Sabato, Ernesto: Spisovatel a jeho přízraky

Sabato, Ernesto
Spisovatel a jeho přízraky

studie beletrie zahraniční

Ernesto Sabato, zběh ze světa „čistých idejí“, který se v hledání člověka dobrovolně spustil do temných slují nevědomí, dobrý malíř, nositel Cervantesovy ceny (1984), nejprestižnějšího ocenění za španělsky psanou literaturu, je do značné míry ukázkovým typem latinskoamerického intelektuála 20. století, který kromě psaní cítil potřebu vyjadřovat se k otázkám veřejného, kulturního a politického života.

Pascal naší doby
Ernesto Sabato: Spisovatel a jeho přízraky, překlad Vít Urban a Anežka Charvátová, doslov Anežka Charvátová vydala Mladá fronta, 198 stran

Ernesto Sabato, zběh ze světa „čistých idejí“, který se v hledání člověka dobrovolně spustil do temných slují nevědomí, dobrý malíř, nositel Cervantesovy ceny (1984), nejprestižnějšího ocenění za španělsky psanou literaturu, je do značné míry ukázkovým typem latinskoamerického intelektuála 20. století, který kromě psaní cítil potřebu vyjadřovat se k otázkám veřejného, kulturního a politického života. Na rozdíl od mnoha jiných autorů, jejichž tvorba také dosáhla vrcholu v šedesátých letech, se však Sabato nikdy nedal spoutat žádnou doktrínou a ideologií – nesnášel nejen diktatury politické, ale ani diktát literárních -ismů a snobství s nimi spojené. Toužil „jen“ vydat svědectví o lidském osudu a zachytit rozporuplného moderního člověka v jeho celistvosti se všemi krásnými i děsivými stránkami.

Ernesto Sabato se narodil 24. června 1911 v městečku Rojas v provincii Buenos Aires v rodině italských přistěhovalců (dědeček z matčiny strany pocházel z albánské menšiny žijící od 15. století v jižní Itálii) jako předposlední z jedenácti synů. V letech 1924–1937 studoval v La Platě, kde byl na střední škole jeho učitelem Pedro Henríquez Ureña (1884–1946), vynikající filolog, historik a literární kritik, který v Sabatovi probudil lásku k literatuře a jako první v něm vytušil pro jeho vysoký intelekt a hlubokou citlivost budoucího spisovatele. Za studií fyziky na laplatské univerzitě se Sabato začal zajímat o politiku. Zprvu sympatizoval s anarchistickým hnutím, pak s marxismem. Účastnil se studentských bojů proti Uriburově diktatuře (po roce 1930), protestoval proti jakémukoli násilí a omezování svobod. Dvakrát byl za svou činnost perzekvován. Roku 1934 byl vyslán jako delegát Komunistické mládeže na mírový kongres do Bruselu, jemuž předsedal Henri Barbusse. Sabato, který vždy kritizoval stalinismus, v Bruselu při rozhovorech s mladými lidmi z jiných zemí zděšeně zjistil, že komunismus je ve skutečnosti něco docela jiného, než jeho chlapecké sny o lepším světě, a rozhodl se doslova „utéci“, neboť propadl panice, že ho nepustí zpátky domů, přinutí ho jet do Moskvy a tam ho „indoktrinují“. Bez jakéhokoli vysvětlení nasedl bez peněz do vlaku do Paříže, kde se protloukal ve společnosti bohémů a začal psát první, nikdy nevydané fiktivní dílo La fuente muda (Němý pramen). Místo komunisticko-anarchistických ideálů si Sabato začal vytvářet vlastní filozofický systém, jakousi syntézu marxismu a existencialismu, ovlivněnou idejemi, ale hlavně fikcemi velkých spisovatelů, které Sabato obdivoval (v Proustově dotazníku uvedl jako své nejoblíbenější prozaiky Dostojevského, Cervantese, Tolstého, Stendhala, Prousta, Kafku, T. Manna, Čechova, V. Woolfovou, T. Hardyho, M. Lowryho, jako nejoblíbenější básníky Préverta a Rimbauda). A. A. Roggiano nazývá tuto sabatovskou filozofii „pozitivním existencialismem“.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Po návratu do Argentiny byl Sabato dvojnásobně vyvržený – jako potomek chudých italských přistěhovalců, na něž se v Argentině tradičně pohlíží s despektem (italské příjmení je tu známkou nízké společenské vrstvy na rozdíl od příjmení francouzských, německých a anglických), ale i jako nevděčník, který ztratil oporu komunistické strany a levice. Nebyl tedy dobře přijímán ani vyšší společností, ani dřívějšími soudruhy. Ještě před odjezdem do Bruselu poznal Sabato roku 1933 v La Platě svou budoucí ženu Matilde Kusminsky z dobře situované kultivované židovské rodiny, která na chudého gójského studenta pohlížela značně nevraživě. Matilde utekla v šestnácti letech z domu a v roce 1936 se s Ernestem vzali (jejich svatbu musel povolit soudce mladistvých); Sabatova matka Matildu přijala jako vytouženou dceru a manželství (byla to láska na první pohled dvou mladých studentů, vyjádřil se o vztahu sám Sabato) vydrželo až do Matildiny smrti 30. září 1998. Brzy se jim narodil syn Jorge, který v dospělosti tragicky zahynul.

Únik ze složitého politického dění i z chaosu lidského života hledal Sabato nejprve v abstraktních matematických a fyzikálních vědách, kde vládne přesnost, jasnost a řád, jaký tolik postrádal všude kolem sebe. Věnoval se výzkumům ve Fyzikálním ústavu v La Platě a získal doktorát z fyziky a z matematiky. Díky vynikajícím výsledkům dostal stipendium na věhlasném pařížském ústavu Irène Joliot-Curieové. V roce 1939 odjel s Matildou a se synem do Paříže. Tam se stýkal s uměleckou avantgardou, zejména surrealisty, a pomalu v něm uzrávalo rozhodnutí opustit svět vědy (jasné město věží, kde panuje jistota a řád), o němž stále víc pochyboval, a věnovat se literatuře a umění (kromě básní, románů a esejů zejména malbě), to znamená hledat kontinent plný nebezpečí, kde vládne domněnka. Sám toto období zoufalé nejistoty mezi vědou a světem přízraků později vylíčil (svým svébytným stylem směšujícím autobiografii s obsesemi podvědomí) v románu Abaddón zhoubce. Na začátku války odjel Sabato do Spojených států, kde měl dokončit výzkumné práce, a za tři měsíce se vrátil do Argentiny. Žil s rodinou v Buenos Aires a přednášel na laplatské univerzitě kvantovou mechaniku. Válka se svými chladně logickými, vědecky dokonale propočítanými a provedenými plynovými komorami a atomovou bombou definitivně stvrdila Sabatovu skepsi vůči vědě. Vzdal se zajištěného postavení univerzitního profesora a stal se znovu vyvržencem, tentokrát ze světa vědy, což mu mnozí kolegové nikdy neodpustili. Odstěhoval se s rodinou na samotu v horách u Córdoby, kde bez základních civilizačních vymožeností, jako je elektřina či tekoucí voda, zuřivě psal. Roku 1945 vyšla jeho první sbírka esejů Uno y el universo (Jedinec a vesmír) jako tečka za jeho životem vědce a první krok do chaosu lidské existence, před nímž dosud unikal do království čistých abstrakcí, do umělého ráje ideálních objektů, v němž nemohl setrvat, neboť jakmile (jsem) zvedl hlavu od logaritmů a sinusoid, střetal (jsem) se s tváří člověka.

První Sabatova kniha předznamenává svou formou i obsahem všechna jeho další díla. Sabato je totiž typickým autorem jedné knihy, kterou píše znovu a znovu ve stále složitějších variantách, umanutě se vrací ke stejným obsesím, ke stejným citátům (často pokaždé v jiném –protože vlastním – překladu, podle toho, co chtěl právě zdůraznit), ke stejným autorům, k týmž otázkám lidské existence. V Sabatově díle je vše poznamenáno ústřední obsesí hledání absolutna a zuřivého zkoumání lidského údělu. Odtud pak vycházejí paprsky vracejících se témat: lidská samota a odcizenost v moderním přetechnizovaném a odlidštěném světě, poslání spisovatele jako člověka odsouzeného vidět víc než ostatní a podávat o tom svědectví (probouzet lidi v jejich cestě na popraviště), poslání literatury a umění v současné totální krizi lidstva, hledání specifičnosti a identity argentinské literatury a mentality, kritika scientismu, racionalismu a pozitivismu, poukaz na zabstraktnění, zvěcnění a zmasovění člověka. Středem, východiskem i cílem všech Sabatových úvah je konkrétní člověk z masa a kostí, v jehož duši se snoubí rozum s iracionalitou, sny s podvědomím, duch s tělem, dobré se zlým, stránka denní s noční, princip mužský (racionalita, logika, řád, přímé linie, abstrakce) s ženským (iracionalita, citovost, intuice, magično, křivka, konkrétno). Formálně je první Sabatova sbírka esejů vystavena jako směsice kratších aforistických úvah, poznámek a citátů, které uceluje jen autorova umanutost. Pro Sabatovo eklektické zacházení s velkými autory je už v první sbírce – jako i ve všech dalších – příznačné, že si z každého vybere kousek, s nímž vnitřně souzní (zde cituje např. Diltheyho, Bubera, Nietzscheho, Berďajeva, Mouniera, Bergsona, Kierkegaarda, ruské autory 19. století, Kafku); ten se pak v mnoha obměnách často vrací. Ostatně Sabato mnohé ze svých oblíbených autorů uvedl jako první do latinskoamerického kontextu.

Sabatova esejistika vychází stejně jako jeho románová tvorba z výsostně subjektivního pohledu na svět, který někdy může vést k zjednodušování, k příkrým odsudkům či prudkým, sarkastickým útokům (Nikdy jsem netvrdil, že bych mohl být spravedlivý v otázkách, které se těsně dotýkají mého života.), ale právě oním kierkegaardovským niterným zanícením a silným osobním zaujetím, jemuž je podřízen i styl a jazyk (paradoxy, výčty, protiklady, paralelismy, sarkasmus a ironie, vytříbený intelektuální slovník vedle hovorových argentinismů), je tak zajímavá.

V roce 1948 vydal Sabato svou první fikci, útlý román příznačně nazvaný El Túnel (čes. Tunel, přel. Vít Urban, Host, Brno 1997), jehož hrdina Juan Pablo Castel předznamenává Fernanda Vidala Olmose z dalšího, mnohem obsáhlejšího románu Sobre héroes y tumbas (1961, čes. Kniha o hrdinech a hrobech, přel. Vít Urban, Odeon, Praha 1984,), kde se Sabato vrátil k tématu lidské samoty, úzkostného míjení a zoufalého hledání absolutních hodnot, které ovšem rozšířil o mnoho dalších „přízraků“. Po formálně jednoduchém vyprávění jedné hlavní postavy v Tunelu je v Knize o hrdinech a hrobech ústřední dvojice obklopena množstvím postav z různých časových rovin, současný děj se prolíná s hrdinnou ságou z doby občanské války, přibývají úvahy a snové pasáže, jež zachycují se surrealistickou obrazností onu „temnou“, „odvrácenou“ stránku lidské bytosti, kterou podle Sabata dokáže pojmout jedině umění. Sabato se tu poprvé pokusil o to, co sám nazývá „totálním románem“: zachytit všechny stránky a vrstvy složité lidské bytosti. Ve třetím románu Abaddón el exterminador (1974, Abaddón zhoubce, české vydání připravuje nakladatelství Host v Brně na rok 2002) dospívá Sabatova snaha o vyčerpávající zachycení člověka a jeho světa na hranici, kterou již stejným směrem zřejmě nelze dál posunovat – proto také další fikci Sabato už nikdy nenapsal. (Nebo možná napsal, ale spálil, jak se málem stalo všem jeho knihám, poněvadž je nerad dává z ruky.) Kromě postav z předchozích románů vystupuje v knize i sám autor ve schizofrenním rozdvojení na S. a Sabata, v některých kapitolách se objevují v téměř nezměněné podobě úvahy o literatuře z esejů, s básněmi sousedí parodie reklam, televizních estrád a společenských časopisů, postavy sestupují do pekel podvědomí a vzápětí se stávají cynickými komentátory mondénního buenosaireského života, zatímco probíhá diskuse s mladými revolucionáři o smyslu umění. Apokalyptickou notu naznačenou titulem (román byl napsán v „černém desetiletí“ vlády vojenské junty) dodávají knize nejen odkazy na historické události od Palachovy sebevraždy přes smrt Che Guevary v Bolívii po válku ve Vietnamu, ale též mučení a smrt mladého protagonisty Marcela, jakéhosi „pokračování“ Martína z Knihy o hrdinech a hrobech.

Mezi jednotlivými fikcemi se Sabato stále vracel k esejům, jimiž doplňoval a jasněji formuloval, co naznačovaly jeho románové postavy. V roce 1951 vydal formálně ucelenější sbírku Hombres y engranajes (Lidé a soukolí), kde hledá příčiny současné krize lidstva a spatřuje je v rostoucí mechanizaci, odlidštění, zmasovění a zvěcnění člověka; jejich počátek umísťuje do období renesance, kdy se poprvé prosadila nadvláda peněz a racionality. Ve sbírce Heterodoxia (1953, Heterodoxie) je novým tématem kritika povrchního feminismu, spjatá s úvahami o mužském a ženském archetypu a o jejich vzájemném spolupůsobení v každém člověku. Na úvahy o „literatuře v krizi“ z Lidí a soukolí navázal v souboru El escritor y sus fantasmas (1963, Spisovatel a jeho přízraky), kde nabídl čtenáři přemítání latinskoamerického spisovatele, který ovšem nechce mluvit o literatuře jako (nedej Bože!) literát, nýbrž způsobem, jako když venkovan hovoří o svých koních. Více argentinským tématům se věnuje v kratší knize Tango, discusión y clave (1963, Tango, diskuse a klíč), kde charakterizuje „argentinskost“ prostřednictvím nejoriginálnějšího prvku Argentiny – tanga, této smutné myšlenky vtělené v tanec, která obsahuje hlavní rysy Argentinců: rozladěnost, stesk, smutek, frustraci, dramatičnost, nespokojenost, nevraživost a problematičnost. Do osmdesátých let Sabato vydal ještě řadu dalších sbírek, například Tres aproximaciones a la literatura de nuestro tiempo (1969, Tři pohledy na literaturu naší doby), Claves políticas (1971, Politické klíče) a Apologías y rechazos (1979, Chvály a hany) o nutnosti reformy vzdělávacího systému v Argentině aj.

Kromě knižně vydávaných esejů publikoval Sabato často v novinách ze své pozice humanisty a neúnavného obhájce lidských práv a svobody konkrétního člověka komentáře k politické situaci. Po pádu vojenské junty a nástupu ústavní civilní vlády prezidenta Alfonsína roku 1983 se stal předsedou Národní komise pro nezvěstné osoby (CONEDAP), která měla prošetřit politické únosy a vraždy. Výsledky svého pátrání předal prezidentovi v podobě Sabatovy zprávy (Informe de Sabato) a veřejnosti jako svědectví o hrůzách vojenské diktatury pod názvem Nunca más (1984, Nikdy víc). V roce 2000 vyšla v Argentině obsáhlá kniha sebraných novinových a časopiseckých rozhovorů se Sabatem od roku 1946 do roku 1998 Medio siglo con Sabato (Půl století se Sabatem), kterou připravila k vydání Julia Constenla.

Ve druhé polovině osmdesátých let přestal Sabato téměř psát kvůli stále se zhoršujícímu zraku a paradoxně se věnoval převážně malování, o které se zajímal už v mládí za svého pobytu v Paříži, kde se přátelil například se španělským surrealistickým malířem Oscarem Domínguezem, Kubáncem Wifredem Lamem a Chilanem Mattou. Dalo by se říci, že jeho obrazy vyjadřují tytéž obsese jako jeho literární díla – stálým námětem jsou portréty spisovatelů (Sartre, Woolfová, Kafka, Dostojevskij), souznící s atmosférou jejich děl, méně často maloval zátiší. Barevně převažuje černá a temné barvy rámující nejasnou ústřední scenérii, na postavách vždy vynikají „vidoucí“, až děsivé oči. Z těchto obrazů uspořádal roku 1991 pařížský Centre George Pompidou výstavu, doprovázenou cyklem přednášek o Sabatově díle. V současnosti maluje Sabato téměř každý den obrazy malých rozměrů s převážně abstraktními náměty, které nezobrazují okolní svět, ale duševní hnutí.

Když roku 1998 zemřela po dlouhé nemoci jeho celoživotní družka a první čtenářka jeho děl Matilde, upadl Sabato do další ze svých častých depresí, takže se mnozí obávali nejen o jeho další dílo, ale i o jeho život. Sabato však překvapivě po téměř dvacetileté odmlce vydal na sklonku minulého tisíciletí hned dvě knihy s příznačnými názvy: v roce 1998 soubor vzpomínek, názorů a teoretických úvah s výrazným autobiografickým podtextem Antes del fin (Před koncem) a roku 2000 pak eseje La Resistencia (Odolávání), v nichž se vrátil ke svému celoživotnímu tématu kritiky přetechnizované masové společnosti a doplnil ji o kritiku globalizace. Název knihy připomíná Proustův dotazník, který Sabato vyplnil pro barcelonský deník La Vanguardia v roce 1980 a v němž jako své heslo uvedl „Odolávat“ (Resistir). Sabato napsal tyto bilancující eseje ve svém obvyklém zaníceném, místy téměř kazatelském tónu. Rozhořčení a stesk nad mnoha jevy moderního (či postmoderního) světa tu však postupně (zejména v závěrečném epilogu „Rozhodnutí a smrt“) přechází ve smířené očekávání smrti, jejíž nepochopitelná absurdita byla vždy pro Sabata úběžníkem všech jeho úvah o lidském osudu. Úzkost ze samoty a nesmyslnosti fatálně konečné existence tu ztrácí ostré hrany a mění se v křesťanské přijetí nevyhnutelného: Dříve pro mne byla smrt důkazem krutosti existence. Faktem, který umenšoval či přímo zesměšňoval mé prométheovské všední bitvy. Čímsi děsivým. (…) Nyní však, když je smrt nablízku, vyzařuje její blízkost světlo porozumění, k jakému jsem nikdy dřív nedošel; v tomto letním soumraku mám před sebou vše prožité, jako bych to držel v dlani, a v jistých chvílích mi období, jež jsem dříve pokládal za promarněná, připadají naplněnější světlem než jiná, která jsem považoval za skvělá.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3811x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce