Weissová, Garamond, 2006, 494 stran

Tak odjeli doprovázeni dvěma černochy, kteří šli pěšky vpředu se dvěma petrolejkami a mačetami přichystanými v pravé ruce. Asi dvacet minut postupovali mlčky, zatím se zhasnutými lampami, ale déšť je dostihl, právě když se chystali k sestupu z Opičí hory, kde si chtěli zkrátit cestu pěšinou ústící na druhé straně kopce na silnici, která vedla do osady Santo Amaro. Tam končil les a cesta do hlavního města se dala lehce zvládnout i v noci.
Když déšť zhoustl tak, že nešlo rozeznat pěšinu, Luís Bernardo rozhodl, že zastaví. Sesedli, přivázali koně ke kmeni nejbližšího stromu a sami se schovali pod keře na kraji cesty. Vicente rozbalil plachtu, kterou s sebou pro všechny případy vozil, a když ji rozprostřel přes větve, vznikl provizorní přístřešek, pod nímž se s Luísem Bernardem ukryli. Oba černoši z Riu do Ouro zůstali stát na dešti. Luís Bernardo jim mávnutím naznačil, aby se šli také schovat, ale zdálo se, že nechápou. Pokusil se překřičet hukot deště a zavolal na jednoho z nich:
„Ty, jak se jmenuješ?“
Černoch zaváhal, ale nakonec odpověděl:
„Říkají mi Josué, pane.“
„Pojďte se schovat k nám, Josué.“
Mlčky na Luíse zírali, jako by ta slova nebyla určena jim.
„Tak slyšíte, pojďte sem, dělejte.“
Podívali se po sobě, jako by se snažili zjistit, zda to bylo pozvání, nebo rozkaz. Luís Bernardo se už mezitím posunul ke kraji plachty, aby jim uvolnil místo a mohli přisednout. Přišourali se mlčky a zaraženě, posadili se a dál upírali pohled kamsi do lesa, jako by sem ani nepatřili. Luís Bernardo si všiml, že Josuému, sedícímu zády k němu, se od nahého ramene až na záda táhne hluboká jizva. Po obnažených trupech jim stékaly kapky potu a deště a jejich pach mísící se s vlhkým pachem lesa činil vzduch v těsné improvizované skrýši téměř nedýchatelným. Doktor Valença, králem jmenovaný guvernér ostrova Svatého Tomáše a Princova ostrova, jenž byl v přestávce mezi královským honem ve Vila Viçose pověřen, aby opustil celé své dosavadní živobytí a pohodlí v Lisabonu, se tísnil pod špinavou celtou chránící ho před průtrží mračen, žrali ho komáři, dusil vlastní pot a společnost mu dělali tři černoši, se kterými neměl nic společného, to všechno kvůli vlastnímu trapně nafoukanému pokusu dostát svému poslání. Ať už jím bylo cokoliv. Protože právě teď, uprostřed džungle, viděl jediný smysluplný cíl v naději, že až přestane pršet, nasedne na koně a proklestí si cestu vzhůru temným óbó, naplněným výkřiky, praskáním, děsivými stíny až do nejbližší osady a z ní bude po bezpečnější cestě pokračovat nějaké další tři hodiny, aby se nakonec mohl natáhnout do vany a na postel ve svém domě na ostrově. Zaplavila ho únava z toho nekonečna, tíživý smutek a odevzdanost, až dostal strach, že tady zůstane navždycky, pokořený, poražený jako člověk, který selhal a zapomněl na svou hrdost. Vrátí se do paláce guvernéra, jímž stále byl, usedne k psacímu stolu a napíše dopis, jediný dopis králi: „Vzdávám to. To, o co jste mě požádal, Výsosti, je nad mé síly.“ A první lodí se vrátí do Lisabonu, do života, který zná a miluje. Tisk a královi nepřátelé ho pomluví. Vlast, či ti, kteří se za ni považují, to budou chápat jako dezerci. Ale aspoň přežije a bude žít dál. Unikne tomu zelenému peklu, samotě tropů, nezvládatelnému smutku zdejších obyvatel. Vrátí se z Afriky.
Všechno kolem zahalila tma. Les připomínal hustou černou skvrnu, vzdychající chraplavě ve větrných poryvech. Jeden z černochů z Ria do Ouro zažehl svítilnu a pach petroleje, který naplnil jejich přístřešek, v něm probudil nesmyslný pocit klidu a čehosi důvěrně známého. Stejně voněly i noci v Sesimbře, když s lodí Antónia Amadora vyjeli na ryby. Voněl tak i babiččin dům, kde jako dítě poslouchal hlasy služek v kuchyni a z ložnice otcův kašel, předzvěst smrti kroužící kolem, stejnou vůní se plnila chodba, když tudy kráčela matka se svícnem, ztracená v myšlenkách, mezi smrtí, která se zabydlela v ložnici, a bezmocným životem v kuchyni. Maminka byla tak daleko, opuštěná, ztracená v temném pralese óbó jeho zmatených vzpomínek na dětství. Vůně petroleje, muž umírající na tuberkulózu, žena bloudící bez cíle po chodbách, když ztratila smysl života, hlasy přicházející z hloubi domu, kde se život skrýval, a on sám jako dítě zachumlaný do plátěného prostěradla a těžkých flanelových dek, které ho chránily před zlem a bouřkou, pozorně naslouchající všemu v bezpečné tmě pokojíku. „Je tady někdo?“ Opakoval tu otázku několikrát, vždycky v noci, když mu všechno připadalo temnější a vzdálenější. Ne, nikdy mu nikdo neodpověděl.
V kapsičce vesty zapátral po cigaretě a připálil si benzinovým zapalovačem. Josua se otočil za zvukem zapalovače a plamen mu na pár chvil ozářil tvář. V obličeji, který vypadal přísně a dětsky zároveň, se bělaly oči zračící utrpení a nepochopitelnou radost, pak se pokorně, a přitom důvěřivě odvrátil a znovu se zadíval před sebe a zaposlouchal se do deště. Luís Bernardo se zachvěl pod návalem nenadálé náklonnosti, kterou k tomu člověku pocítil. Na celém světě neexistuje osoba, která by mi v tuhle chvíli byla bližší. Přátelé, ženy, milenky ani příbuzní. Jedině tenhle člověk se mnou sdílí dva metry čtvereční úkrytu před deštěm! Natáhl ruku a dotkl se černochova zjizveného ramene, aby ho přiměl znovu obrátit hlavu.
„Odkud jsi, Josué?“
A zase totéž zděšení ve tváři. Stejné váhání. Strach.
„Z Bailunda, pane.“
„A kdy jsi přijel sem?“
Rezignovaně sklonil hlavu. Opravdu musí odpovědět?
„Už dávno, pane.“
„Jak dávno?“
„Moc... Moc dávno, už se nepamatuju.“ Zuby se bíle blýskly ve smutném úsměvu.
„A celou dobu jsi na farmě Rio do Ouro?“
Josué souhlasně přikývl. Odpověď byla tak zřejmá, že nebylo třeba slov. Luís Bernardo si uvědomil, že Josuův kolega nehnutě sedí, zírá před sebe a neotočí hlavu. Josué byl napůl odvrácený a celý nesvůj se už zjevně nemohl dočkat, až ten výslech skončí. Všiml si, že stejně neklidný je i Vicente, který se vedle něho ošíval jako neposedné dítě. Přesto přihodil další otázku:
„Podepsal jsi smlouvu?“
Opět přikývl, tentokrát tak rychle, jako by otázku předem tušil.
„Vážně jsi ji podepsal, Josué?“
„Ano, pane, podepsal.“
„A umíš se podepsat, Josué?“
Tentokrát se otřásl, jako by otázku přeslechl. Luísi Bernardovi připadalo vlastní jednání téměř nelidské, když vytáhl z kapsy tužku a svůj poznámkový bloček, nalistoval v něm prázdnou stránku a podal jej i s tužkou muži:
„Napiš sem svoje jméno, Josué.“
Zavrtěl hlavou a mlčel s očima upřenýma na zem.
„Víš, kdy ti vyprší smlouva, Josué?“
Znovu zavrtěl hlavou a mlčel dál. Bylo slyšet jen slábnoucí déšť.
„Máš tu rodinu?“
„Mám ženu a dvě děti, pane.“
Luís Bernardo dospěl ke konci výslechu. Zbývala už jen poslední otázka a položit ji stálo hodně námahy:
„Josué, víš, že pracovní smlouvy se uzavírají jen na pět let – když vyprší, můžeš odjet, pokud chceš. Chceš se vrátit domů, až ti vyprší smlouva?“
Ticho teď mělo tíhu olova. Přestalo pršet a do lesa jako by se vracel na chvíli přerušený život. Černoch, který tu byl spolu s Josuém, se chystal k odchodu a Josué naznačil, že chce taky jít, ale Luís Bernardo ho uchopil za paži a donutil, aby se mu podíval do tváře:
„Chceš, Josué? Chceš se vrátit domů?“
Konečně odlepil zrak od země. V převažujícím šeru se Luísi Bernardovi zdálo, že když se na něho Josué podíval, měl oči plné slz. Odpověděl tak potichu, že bylo třeba nastražit uši, aby se vůbec dal zaslechnout:
„Nevím, pane. Nic o tom nevím. Promiňte...“ A s úlevou nedočkavě vyběhl zpod plachty, jako by tam venku byla skutečná svoboda.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2788x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce