Ishiguro, Kazuo: Never Let me Go

Ishiguro, Kazuo
Never Let me Go

recenze beletrie zahraniční

Ishigurovo poslední dílo, Never Let Me Go, se odehrává v typicky britské internátní škole. Autor tentokrát zvolil žánr sci-fi.

Konec britské idyly
Kazuo Ishiguro: Never Let me Go. Faber, Londýn 2005. 272 stran

Se zařazením spisovatele Kazua Ishigura mají literární kritici dlouhodobě problém. Nazývají ho anglicky píšícím japonským autorem, popřípadě anglickým autorem japonského původu. Tato ambivalentnost může být namístě u mnoha současných autorů, kteří pocházejí z jiných zemí, např. u Salmana Rushdieho či V. S. Naipaula, ale jen těžko se může týkat i Ishigura, který s rodiči přišel do Británie ve věku čtyř let a nadneseně řečeno je na něm japonský snad již jen vzhled. Zároveň bychom mezi současnými britskými spisovateli jen těžko hledali někoho, jehož romány by byly tak „britské“, jako právě Ishigurovy.

Jeho pravděpodobně nejslavnější a komerčně asi nejúspěšnější román The Remains of the Day (česky Soumrak dne, Volvox Globator 1997), který získal Bookerovu cenu za rok 1989 a jenž byl také zfilmován (s Anthonym Hopkinsem a Emmou Thompsonovou v hlavních rolích), je dílo zabývající se tradičně britským tématem – otázkou loajality hlavního hrdiny majordoma Stevense, která je v přímém rozporu s jeho ctí, k pánovi, britskému šlechtici, jenž se před druhu světovou válkou zaprodal Němcům. Neméně tradiční je i Ishigurovo poslední dílo, Never Let Me Go, odehrávající se v typicky britské internátní škole. Zatímco Soumrak dne si pohrává se vzpomínkami hlavního hrdiny a popisuje historii Británie na konci 30. let 20. století, román Never Let Me Go se vydal zcela odlišnou cestou; autor tentokrát zvolil žánr sci-fi.

Se sci-fi se vůbec poslední dobou v anglo-americkém románu roztrhl pytel. Po Ianu Banksovi, který se mu věnuje již delší dobu, se do něj pustil i Michael Cunningham v závěrečné části svého nejnovějšího románu The Specimen Days (právě vychází česky v nakladatelství Odeon pod názvem Vzorové dny). Na rozdíl od Cunnighama, jehož pesimistická vize budoucího světa působí značně otřepaně a účelově, Ishigurovo ztvárnění britského sci-fi z internátního prostředí je mimořádně svěží a nové. Nepotřebuje do svého románu mimozemské bytosti ani vesmírné lodě. Ishiguro si hraje s tím, co je všem čtenářům důvěrně známé. Lidé jsou stejní, svět je stejný. Přesto je v Never Let Me Go něco navíc.

Mohl by to být takový obyčejný román o jednom britském elitním internátu. Jen v něm něco tak úplně nehraje, je podivné, zneklidňující. Ishiguro za použití principu detektivního románu postupně odkrývá indicie, které čtenáři, byť ne zcela, odhalují, v čem je Ishigurova Anglie v Never Let Me Go jiná. Na první pohled se internátní škola Hailsham House opravdu neliší od ostatních podobných britských zařízení. Harmonické popisy dětství hlavních hrdinů nedávají příliš tušit, že se pod povrchem nerušené idyly skrývá něco mnohem zlověstnějšího. Snad jen některé věci se zdají překvapivé a nutí čtenáře se ptát. Proč jen zaměstnanci kladou takový důraz na kreativitu svých svěřenců? Proč jim vůbec nevadí sexuální aktivity žáků a z jakého důvodu tolik akcentují jejich zdravotní stav? Tyto i mnohé podobné narážky postupně čtenáře znejisťují; musí nutně přemýšlet, jaký smysl mají všechna ta výchovná opatření a hlavně jakou roli mají všichni absolventi Hailsham House sehrát v budoucnu, kdy školu opustí a měli by začít žít v normálním světě.

Identita žáků školy hraje v románu klíčovou roli. Hlavní hrdinka Kathy, jejíž retrospektivní vyprávění tvoří kostru románu, se ve svých vzpomínkách vrací do školních let, která popisuje s velkou dávkou nostalgie. Z tónu jejího líčení je patrná shovívavost k naivitě, se níž všichni hailshamští žáci přistupovali ke svému osudu a poslání, které měli ve světě naplnit. Nikdo z nich nevěděl přesně, jaká budoucnost je očekává, ale noční šepoty v ložnicích a tajné zprávy od předchozích studentů dávaly tušit, že nejde o nic příjemného.

Odhalit zde něco konkrétnějšího o poslání hrdinů by bylo na škodu, prozradila by se pointa a čtenář by neměl možnost se studenty sdílet onu nejistotu a tápání a nemohl by spolu s nimi postupně poodhalovat důvody jejich stvoření. Na jednu stranu vypadají jako všichni ostatní lidé, na stranu druhou jsou dětmi bez rodin, žijícími zcela mimo realitu a mimo svět dospělých. Není jim přáno prožívat emoce a už vůbec ne lásku, nemohou mít vlastní potomky. Je jim souzeno očekávat trpně svůj osud a v pravou chvíli se mu podvolit.

Skutečnost, že jsou hlavní postavy Never Let Me Go klonované bytosti a že jde právě o žánr sci-fi, otevřela autorovi možnost, jak poukázat na některé palčivé otázky současnosti. Klíčový je způsob, jakým se hlavní hrdinové snaží vypořádat s naprosto beznadějnou životní situací a jak bojují se všudypřítomným strachem. Paralela s lidským osudem jako takovým, kdy se jedinci po celý život musí smiřovat s beznadějí blížícího konce, je velmi působivá. Už jen tím, že Ishigurovi kloni jsou vydáni napospas svým stvořitelům a jejich konec není ani tak otázkou náhody nebo osudu, ale rozhodnutí druhých – lidí. Jejich boj o právo na život a dokonce i lásku je marný právě proto, že závisí na lidech. Ti, kteří je kdysi stvořili, si teď nevědí rady, jak s nimi naložit. Na jednu stranu je ke svému životu potřebují a především se neobejdou bez jejich nedocenitelných služeb, na druhou stranu se jich bojí a štítí. Zdá se, že zde Ishiguro našel citlivý způsob, jak zachytit obraz současné Británie jako na jednu stranu tradiční a všemi opěvované idyly, a zároveň země bojující s důsledky dlouholeté multikulturní politiky a především s rostoucí xenofobií.

Never Let Me Go není sci-fi románem v pravém slova smyslu. Chybí zde právě ona vědecká či technická složka. Ishigurův román je spíše knihou o blízké budoucnosti zabývající se dnešními otázkami – etikou současné medicíny, klonováním a upadajícími mezilidskými vztahy. Způsob, jakým autor spojil tradiční britský román se žánrem ryze moderním, je v mnoha ohledech působivý a zaručuje skvělý čtenářský zážitek.

Vyšlo v Týdeníku A2 25/2006

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 90 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 21.09.2006 15:25
Ishiguro, Kazuo: Never Let me Go
Vaší poslední větě prostě nerozumím: ano, Atwoodová je podle mojí definice i naprosté většiny ostatních, s nimiž jsem obeznámen (Peter Nicholls v Encyclopedia of Science Fiction: "When used of literature, the term mainstream refers in its narrowest application to the tradition of the realistic novel... of human character; in a wider application commonly employed by the sf community, it denotes all serious prose fiction outside the market genres; in its widest and perhaps most regrettable sense it refers to practically any fiction, serious or otherwise (including Jackie-Collins-style lowbrow bestsellers), outside sf, fantasy, the thriller and the Western. As a piece of jargon, not yet fully accepted into the language, "mainstream" lacks precision; nonetheless, there is a useful distinction to be drawn between writers of GENRE SF, who think of themselves as writing sf and whose books and stories are marketed as sf, and those writers of sf works who think of themselves (or are marketed) as simply writing fiction, without adopting either the protection or the stigma of a genre label."), ukázkovou mainstreamovou autorkou. Proti mainstreamu per se nemám absolutně nic (a proti jeho nedostatkům a excesům o nic víc než proti těm žánrovým), i když se přiznám k jisté nelibosti, když jeho autorky pronášejí "Science fiction is rockets, chemicals and talking squids in outer space", případně "Oryx and Crake is a speculative fiction, not a science fiction proper. It contains no intergalactic space travel, no teleportation, no Martians. As with The Handmaid's Tale, it invents nothing we haven't already invented or started to invent." Reagoval jsem na větu (a příklady) o "poslední době". Příběh Služebnice je starý 21 let a opět je v její ostatní tvorbě jedinečný (nebo naopak ukotvený) způsobem, jakým Banksova SF tvorba zdaleka ne (John Clute v ESF: "some of [her] poetry, like Speeches for Doctor Frankenstein (1966 US), hints at sf content; but her interest as a prose writer in the form was minimal until the publication of The Handmaid's Tale ... occasional infelicity -- MA's attempts at the language of genre SF are not unembarrassing").
Vložil: Miranda, 19.09.2006 16:16
Ishiguro, Kazuo: Never Let me Go
Jednorázová Atwoodová vypravující se do SF? Pane Vaňku? 1) Příběh služebnice, 2) román v románu ve Slepém vrahovi (a další vedlejší zápletky třeba v Robberbride, teď 3) Přežívá nejsmustnější, 4) taky napsala na to téma pár esejů. Co je na tom za "výpravy"? Já jen, že jste takový inkvizitor na přesnost...... nebo spíš jen nepřítel mainstreamu? Atwoodová jako mainstream, úžasné. :-)
Vložil: Jan Vaněk jr., 04.07.2006 13:05
Ishiguro, Kazuo: Never Let me Go
Za prvé, je Banks je Iain; za druhé, "sci-fi romány v pravém slova smyslu" tvoří polovinu jeho produkce už skoro 20 let - takže v tom srovnání nedává pražádný smysl.

Relevantnější by byly nedávnější jednorázové výpravy mainstreamových autorů do SF (jejíž žánrové konvence a pravidla ovšem... neznají a často i odsuzují): Margaret Atwoodové "Přežívá nejsmutnější" (nedávno zde recenzované právě z tohoto hlediska, Rothovo Spiknutí proti Americe, Updikovo Toward the End of Time, rovina odehrávající se v budoucnosti v Cloud Atlasu Davida Mitchella...

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 8287x

Inzerce
Inzerce
Inzerce