Až mi napíšou nekrolog. Zítra. Nebo pozítří. Bude v něm stát: LEO GURSKY TU PO SOBĚ ZANECHAL BYT PLNÝ SRAČEK. Divím se, že ještě nejsem pohřben zaživa. Není to tu velké. Musím bojovat, aby mi zůstala cestička mezi postelí a záchodem, záchodem a kuchyňským stolem, kuchyňským stolem a dveřmi na chodbu. Pokud se chci ke dveřím dostat ze záchodu, nemám šanci, musím oklikou kolem stolu v kuchyni. Rád si představuju, že postel je branka, záchod malé a kuchyňský stůl velké vápno a dveře půlicí čára: pokud zazvoní zvonek, když jsem v posteli, musím vystartovat a oběhnout záchod a stůl, než trefím dveře. Stojí-li tam Bruno, beze slova ho pustím dál a zase běžím kolečko do postele; v uších slyším řev neviditelného davu.

Často mě napadá, kdo mě asi naposled spatří živého. Kdybych se měl vsadit, tipnul bych si poslíčka z čínské restaurace. Čtyřikrát týdně si objednávám donášku do domu. A kdykoli přijde, dlouze tu šaškuju, jak hledám peněženku. On zatím stojí s umaštěným sáčkem ve dveřích a já si kladu otázku, zdali právě téhle noci nesním jarní závitek, nevlezu si do postele a nedostanu ve spánku infarkt.

Dělám všechno možné, aby mě bylo vidět. Když jsem venku, občas si koupím džus, třebaže nemám žízeň. A je-li v obchodě plno, dokonce zajdu tak daleko, že upustím drobné a mince se po zemi rozkutálejí na všechny strany. Pak si kleknu na kolena. Stojí mě to hodně úsilí, a ještě víc, když se zvedám. A přece. Asi vypadám jako blázen. Vejdu do luxusní sportovní obuvi a zeptám se, Co máte za tenisky? Prodavač mě jediným pohledem odhadne na ubohého šmoka, kterým skutečně jsem, a ukáže na jediný lacinější pár, co mají, vyvedený v zářivě bílé. Nee, protáhnu, ty už mám, a zamířím ke značce Reebok a vyberu si cosi, co boty ani nepřipomíná, možná vodotěsné pohorky, a požádám o číslo devět. Ten mladíček se na mě znovu zahledí, a bedlivěji. Dívá se dlouho a přísně. Číslo devět, opakuju a svírám botu opatřenou plovací blánou. Zakroutí hlavou a odejde pro ně dozadu, a než se vrátí, sundám si ponožky. Vyhrnu si nohavice a zírám na ony vetché kusy, své nohy, a uplyne trapná minuta, dokud mu nedojde, že čekám, až mi ty boty nazuje. Vlastně si nikdy nic nekoupím. Chci jen jediné – nechci umřít v den, kdy si mě nikdo nevšimne.

Před pár měsíci jsem v novinách zahlédl inzerát. Stálo tam, POPTÁVKA: NAHÉ MODELY NA KURZY KRESLENÍ. 15 USD/HOD. Znělo to příliš dobře, než aby to byla pravda. Že by se na mě museli dívat. A tolik lidí. Zavolal jsem tam. Jakási žena mi řekla, ať přijdu příští úterý. Snažil jsem se jí po telefonu popsat, ji to však nezajímalo. Na tom nezáleží, řekla.

Dny ubíhaly pomalu. Řekl jsem to Brunovi, ale on mě nepochopil a myslel si, že se hlásím na kurz kreslení, abych mohl okukovat nahé holky. Nechtěl, abych ho opravil. To ukazujou i kozy? zeptal se. Pokrčil jsem rameny. A tam dole?

Poté, co ve čtvrtém patře zemřela paní Freidová a trvalo to tři dny, než ji někdo našel, zvykli jsme si s Brunem jeden druhého kontrolovat. Napadaly nás různé výmluvy – Došel mi toaletní papír, vyhrkl jsem, když Bruno otevřel dveře. Uplynul den. Kdosi mi zaklepal na zárubeň. Ztratil se mi televizní program, vysvětloval, a já jsem mu dal svůj, třebaže jsem věděl, že ten jeho leží přesně tam, kde vždycky, na gauči. Jednou mě navštívil v neděli odpoledne. Potřebuju hrníček mouky, řekl. Byla to neomalenost, ale nemohl jsem si pomoct. Ty přece neumíš vařit. Rozhostilo se ticho. Bruno se mi zadíval do očí. Co ty víš, řekl, peču dort.

Když jsem se dostal do Ameriky, nikoho jsem tu neznal, jen vzdáleného bratrance, který byl zámečník, a tak jsem začal pracovat u něj. Kdyby byl švec, stal bych se ševcem, a kdyby lopatou přehazoval hovna, dělal bych to i já. Ale. On byl zámečník. Naučil mě řemeslu, a já si ho osvojil. Vedli jsme spolu malou firmu a on pak jednoho dne dostal tuberkulózu, museli mu operovat játra, chytnul vysoké horečky a zemřel, tak jsem tu firmu převzal. Jeho manželce jsem posílal polovinu zisku – dokonce i poté, co se provdala za doktora a odstěhovala se do Bay Side. A tu práci jsem dělal přes padesát let. Ne že bych si to kdy přál. A přece. Abych řekl pravdu, nakonec jsem to dělal rád. Pomáhal jsem dovnitř těm, co si zabouchli dveře, a ostatním jsem pomáhal držet venku to, co nechtěli pustit dovnitř, aby je ve spánku nepronásledovaly noční můry.

Potom jsem se jednoho dne díval z okna. Patrně jsem přemítal o obloze. Šoupněte k oknu sebevětšího blbce, a je z něho Spinoza. Odpoledne míjelo a snášela se tma. Natáhl jsem se po šňůře od žárovky a najednou jako by mi na srdce šlápnul slon. Klesl jsem na kolena. Pomyslel jsem si: nikdo nežije věčně. Uběhla minuta. Další. A další. Ryl jsem prsty podlahu a vlekl se k telefonu.

Odumřelo mně pětadvacet procent srdečního svalu. Chvíli trvalo, než jsem se zotavil, a k práci jsem se už nevrátil. Uplynul rok. Uvědomoval jsem si, jak běží čas, ale jen díky tomu, že plynul. Koukal jsem se z okna. Sledoval jsem, jak se podzim mění v zimu. Zima v jaro. Někdy sešel dolů Bruno a vysedávali jsme dva. Znali jsme se od dětství; chodili jsme spolu do školy. Patřil mezi moje nejlepší kamarády – míval tlusté brýle, nazrzlé vlasy, které nesnášel, a hlas, jenž mu v rozčilení mutoval. Netušil jsem, že ještě žije, a pak jsem jednoho dne na východní Broadwayi zaslechl jeho hlas. Otočil jsem se. Stál ke mně zády a bavil se se zelinářem – ptal se na cenu nějakého ovoce. Pomyslel jsem si: Máš slyšiny a jsi hrozný snílek, copak je to pravděpodobné? Přítel z dětství? Stál jsem na chodníku jako zkamenělý. Odpočívá v zemi, řekl jsem si. Ty teď žiješ ve Spojených státech amerických, tohle je McDonald´s, vzpamatuj se. Čekal jsem, jen abych se ujistil. Podle obličeje bych ho nepoznal. Ale. Způsob, jakým chodil, byl nezaměnitelný. Zrovna mě míjel, natáhl jsem ruku. Nevěděl jsem, co dělám, možná jsem měl vidiny, uchopil jsem ho za rukáv. Bruno, zašeptal jsem. Zarazil se a otočil. Nejdřív vypadal vyděšeně, pak zmateně. Bruno. Zadíval se na mě a do očí mu vhrkly slzy. Popadl jsem i jeho druhou paži, měl jsem jeden rukáv a jednu ruku. Roztřásl se. Dlaní se dotkl mé tváře. Stáli jsme uprostřed chodníku, kolem nás pospíchali lidé; byl teplý červnový den. Měl jemné bílé vlasy. Ovoce upustil na zem. Bruno.

O pár let později mu zemřela žena. Bylo toho na něj moc, žít doma bez ní, všechno mu ji připomínalo, takže když se uvolnil byt o poschodí nade mnou, přistěhoval se. Často spolu vysedáváme u mě v kuchyni. Někdy uplyne celé odpoledne, a my neprohodíme ani slůvko. A pokud mluvíme, pak nikdy v jidiš. Slova našeho dětství se přerodila v cizince – nedokázali jsme je používat stejným způsobem, a rozhodli jsme se je tedy nepoužívat vůbec. Život si žádal nový jazyk.

Bruno, ty můj starý věrný kamaráde. Nepopsal jsem ho úplně přesně. Postačí říct, že je nepopsatelný? Ne. Lépe se o to pokusit a selhat než to předem vzdát. Na hlavě ti lehce povlává jemné chmýří bílých vlasů – jako napůl odfouklé pampelišce. Kolikrát mě, Bruno, lákalo do těch vlasů fouknout a něco si přát. Drží mě jen poslední zbyteček dekora, abych to neudělal. Nebo bych možná měl začít s tvou výškou, která je vskutku malá. I když máš svůj den, sotva mi saháš po prsa. Nebo mám začít s brýlemi, které jsi vylovil z krabice a prohlásil za vlastní? Těmi ohromnými kulatými věcmi, jež ti zvětšují oči tak, že i běžná reakce připomíná čtyři a půl stupně na Richterově škále? Jsou to dámské brýle, Bruno! Nikdy jsem neměl srdce ti to říct. Tolikrát jsem to už měl na jazyku. A ještě něco. Když jsme byli mladí, byl jsi lepší spisovatel. Tenkrát mi to nedovolila říct pýcha. Ale. Věděl jsem to. Věř mi, když to říkám, věděl jsem to tehdy zrovna tak jako teď. Bolí mě, když si vzpomenu, že jsem ti to nikdy neřekl, a také když přemýšlím, čím vším ses mohl stát. Odpusť mi, Bruno. Můj nejstarší příteli. Můj nejlepší. Neudělal jsem toho pro tebe dost. Mít ke konci života takového společníka je skvělé. Tebe, zejména tebe, tys snad dokázal najít slova vážně pro všechno.

Jednou, je to už dávno, jsem našel Bruna, jak leží uprostřed obýváku vedle prázdné lahvičky od léků. Měl toho dost. Chtěl prostě spát navždy. Na prsa si přilepil lístek s třemi slovy: SBOHEM, MÉ LÁSKY. Vykřikl jsem. NE, BRUNO, TO NE, NE, NE, NE, NE, NE, NE! Proplesknul jsem ho. Konečně se zachvěním pootevřel oči. Pohled měl prázdný a tupý. PROBUĎ SE, TY PITOMEČKU! Zařval jsem. POSLOUCHEJ MĚ: TY SE MUSÍŠ PROBUDIT! Oči mu bloudily a opět se zavřely. Vytočil jsem ambulanci. Nalil jsem do misky studenou vodu a chrstnul ji na něj. Přiložil jsem ucho k jeho srdci. V dáli cosi nezřetelně šelestilo. Přijela záchranka. V nemocnici mu vypumpovali žaludek. Proč jste si vzal všechny ty prášky? zeptal se doktor. Bruno, zesláblý a vyčerpaný, na něj chladně upřel zrak. PROČ SI ASI MYSLÍTE, ŽE JSEM SI VZAL VŠECHNY TY PRÁŠKY? zařval. Všichni v sále zmlkli a civěli na něj. Bruno zavrčel a otočil se ke zdi. Tu noc jsem ho ukládal do postele. Bruno, řekl jsem. Promiň, zašeptal. Jsem sobec. Povzdychl jsem si a vykročil, že půjdu. Zůstaň u mě! vyjekl.

Pak jsme o tom nikdy nemluvili. Zrovna tak jako jsme nikdy nemluvili o dětství, o snech, které jsme sdíleli a ztratili, a o všem, co se stalo a co se nestalo. Jednou jsme jen tak tiše seděli. A zničehonic se jeden z nás rozesmál. Bylo to nakažlivé. Neměli jsme k smíchu žádný důvod, ale rozchechtali jsme se a vmžiku jsme se otřásali na židlích a kvíleli, kvíleli smíchy, až nám po tvářích stékaly slzy. V rozkroku mi zazářila mokrá skvrnka a to nás rozesmálo ještě víc, bouchal jsem do stolu a lapal po dechu a napadlo mě: Možná odejdu takhle, v záchvatu smíchu, a co by mohlo být lepšího, smích a pláč, smích a zpěv, smích, abych nezapomněl, že jsem sám, že tohle je konec mého života a že venku za dveřmi na mě čeká smrt.

Když jsem byl malý, rád jsem psal. Byla to jediná věc, kterou jsem chtěl v životě dělat. Vymyslel jsem si vlastní lidi a poznámkové bloky zaplňoval jejich příběhy. Psal jsem o chlapci, který vyrostl a byl tak chlupatý, že ho ostatní lovili pro kožešinu. Musel se schovávat na stromech a zamiloval se do ptáčka, který si myslel, že je stopadesátikilová gorila. Psal jsem o siamských dvojčatech, přičemž jedno z nich se zamilovalo do mě. Ty milostné scény byly podle mého názoru naprosto originální. A přece. Když jsem vyrostl, rozhodl jsem se, že chci být opravdový spisovatel. Pokoušel jsem se psát o opravdových věcech. Chtěl jsem popsat celý svět, protože žít v nepopsaném světě mi připadlo příliš osamělé. Do svých jednadvaceti jsem napsal tři knihy, kdo ví, co se s nimi stalo. Ta první byla o Slonimu, městě, kde jsem žil a které bylo chvílemi v Polsku a chvílemi v Rusku. Na stranu dvě jsem nakreslil mapku a všechny domy a obchody opatřil nápisem, tady bydlí řezník Kipnis, tady krejčí Grodzenski a tady Fišl Šapiro, který byl buď velký cadik nebo idiot, nikdo to nevěděl přesně, a tady náměstí a pole, na němž jsme si hrávali, a tady se řeka rozlévala a tady zužovala a tady začínaly lesy a tady stál strom, na kterém se oběsila Bejla Ašová, a tady a tady. A přece. Když jsem ji dal jedinému člověku v Slonimu, na jehož názoru mi záleželo, jenom pokrčila rameny a řekla, že se jí líbí víc, když si vymýšlím. Tak jsem napsal druhou knihu a vymyslel si úplně všechno. Zaplnil jsem ji lidmi, kterým rostla křídla, a stromy, jejichž kořeny rostly do nebes, lidmi, kteří zapomněli vlastní jména, a lidmi, kteří nedokázali zapomenout vůbec nic; dokonce i slova jsem si vymyslel. Jakmile jsem ji dopsal, řítil jsem se k ní domů. Vrazil jsem do dveří, vylétl po schodech a předložil ji jedinému člověku v Slonimu, na jehož názoru mně záleželo. Opřel jsem se o stěnu, a zatímco četla, pozoroval jsem její obličej. Když dočetla, zvedla hlavu. Dlouhou dobu nepromluvila. Pak řekla, že bych si možná neměl vymýšlet úplně všechno, protože potom je těžké vůbec něčemu uvěřit.

Někdo jiný by to třeba vzdal. Já začal znovu. Tentokrát jsem nepsal o opravdových věcech, ale ani o vymyšlených. Psal jsem o jediné věci, kterou jsem znal. Stránky narůstaly. A i poté, kdy jediný člověk, na jehož názoru mně záleželo, odjel lodí do Ameriky, popisoval jsem je jejím jménem.

Potom, co odjela, se všechno zhroutilo. V bezpečí nebyl jediný Žid. Šeptalo se o nevyslovitelných hrůzách, a protože jsme je nedokázali vyslovit, nemohli jsme jim uvěřit, dokud jsme neměli jinou možnost, a to už bylo příliš pozdě. Pracoval jsem v Minsku, o místo jsem však přišel a vrátil se domů do Slonimu. Němci postupovali na východ. Každým dnem se blížili. Toho rána, kdy jsme zaslechli jejich tanky, mi maminka řekla, ať se schovám v lesích. Chtěl jsem s sebou vzít nejmladšího bratra, bylo mu sotva třináct, ale ona řekla, že ho odvede sama. Proč jsem ji poslechl? Protože to bylo snazší? Utíkal jsem do lesa. Tiše jsem ležel na zemi. V dáli štěkali psi. Uplynuly hodiny. A pak výstřely. Tolik výstřelů. Z nějakého důvodu nekřičeli. Nebo jsem ty výkřiky prostě neslyšel. Potom nic než ticho. Ztuhlo mi celé tělo a vzpomínám si, že v ústech jsem cítil krev. Nevím, kolik uběhlo času. Dny. Nikdy jsem se tam nevrátil. Když jsem zas vstal, shodil jsem ze sebe ten jediný kousek mé bytosti, která si kdy myslela, že bych snad našel slova i pro ty nejmenší kousky života.

A přece.

Pár měsíců po infarktu, padesát sedm let poté, co jsem to zabalil, jsem začal znovu psát. Psal jsem jen pro sebe, pro nikoho jiného, což byl rozdíl. Na tom, jestli najdu slova, nezáleželo, a kromě toho jsem věděl, že najít ta správná slova je nemožné. A poněvadž jsem pochopil, že to, co jsem si kdysi myslel, že je možné, je ve skutečnosti nemožné, a protože jsem věděl, že ani slovo z toho nikdy nikomu neukážu, napsal jsem větu:

Byl jednou jeden chlapec.

Zůstala tam a z jinak prázdné stránky na mě zírala několik dnů. Následující týden jsem připsal další. Brzy jsem měl celý list. Udělalo mně to radost, jako kdybych sám se sebou nahlas mluvil, což občas dělávám.

Jednou jsem se zeptal Bruna: Hádej, kolik bys řekl, že mám stránek?

Netuším, opáčil.

Napiš číslo, vyhrkl jsem, a pošli mi ho přes stůl. Pokrčil rameny a z kapsy vytáhl pero. Minutku dvě přemítal a studoval můj obličej. Od oka, řekl jsem. Nahrbil se nad ubrousek, naškrábal na něj číslo a obrátil ho. Já na svůj ubrousek napsal skutečné číslo, 301. Ubrousky jsme si uprostřed stolu vyměnili. Sáhl jsem po Brunově. Z důvodů, které nedovedu vysvětlit, napsal 200 000. On uchopil můj ubrousek a otočil ho. Spadla mu čelist.

Někdy věřím, že poslední stránka mé knihy a poslední stránka mého života budou jedno a totéž, že když dokončím knihu, skončím i já, bytem se mi prožene vichřice a všechny stránky odnese s sebou, a až ze vzduchu zmizí i poslední třepetající se bílý list, místností se rozprostře ticho a židle, na níž jsem seděl, bude prázdná.

Každé ráno jsem kousek připsal. Třista jedna, to není zrovna nic. Poté, co jsem dopsal, jsem občas vyrazil do kina. Což je pro mě vždycky mimořádná událost. Třeba si koupím popcorn a – pokud jsou kolem lidé a dívají se – rozsypu ho. Sedím rád vpředu, baví mě, když mi plátno zabere celý obzor, aby mě v zážitku nic nerušilo. A pak chci, aby ta chvíle trvala navždy. Nedokážu vám vylíčit, jak jsem šťastný, když sleduju děj a vše je jakoby obří. Řekl bych v nadživotní velikosti, ale té frázi jsem nikdy nerozuměl. Co může být větší než život? Když sedím v první řadě a pozoruju tvář krásné dívky, která je velká jako poschoďový dům, a vibrace jejího hlasu mi masírují nohy, pouze mi to rozměry života připomíná. Takže sedím v první řadě. Když mě při odchodu brní krk a ochabuje mi erekce, bylo to dobré místo. Nejsem oplzlý. Jsem člověk, který chtěl být stejně velký jako život.

Některé pasáže své knihy jsem se naučil zpaměti ze srdce rád.

Ze srdce, to není výraz, který bych používal lehkovážně.

Moje srdce je staré a nespolehlivé. Až umřu, umřu určitě na srdce. Snažím se je zatěžovat co možná nejméně. Má-li se mě něco dotknout, přesměruju to jinam. Například do střev nebo do plic, které se mohou na okamžik zastavit, ale ještě nikdy neopomněly znovu nasát vzduch. Když se ploužím kolem zrcadla a náhodou se zahlédnu, nebo když se za mnou na autobusové zastávce vyrojí pár děcek a vypísknou, Nesmrdí tu někde hovno? – malá běžná ponížení –, ta mi obyčejně míří do jater. Ostatní rány přijímám na ostatních místech. Slinivku břišní jsem si vyhradil pro zásahy všech svých ztrát. Ano, je jich hodně, a orgán je to tak malý. Ale. Žasli byste, kolik toho pojme, ucítím pouze krátkou ostrou bolest a hned je všechno pryč. Občas si představuju vlastní pitvu. Jak jsem zklamal sám sebe: pravá ledvina. Jak mě zklamali jiní: levá. Osobní selhání: kiškes. Nechci, aby to vyznělo jako nová vědecká teorie. Tak dobře to promyšlené není. Prostě beru rány tak, jak přicházejí. Jenom si všímám jistých pravidel. Když se ruší letní čas a soumrak padne dřív, než čekám, cítím to, aniž bych dokázal udat jediný důvod proč, v zápěstích. A když se vzbudím a mám ztuhlé prsty, skoro určitě se mi zdálo o dětství. O poli, na kterém jsme si hrávali, o poli, na němž jsme učinili všechny objevy a kde bylo možné cokoli. Běhali jsme tak rychle, až jsme si mysleli, že začneme plivat krev: a pořád je to pro mě zvuk dětství, hlasité oddechování a boty, jež se odírají o tvrdou zem. Ztuhlé prsty znamenají sen o dětství tak, jak se mi vrací ke konci života. Musím je ponořit do teplé vody, pára mi mlží zrcadlo a venku šelestí holubi. Včera jsem viděl muže, jak kope psa, a cítil jsem to za očima. Netuším, jak to nazvat, prostě místo před slzami. Bolest zapomínání: páteř. A bolest vzpomínání: páteř. Kdykoli si zničehonic uvědomím, že moji rodiče jsou mrtví, ani teď mě nepřestává udivovat, že na tomto světě existuju, zatímco ti, co mě zplodili, už ne: kolena, potřebuju půl tuby masti a ohromné úsilí, abych je alespoň ohnul. Svůj k svému: pokaždé, když se probudím a jen na chvilinku mylně zadoufám, že vedle mě někdo spí – hemoroid. Samota: žádný orgán ji nedokáže pojmout celou.

Každé ráno kousíček.

Byl jednou jeden chlapec. Žil ve vesnici, která už neexistuje, v domě, který už neexistuje, na okraji pole, které už neexistuje a na němž jsme učinili všechny objevy, kde bylo možné cokoli. Hůlka se stala mečem. Oblázek diamantem. Strom hradem.

Byl jednou jeden chlapec, který žil v domě přes pole od dívky, která už neexistuje. Vymýšleli si tisíce her. Ona byla královna a on král. V podzimním světle jí vlasy zářily jako koruna. Sbírali si svět do dlaní. Když se setmělo, loučili se s listím ve vlasech.

Byl jednou jeden chlapec, který miloval jistou dívku, a její smích byl otázkou, na niž chtěl odpovídat celý život. Když jim bylo deset, požádal ji, aby si ho vzala. Když jim bylo jedenáct, poprvé ji políbil. Když jim bylo třináct, poprali se a tři týdny spolu nemluvili. Když jim bylo patnáct, ukázala mu na levém prsu jizvu. Jejich láska byla tajemstvím, které nikomu nevyzradili. Slíbil jí, že co bude živ, nikdy nebude milovat jinou. A co když umřu? zeptala se. Ani pak, řekl. K šestnáctým narozeninám jí věnoval anglický slovník a spolu se učili slovíčka. Co je to? zeptal se a ukazováčkem jí obkroužil kotník, a ona to vyhledala. A tohle? zeptal se a políbil ji na loket. Loket! To je ale divné slovo! a pak jí ho olíznul, čímž ji rozesmál. A co bude asi tohle? zeptal se a dotkl se její jemné kůže za uchem. Nevím, řekla, zhasla baterku a s povzdechem se převalila na záda. Když jim bylo sedmnáct, poprvé se milovali, na lůžku ze slámy v kůlně. Později – když se staly věci, které si nedokázali ani představit – mu napsala dopis, v němž stálo: Kdy už ti konečně dojde, že nemáme slova pro všechno?

Byl jednou jeden chlapec, který miloval jistou dívku, jejíž otec byl tak bystrý, že dal do kupy všechny zloté, co měl, a svou nejmladší dceru poslal do Ameriky. Nejprve to odmítala, nicméně ani chlapec nebyl hloupý, naléhal a na svůj život přísahal, že si vydělá peníze a nalezne způsob, jak ji následovat. Tak odjela. A on si našel zaměstnání v nejbližším městě, pracoval jako pomocná síla v nemocnici. Po nocích psal svou knihu. Poslal jí dopis, do něhož jí titěrným rukopisem přepsal jedenáct kapitol. Nebyl si ani jistý, jestli ho dostane. Šetřil, jak jen mohl. Jednoho dne ho propustili. Nikdo neřekl proč. Vrátil se domů. V létě roku 1941 postoupily Einsatzgrupy dál na východ, a zabíjely stovky tisíc Židů. Jednoho jasného parného červencového dne vstoupily do Slonimu. V tu chvíli ležel náš chlapec na zádech v lese a myslel na svou dívku. Dá se říct, že ho zachránila láska k ní. V následujících letech se z chlapce stal muž, který se stal neviditelný. Tak unikl smrti.

Jednoho krásného dne onen muž, který se stal neviditelný, připlul do Ameriky. Předtím se tři a půl roku skrýval, většinou ve stromech, ale také v puklinách, sklepích, dírách. Pak to bylo pryč. Burácely ruské tanky. Šest měsíců strávil v táboře pro utečence bez domova. Spojil se s bratrancem, který dělal v Americe zámečníka. V duchu si znovu a znovu procvičoval jediná slova, která uměl anglicky. Koleno. Loket. Ucho. Konečně mu vyřídili papíry. Vlakem se dopravil k lodi a po týdnu dorazil do newyorského přístavu. Jednoho chladného listopadového dne. V ruce svíral dívčinu adresu. Tu noc probděl vleže na podlaze u svého bratrance. Topení bouchalo a syčelo, on byl však za teplo vděčný. Ráno mu bratranec třikrát vysvětlil, jak se metrem dostane do Brooklynu. Koupil kytici růží, ale zvadly, protože ačkoli mu bratranec třikrát vysvětlil cestu, pořád se ztrácel. Nakonec to našel. Až když už tlačil prstem na zvonek, matně ho napadlo, že měl možná nejdřív zavolat. Otevřela dveře. Na vlasech měla modrý šátek. Přes stěnu k nim od sousedů doléhaly zvuky přímého přenosu jakési sportovní hry.

Jednoho krásného dne se ta žena, která byla dívkou, ocitla na lodi do Ameriky a ustavičně zvracela – ne že by měla mořskou nemoc, ale protože byla těhotná. Když to zjistila, napsala chlapci dopis. Každý den čekala, že přijde odpověď, ona však nepřicházela. Tloustla a tloustla. Snažila se to zamaskovat, aby neztratila místo v továrně na šaty, kde pracovala. A pár týdnů předtím, než se jí narodilo dítě, jí kdosi předal zprávu, že se proslýchá, že v Polsku zabíjejí Židy. Kde? ptala se, ale nikdo nevěděl kde. Přestala chodit do práce. Nedokázala se přinutit vstát z postele. Po týdnu ji navštívil zaměstnavatelův syn. Přinesl jí nějaké jídlo, a do vázy jí k posteli dal kytici květin. Když zjistil, že je těhotná, zavolal porodní bábu. Té dívce se narodil chlapec. A jednoho dne se v posteli posadila a spatřila, jak ho zaměstnavatelův syn houpe ve sluníčku. O pár měsíců později svolila, že si ho vezme. O dva roky později měla druhé dítě.

Muž, který se stal neviditelný, přešlapoval u ní v obýváku a poslouchal. Bylo mu pětadvacet. Od doby, co ji viděl naposled, se strašně změnil, a část jej se nyní chtěla chladně a krutě rozesmát. Podala mu malou fotografii chlapce, kterému teď bylo pět. Třásla se jí ruka. Řekla: Přestals psát. Myslela jsem si, že jsi mrtvý. Zadíval se na obrázek chlapce, který, až vyroste, bude vypadat jako on, vystuduje univerzitu, zamiluje se, odmiluje se, stane se slavným spisovatelem. Jak se jmenuje? zeptal se. Začala jsem mu říkat Isaac, zašeptala. Dlouho stáli mlčky, zatímco on zíral na fotku. Nakonec se vzmohl na tři slova: Pojď se mnou. Z ulice pod nimi se ozýval dětský křik. Pevně zavřela oči. Pojď se mnou, zopakoval a natáhl ruku. Po tvářích jí stékaly slzy. Třikrát ji vybídl. Zakroutila hlavou. Nemůžu, zašeptala. Hleděla dolů na podlahu. Prosím, dodala. A tak udělal nejtěžší rozhodnutí svého života: sebral si klobouk a odešel.

A jestli ten muž, který byl kdysi chlapcem, jenž slíbil, že co bude živ se nezamiluje do jiné dívky, slib dodržel, nebylo to proto, že by byl tvrdošíjný nebo dokonce loajální. Nemohl si pomoct. A když už se tři a půl roku skrýval on, skrývat lásku k synovi, který neví, že existuje, mu nepřipadlo nemyslitelné. Zejména pokud to bylo něco, co po něm chtěla jediná žena, kterou kdy miloval. Koneckonců co znamená ukrýt ještě jednu věc pro člověka, který už stejně zmizel?