Denemarková, Radka: Peníze od Hitlera

Denemarková, Radka
Peníze od Hitlera

recenze beletrie česká

Denemarková ve své druhé beletristické knize líčí osud dívky, Gity Lauchsmannové, jíž se spletité česko-německo-židovské kořeny nedovolují vrátit do nově uspořádané poválečné společnosti.

O obtížných dějinách – vznětlivě nebo umírněně?
Radka Denemarková: Peníze od Hitlera (Letní mozaika), Host, Brno 2006, 248 stran

Téma nejnovější historie se v současné české literatuře nevyskytuje příliš často. Během posledních pár měsíců se však zdá, že tento nedostatek začíná být alespoň částečně vyrovnáván. Nakladatelství Host totiž na knižní trh uvedlo dva svazky, které reflektují složitost reality, nastavší v Československu krátce po konci druhé světové války. Nastává tak pozoruhodný obrat k doposud opomíjenému tématu, na který soudobá beletrie takových zemí, jako je třeba Polsko, sociálně a politicky podstatně angažovanější do problémů odhalování poválečné historie, pořád ještě musí čekat. První ze zmíněných knih, novela Jiřího Hájíčka Selský baroko už dokonce stačila být vyznamenána cenou Magnesia Litera; román Radky Denemarkové Peníze od Hitlera byl vydán teprve před několika týdny. Navzdory mnohým tematickým a strukturním podobnostem však tyto texty tvoří dva zcela odlišné obrazy poválečné reality.

Denemarková ve své druhé beletristické knize líčí osud dívky, Gity Lauchsmannové, jíž se spletité česko-německo-židovské kořeny nedovolují vrátit do nově uspořádané a národnostně založené poválečné společnosti. Trauma prožité v koncentračním táboře a následné životní katastrofy natrvalo poznamenávají hrdinku, která se ve druhé časové úrovni děje, situované do současnosti, vrací jakožto starší silná žena, jejíž bezmezný hněv vyniká v bezmála hysterických a především nebanálních monolozích. Hluboký psychologický portrét Lauchsmannové je konsekventní studií, osobní a osobnostní pitvou, již doktorka provádí na sobě samé. K figurám Hájíčkovy knihy se tyto klady bohužel vztáhnout nedají – postavy Selskýho baroka jsou spíše ploché, a místy dokonce dráždí čtenáře nedůsledností jednání (proč si například trpělivý archivář po dlouhém očekávání nechce vychutnat setkání se starou pamětnicí, která ho doposud tolik zajímala a místo toho se soustředí na to, aby se jí co nejdříve zbavil?). To je však teprve první, nejzjevnější rozdíl mezi oběma knihami.

Zásadní odlišnost lze odhalit také v dramatičnosti a jiskřivosti zápisu příběhů. Je pravda, že Hájíček odkrývá události z padesátých let s jistým citem pro detektivní román, ale zároveň zaplavuje jejich potenciál vrstvou mdlých soudobých problémů hrdiny-výzkumníka, jehož osobní nezdary a jejich řešení se občas zdají dokonce v dějové linii převládat. Autor dovoluje dějinám promlouvat prostřednictvím kronik a vzpomínek vedlejších postav, a možná právě toto omezení formy podání je ve výsledku redukuje do podoby poučné a dojemné historky. Oproti tomu Denemarková nechá doslova vykopat kostlivce zahrabaného na zahrádce už v prologu a poté pokračuje v čím dál komplikovanějších spletitostech života hlavní hrdinky, která se ve své rozzuřené spílací naraci nenechává ničím zadržet. Navíc realita začátku jedenadvacátého století neslouží v knize Peníze od Hitlera pouze jako jakýsi neutrální výchozí bod, ale je umně zahalena do aury povedené grotesky, která vyniká ve scénách zobrazujících život soudobé vesnické společnosti. Venkov je sice nepříznivým prostorem v obou knihách – u Hájíčka je sídlem bytostí zarputilých a netolerantních, přičemž Denemarková jim navíc přidává vlastnosti dědičné nenávisti a omezenosti; autorčin cit pro tragikomičnost jí ale dovoluje nakreslit prostředí mnohem pestřejší a neambivalentní.

Otázky týkající se vyúčtování s minulostí, zacházení s vinou, pomstou či odpouštěním jsou už kvůli své povaze spojeny s velkým počtem kontroverzí, nesnází a emocí. Mnoho výjevů je v Selským baroku dojemných, až tklivých, a to bohužel nevyhnutelně směřuje k formuli uhlazující dějiny do podoby, která už byla prezentována českému publiku i na filmovém plátně například ve filmu Musíme si pomáhat. Hájíčkova próza sice drží laťku o něco výše, ale i přes postavu pomstychtivé dědičky vyvlastněného „kulaka“ banalizuje individuální provinění a hledá ospravedlnění v obyčejné lidské naivitě a vlivech historických reálií. Ty jsou v knize Peníze od Hitlera také vylíčeny v celé své složitosti a neprostupnosti, i zde se realita zdaleka nejeví černobíle (příkladem postavy vtažené do víru dějinných událostí může být žena, která zachránila hrdince život, ale předtím se nepřímo zúčastnila vraždy jejího bratra). Morální hodnocení je však u Denemarkové v tomto ohledu mnohem radikálnější. Zdůrazňuje bezohlednou a brutální lidskou krutost a podle neúprosné Lauchsmannové bylo a je zlé všechno a všichni, včetně jí samotné: „Když všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to samé. Nelišíme se.“

Celkový rozdíl postoje k dějinným problémům je dobře patrný z posledních odstavců obou knih. Selský baroko končí rezignací hlavního hrdiny na zájem o příliš komplikovanou kauzu: „Z dálky se za mnou ozývaly nadávky. (…) Přidal jsem do kroku a už jsem se neotočil“. Dějiny jsou příliš komplikované na to, aby se jimi kdo zabýval. Epilog knihy Denemarkové dává podobně rezignovanému tónu zcela odlišný smysl. Zde je důraz položen na nepopsatelnost lidského osudu a nemožnost pojmout ho slovy, ale hrdinka do posledních minut před smrtí zoufale hledá způsob, jak nejzřetelněji promluvit: „Ještě nevím všechno, ještě ta mozaika není zaplněná, co jsem zapsala, všechno roztrhám, nanesu svůj příběh, poponáším příběhy jiných, nakládali mi je na hrb, těžknu, nerozhoduju, přebírám dědický podíl cizích činů“.

Energická narace Radky Denemarkové, vycházející z osvědčených tradic a autorských vzorů jako Louis-Ferdinand Céline či Thomas Bernhard, má ještě jednu výhodu: nejen že čtenáře pohltí a ohromí vodopádem hořkých pravd, ale vyvolá v něm opravdové znepokojení. Jakožto kulturní vyvážení aktuálních diskusí o Benešových dekretech, šedesátém výročí vysídlení Sudetských Němců nebo debat o zřizování institucí pečujících o tak zvanou paměť národa nemá v českých podmínkách podobná literární fikce obdoby. Platí to pravděpodobně také i v širším středoevropském kontextu. Někdy ani není potřeba vymýšlet složitou fabuli, stačí otevřít správnou kroniku nebo poslechnout pamětníky. Potřeba však je tento silný příběh zpracovat tak, aby se jeho intenzita mezi řádky nevytratila, a to se Denemarkové bezpochyby podařilo.

Recenze vyšla ve zkrácené podobě v týdeníku A2, č. 27 (5. 7. 2006)

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 230 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.