Milota, Karel: Noc zrcadel

Milota, Karel
Noc zrcadel

studie beletrie česká

Na Noci zrcadel je přitažlivý už název, který má tajemnost zaklínadla a přitom rázem shrnuje celý zvláštní svět. Představa zrcadel vestavěných do noci, jejíž tmu hloubí a labyrinticky násobí svými odrazy a odlesky (a odlesky odlesků), odpovídá vrstevnaté kompozici Milotových próz i jejich vnitřní tonalitě

V zrcadlech noci a města
Karel Milota: Noc zrcadel, Torst, Praha 2005, 342 stran

Na Noci zrcadel je přitažlivý už název, který má tajemnost zaklínadla a přitom rázem shrnuje celý zvláštní svět. Představa zrcadel vestavěných do noci, jejíž tmu hloubí a labyrinticky násobí svými odrazy a odlesky (a odlesky odlesků), odpovídá vrstevnaté kompozici Milotových próz i jejich vnitřní tonalitě, jejich zároveň přeludné a ostré (temně blyštivé) „kresbě“ – taky ale roli, kterou v nich hraje město. V lesku zrcadlových skel a rámů, kam jsou zasazena, se přírodní jednota noci rázem tříští o umělost lidského světa, jak vykrystalizovala právě ve městech; ta sama je tu přitom shrnuta do magického emblému, v němž si uchovává cosi původního a nepamětně podstatného, za třpytem vitriny a výlohy vyplouvá z (nočního) zrcadla i hluboká tma tůně. Kamsi ke dnu vtahují z moderně těkavého povrchu rovněž Milotovy texty; vyzařuje z nich vzácná a neúprosná, až středověce krutá síla, jsou tím víc strhující, že jejich příběhy jsou zároveň vnější a vnitřní. Za narativní kombinatorikou blízkou francouzskému novému románu se u Miloty takříkajíc napětí fikerovek spojuje s filosofickým neklidem próz (hlavně raných) Karla Čapka; navíc ale samosebou i s něčím, co je vlastní jen autorovi a činí z jeho díla – vzdor tomu, co si o něm sám myslel – jedno z nejvýraznějších v celé české literatuře.

Zdánlivě jen formální hry se „střihem“ próz a s jejich skladbou – nebo spíš rozkladem na fragmentární záběry, v nichž příběh ztrácí časoprostorovou celistvost i jednoznačný průběh – jsou neoddělitelné od autorova vypjatého smyslu pro hmotnou konkrétnost světa. Právě ony dokonce tuto konkrétnost zvlášť naléhavě tlumočí, spolu s paradoxní rolí, již získala v moderním světě. Zatímco všechny představy o jeho hlubších, duchovních významech a jeho lidském smyslu se postupně octly v krizi a stáhly se do pozadí, konkrétní hmotnost a předmětnost věcí tento svět doslova zalehla, vystoupila na povrch jako poslední jistota a jaksi i paradoxní naděje, že smysl se skrývá v ní samé; čím naléhavěji v ní ovšem možný smysl vyvstává, tím víc splývá s její neprostupností a tím méně jej z ní lze vydělit a převést na zobecňující formulku. Konkrétnost se nedá komentovat, jenom ukázat a vyjevit; milotovské variace a permutace, kde se předmětné komponenty příběhů vracejí v záhadně posunuté perspektivě, jsou v tom ohledu mimořádně pertinentní, dávají právě tak věcem slovo v jejich němé výmluvnosti jako osvětlují jejich nelidskost, lhostejnost k potřebám a představám, jimž se je snažíme přizpůsobit.

Každá z próz Noci zrcadel je konkrétnem doslova nabitá; přítomnost věcí je v nich neméně významná než přítomnost lidí, a přispívá k příběhu nejenom komplementárně k jednání postav, ale také jaksi samostatným děním neseným přímo věcmi. Někdy jako by dokonce objekty jednaly místo postav, ožívaly lidskými elány, které se od lidí oddělily a nabyly znepokojivě svébytné existence; v Útěku se například taková odosobněná vůle zdá obývat vratkou fasádu vybombardovaného domu, ve Zlatu jako by se nad lidskými příběhy – byť skrze ně – zhmotnilo neklidné dýchání samotného města, kam je próza umístěna. Nejde přitom o antropomorfizaci, předmětný svět neodráží lidský, ale jedná podle vlastních zákonů, které se s lidskými neshodují. Konkrétní počitky a vjemy nabývají smyslu pouze dík úzkostné pozornosti – a dramatické síle –, s níž je autor evokuje, přesah, jímž ukazují za svůj bezprostřední význam, má paradoxně imanentní povahu a spočívá právě v tom, že vjemy v sobě naléhavě utkvívají a nedohledně hloubí své obrysy. Konkrétní místa a – zejména – města, pro něž má Milota zvlášť pronikavý smysl a která zřejmě některé z jeho próz přímo inspirovala, jsou podobně sama klíčem k ději, jenž se v nich odehrává; příběh je nemá oživit jako mrtvou kulisu, ale byl naopak vyvolán v život místy, je výrazem a ztělesněním jejich vlastního, soběstačného bytí.

Každý příběh se přitom podobá archetypálnímu „nadpříběhu“, jímž je bloudění: kroužení v prostoru i čase, kde lidský osud takříkajíc splývá s trvalým hledáním, včetně hledání osudu. Přispívá k tomu jistě i variacemi rozvlněná kompozice, převádějící děj na pohyb bez začátku a konce a na nejistou oscilaci mezi realitou a fikcí, která ve hře variant odhaluje svou svévolnost. Nad výšivkami psychologické drobnokresby tu zároveň převažuje akce obecných a elementárních sil jako hlad, chladno, strach, erotická touha, které jsou samy podány co neosobní jevy zlidšťované jen z patřičného odstupu a bez iluzí, pouhou autorovou pozorností k jejich věcnosti a jejímu vyslovení. Stejně jako montážní střihy a „krátká spojení“ to jistě v příbězích také posiluje jejich metaforický potenciál, touha, již v hrdinech vprostřed labyrintických hledání budí neznámé ženy, je rovněž obrazem jejich touhy po světě a nutnosti naplnit v něm svou roli, byť za cenu pádu (žena je často i osudnou pastí). Zvláštní výmluvnost a naléhavost dostává u Miloty také vztah jeho hrdinů k jídlu – a ne snad jen v prodloužení gurmánství vlastního řadě protagonistů klasických detektivek (a patřícího nedílně k jejich „osvětové“ roli ve společnosti). Jídla – někdy jen nesplněné chuti – evokovaná v Koledě, Útěku nebo Pastorále mají závažnější, víc existenciální povahu; hrdinové je jedí na návštěvě nebo v hospodě, ale vždycky jen při krátkém spočinutí uprostřed osudné cesty nebo štvanice (a tím jaksi lačněji), autor sám je evokuje s umanutostí solitérů, jejichž noci rozsvěcí jako maják pečlivá příprava vejce ve skle a kteří se přes jídlo zabydlují v hospodě jako v dočasném příbytku. I jídla jsou tak u Miloty jaksi osudová, snad dokonce každý jeho příběh vznikl z nutkavé potřeby vtáhnout do svých osamělých jídel svět se vší jeho krutostí. Všude zkrátka autor míří za anekdotu příběhu a sestupuje skrz něj k podstatám, natolik, že každá jednotlivá próza, vzdor své jedinečnosti, nabízí také celou „vizi světa“; a bezpochyby jen tím úplnější, že svět nevykládá jednoznačně a zahrnuje i jeho mezery a otevřené, předem ne­určené momenty.

Svými montážními postupy, které přibližují samo vyprávění pouze neosobní mašinerii, kreslí jistě prózy i kritický obraz dnešního odlidštěného světa, redukce individua na anonymní součástku v soukolí je podstatným aspektem ohrožení, jemuž Milotovy postavy čelí. „Tisíc mužů na útěku po tisíci cestách“, představuje si příznačně hrdina Útěku uprostřed vlastní anabáze. Prózy vytvářejí tísnivé sevření i kolem čtenáře, napětí, které v nich lavinovitě narůstá, je někdy sotva snesitelné (například v Pastorále), až se skoro bojíme číst dál; životnost a pravdivost textů je přitom taková, že se pak ještě dlouho po dočtení těžko smiřujeme s tím, že dospěly ke konci a nechaly nás v noci znovu samotné. Uprostřed nebezpečí, nástrah, svírajících se pastí zbývá hrdinům próz jenom minimální terén k vydechnutí a prostému pobytu, pouhý nejistý a úzký cár: sešeřelá kuchyně v Koledě po dobu přípravy chlebíčků, bloudění ztichlým sídlištěm v Sol et Luna, než vyústí do neodvratného závěru (a než se naplní „proroctví“ vzdálených hlasů, které konec předem ohlašují). Poslední proužek světla a zbytek lidského světa v nelidském, dalo by se říct; je však obýván s tak vzácnou intenzitou a s tak opravdovým, hluboce lidským zaujetím, že bychom se nejradši hned rozjeli za autorem a dali si chlebíčky nebo procházku rovnou s ním, v naději, že je spolu vychutnáme jako nikdy jindy. A když si uvědomíme, že to už není možné, začne se nám po Karlovi tím drásavěji stýskat.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2609x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce