Atwood, Margaret: Přežívá nejsmutnější 2

Atwood, Margaret
Přežívá nejsmutnější 2

recenze beletrie zahraniční

Margaret Atwoodová patří ke spisovatelkám, které rády zkouší možnosti specifických literárních žánrů. Nevyhýbá se ani science fiction, což dokázala dnes již takřka klasickou feministickou dystopií Příběh služebnice, několika krátkými povídkami a naposledy románem Oryx and Crake. Je držitelkou prestižní Bookerovy ceny za román Slepý vrah, což ji spolu s úspěchem několika dalších románů vyneslo na pozici v současné době zřejmě kriticky nejvyzdvihovanější kanadské spisovatelky.

Kánon posledního soudu
Margaret Atwoodová: Přežívá nejsmutnější, přeložila Jana Housarová, Mladá fronta, 2005, 316 stran, 299 Kč

Margaret Atwoodová patří ke spisovatelkám, které rády zkouší možnosti specifických literárních žánrů. Nevyhýbá se ani science fiction, což dokázala dnes již takřka klasickou feministickou dystopií Příběh služebnice, několika krátkými povídkami a naposledy románem Oryx and Crake. Je držitelkou prestižní Bookerovy ceny za román Slepý vrah, což ji spolu s úspěchem několika dalších románů vyneslo na pozici v současné době zřejmě kriticky nejvyzdvihovanější kanadské spisovatelky.

Jak na její tvorbu reaguje komunita čtenářů a kritiků sci-fi? Spíše podrážděně, jako na většinu podobných „vetřelců“. Žánr se každým rokem, každým vydaným titulem vyvíjí a sním i pomyslný soubor pravidel, která ustanovuje. Tato pravidla pak tvoří kánon žánru a každé nové dílo může být poměřováno vzdáleností od tohoto „středu“ a znalostí aktuálního stavu kánonu. Autoři takzvané obecné, čili nežánrové literatury mnohdy nejsou čtenáři a znalci konkrétních žánrů, kanonizované hodnoty tudíž nesdílejí. Například první sci-fi romány Vladimíra Párala nebyly psány pro pravidelné čtenáře science fiction. Ti je ostatně nepřijali, zřejmě zaskočily i pravidelné čtenáře Párala, ale většinový čtenář neznalý ani fantastického ani páralovského kánonu je mohl číst bez zvednutého obočí.

Atwoodová několikrát zdůraznila, že Oryx and Crake není science fiction. Tím samozřejmě urazila sci-fi čtenáře, protože fakticky je tato kniha ryzí sci-fi se vším všudy. Copak autorce není žánr science fiction dost dobrý, aby se k němu přihlásila, když už používá jeho atributy? Snad se opravdu chtěla Atwoodová poněkud distancovat od pověsti, kterou sci-fi literatura obecně má. Ale patrně šlo ještě o něco jiného. Autorka samozřejmě věděla, že její kořeny nevyrůstají ze stejné živné půdy jako Asimov a Bradbury, mezi nimiž by se v knihkupectví mohla ocitnout, a proto tímto distancováním se od žánru upozornila na to, že znalost sci-fi kánonu a návaznost na něj nemohou čtenáři od jejího díla očekávat.

To nezabránilo renomovanému sci-fi kritkovi Johnu Clutovi, aby se na autorčině románu exemplárně nepovozil. „Samozřejmě, že Atwoodová nepíše sci-fi z blízké budoucnosti, tuto nejnáročnější a nejintelektuálnější z kreativních činností,“ píše Clute v recenzi pro web scifi.com. „Jejími pokrevními sestrami a bratry nejsou Sterling a Stephenson, ale ty uvězněné duše přepisující Star Trek a Hvězdné války do románů, poslušny svým biblím, které je nutí vidět svět tak zoufale zastaralý, jako je svět románu Oryx and Crake.“

České vydání knihy dobře maskované nicneříkající obálkou a titulem Přežívá nejsmutnější nám dává možnost udělat si vlastní názor. Děj je vyprávěn ve dvou časových rovinách jedním z hrdinů, který se kdysi jmenoval Jimmy, ale v bezútěšném postapokalyptickém a nepříliš vzdáleném světě si nechává říkat Sněžný muž. Téměř celé lidstvo vyhynulo následkem nějaké příšerné epidemie. Sněžný muž se stará o skupinu geneticky vyšlechtěných lidí, snad zárodků nového lidstva, které po sobě zanechal jeho přítel, geniální vědec, jemuž Jimmy neřekne jinak než Crake, přezdívkou z jejich mládí, kdy si zadávali smyšlená jména pro hraní počítačových her. Druhá linie sleduje životní peripetie Jimmyho/Sněžného muže od raného dětství a pomalu se blíží k okamžiku budoucího „nyní“.

Budiž rovnou řečeno, že Atwoodová napsala prvoplánový varovný příběh. Knihu, která by ráda byla novým Koncem civilizace Aldouse Huxleyho. Atwoodová je ale ještě názornější. Ukazuje jako ve slabikáři, co je v nepořádku dnes a k jakým to může vést koncům. Její diagnóza je prostá: ztráta mravních hodnot se všemi důsledky. Její nástroje jsou ďábelsky efektivní: ukazuje úpadek mravů očima chlapce, pro kterého je to naopak pravým požehnáním. Jak zábavné je sledovat na internetu kanál se skutečnými popravami, s dětskou pornografií nebo s mučením zvířat. To vše, stejně jako rozdělení světa na uzavřené oblasti lidí s kvalitním genofondem a vysokým IQ a na „plebzóny“ pro ostatní, kteří neměli to štěstí, sleduje malý Jimmy s odevzdanou samozřejmostí, která je čirým autorčiným sarkasmem.

Popis internetových zvrhlostí je jednou z největších slabin knihy. Působí jako ztělesněný zlý sen všech strážců morálky kázajících již dnes o nebezpečí internetové pornografie, aniž by kdy web vůbec viděli. Je však třeba přiznat, že autorčina neúprosnost v popisu všeho toho marasmu je působivá a bezvýchodnost její vize je v soudobé sci-fi poměrně vzácná.

Svou knihou bije autorka na poplach. Protože hrdinové si později, kdy je lidstvo téměř zdecimováno, až příliš často kladou otázku: Jak jsme mohli být tak slepí, že jsme počátky nerozpoznali dříve? To, co Atwoodová pozoruje kolem sebe, je kult těla a jeho bazálních potřeb. Tělo „hodilo přes palubu své staré dobré souputníky, mysl a duši, pro něž se stalo pouhou nečistou nádobou ... muselo už být unavené z neustálého sekýrování a fňukání duše a intelektuálního spekulování mysli zmítané strachem, které ho rušily kdykoliv se chystalo zakousnout do něčeho šťavnatého...“ Tělo „mělo vlastní umění. Popravy byly jeho tragédiemi a pornografie zas milostným románem“.

Přežívá nejsmutnější je i románem o odpovědnosti vědy, která se příliš bezstarostně žene vpřed za poznáním. Je paradoxní, že civilizace končí díky nezodpovědnému, možná i sebevražednému experimentu vědce Crakea, který lidstvo pokládal za zkažené a rozhodl se vypěstovat nového, lepšího člověka. Kromě toho, že se jeho geneticky upravené „děti“ (crakečata) již nemusí bát o nedostatek potravy, byly zároveň téměř zbaveny sexuálního pudu a také takové zbytečnosti, které říkáme kultura. Pokud osídlí zemi, civilizace ustrne, neboť crakečata nic jako pokrok nepotřebují - jsou zcela spokojená a soběstačná.

V tom je ovšem paradox a nesnáz knihy. Nebo snad přiznaná dvojsečnost lidství. Hedonistická západní civilizace a její hon za požitky člověka přivedly na pokraj propasti. Na jejím druhém kraji však na nás tupě civí ukázněné, zkrocené plémě naklonované v laboratoři. Navrhuje Atwoodová nějakou vlastní alternativu? Nikoliv. Bohužel nenašla způsob, jak příběh završit. Přesněji řečeno, zakončuje jej typicky mimo sci-fi kánon. Namísto obratu, řešení, nebo alespoň katarze vyvane děj do ztracena, utopený v melancholii. Sněžný muž Jimmy, který crakečata po konci světa vyvedl jako novodobý Mojžíš z výzkumného komplexu do volné přírody a vytvořil jim novou mytologii, spekuluje, zda kontakt důvěřivých zplozenců genetického experimentu s jinými přeživšími lidmi s méně počestnými úmysly nepovede ke katastrofě. Zda se nezopakuje to, co si Amerika, kde se děj pravděpodobně odehrává, dodnes připomíná jako nejostudnější kapitolu vlastní historie.

Dokud měla autorka proti čemu bojovat, byla kniha přinejmenším naléhavá a slibná. Když došla ve vyprávění na konec smysluplných dějin, téma vyvanulo jako sklerotikův tok myšlenek. Těžko posoudit, zda neuspokojivý a nepřekvapivý konec byl autorským záměrem nebo neschopností děj lépe strukturovat. To, že autorka skutečně neovládá současné „sci-fi myšlení“ dokazují i dvě povídky v loni vydané sbírce Dobré kosti (BB art). Jsou totiž moralitkami, jaké se u nás psaly před dvaceti a v Americe před padesáti lety.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 146 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 4077x

Koupit knihu

Inzerce