Milota, Karel: Noc zrcadel

Milota, Karel
Noc zrcadel

ukázka beletrie česká

Práce, o kterou se pokoušíte, se vám ani v nejmenším nedaří, a začíná se vám už zdát, že i tento den budete muset připočíst k ostatním, již tak četným, jež jste ztratil vlastní neschopností.

Koleda
Karel Milota
: Noc zrcadel, Torst, Praha 2005, 342 stran

(začátek prózy Koleda)

I
Práce, o kterou se pokoušíte, se vám ani v nejmenším nedaří, a začíná se vám už zdát, že i tento den budete muset připočíst k ostatním, již tak četným, jež jste ztratil vlastní neschopností. Není sice ještě u konce, vlastně je teprve krátce před polednem; avšak vy zamýšlíte neodvolatelně skončit ve dvanáct, a potom si vyjít na dlouhou procházku, třeba až do časného zimního soumraku.
Co byste tedy nestačil do poledne, budete moci dokončit až napřesrok, neboť dnes je poslední den v roce. Je to pracovní den, ale vy máte dovolenou (poslední zbylý den, nevybraný v průběhu roku) a myslel jste si, že vám takto získaný čas pomůže při jistých literárních pokusech, jimiž jste se po delším přemýšlení začal zabývat v posledních dnech. Nemusíte se dnes ohlížet na nějaký daný program, nejste na nikoho vázán: poprvé po mnoha letech strávíte letos silvestrovský večer zcela sám, bez přítele, s nímž byste popil na pochybný zdar příštího roku, bez přítelkyně, s níž byste se objímal, bez rodiny či nějaké jiné společnosti, s níž byste se bavil. Nejste touto situací sice právě nadšen, ovšem na druhé straně v ní shledáváte i určité výhody: jste celkem zvyklý být sám a ani vlastně nepociťujete silvestrovský večer jako něco organicky a samozřejmě veselého, spíše v něm spatřujete (pro sebe osobně) jistou tajemnou a nadějeplnou poezii, blízkou Štědrému večeru; avšak bez povinné štědrovečerní sentimentality a nutnosti scházet se s lidmi, s nimiž už dávno nemáte nic společného. V tom ohledu byl letošní Štědrý večer, právě před týdnem, zvlášť politováníhodný (trávil jste jej se svými příbuznými), a rád byste si dnešního večera uspořádal jakousi opravu ve společnosti jedné či dvou láhví dobrého bílého vína a několika chlebíčků, které byste si sám připravil.
Bylo by ovšem příjemné, kdybyste mohl ke své večeři usednout s dobrým pocitem, že jste vykonal něco z toho, co jste si předsevzal, a v tomto směru si musíte prozatím přiznat dokonalý neúspěch: vaše pracovní výsledky se rovnají prakticky nule. Máte jistý dost ambiciózní plán na novelu či něco podobného, založený na klasickém trojúhelníku, lásce muže k mnohem mladší provdané ženě. Mělo by jít o lásku naprosto beznadějnou hned z několika důvodů, neboť ten muž nemůže být rovnocenným protivníkem třetího, manžela oné ženy, prakticky v ničem, počínaje původem, společenským postavením a vystupováním (děj se odehrává v osmnáctém století) a konče bezohledností při prosazování vlastních cílů. V tom, co chcete psát, má být podána jistá krajní situace, kdy je věc již zřejmě prozrazena, ale trvá nejistota, pokud jde o následky; a v průběhu různých víceméně nevýznamných událostí jednoho večera a noci se ten muž dostává do bezvýchodného postavení, v němž začíná uvažovat stále chorobnějším způsobem a přibližuje se pozvolna k úmyslu zabít svého soupeře – zabít neobvyklým způsobem, vlastně cizím prostřednictvím. Námět je, jak sám víte, dost tuctový, ale provedení má být podle vašich představ velice experimentální, s použitím určitých čistě gramatických prostředků pro osvětlení střídajícího se duševního stavu onoho muže, jenž se vyvíjí do jakéhosi rozštěpení ducha ve dvě možné a souběžně se vyvíjející linie děje v témže čase. Myslel jste si, že máte tuto techniku dost dobře promyšlenu, a také pojetí charakterů a krajiny (měla by to být pastorální krajina s vinicemi a barokním letohrádkem – máte ostatně už v hlavě i název, měl znít „Pastorála“); ale v praxi dopadá všechno jinak. Vnucují se vám stále jakési přepjaté, zbytečně složité a zároveň primitivní věty, cítíte, že nedokážete popsat základní situace a pohyb postav… také přímé řeči, ačkoliv nepočetné, vám vycházejí stále neživotnější a stupidnější, zkrátka všechno se vám daří asi právě tak, jako by se to dařilo každému jinému člověku, který by se po svém třicátém roce, bez zku­šeností a s jen slabě nadprůměrnými stylistickými schopnostmi najednou začal pokoušet o náročnou prózu. Vzniklo již několik poměrně rozsáhlých začátků, jeden horší než druhý; a řekl jste si, že nepřipadnete-li do poledne na nic lepšího, pro zbytek dnešního dne na své pokusy (naštěstí zcela amatérské: neznáte nejmenší cestu, jak byste se svým textem pronikl do nějakého nakladatelství) rázně zapomenete a budete se jimi zabývat až zítra – až příští rok. Nyní, jak se přesvědčujete pohledem na hodinky, se již blíží čas, kdy budete nucen toto své předsevzetí uskutečnit; a uděláte to rád, neboť jste velice unaven a roztrpčen.
Ve vašem studeném pokoji je jedno místo, které vás ruší v práci, čas od času odvádí vaši pozornost: kout, kde stojí nízká skřínka s knihami. Na skřínce ovšem není nic pozoruhodného, o tu nejde; ale na její vrchní desce září hlubokou černí a třpytí se stříbrem krásný přístroj, zcela nový stereofonní magnetofon, který jste si koupil před několika dny. Ovládáte již dobře těch několik jednoduchých pohybů: prsty obou rukou odklopit víko, levým ukazováčkem stisknout kolébku síťového vypínače, chvilku počkat (motorek se rozšumí jako maličký ventilátor), a pak pravým ukazováčkem pootočit černou kličkou, jako byste tiskl spoušť. Hudba, která by se ozvala, by byla jediná možná, neboť prozatím nemáte více než jediný pásek, a ten je ještě darovaný: dostal jste jej před časem od přítele hudebníka, když jste se mu zmínil, že byste si chtěl někdy přístroj opatřit.
Jak se na tento dar rozpomínáte, říkáte si, že to byla od vašeho přítele rozhodně pěkná pozornost, neboť napolo zapomenutý skladatel, od něhož pochází hudba nahraná na pásku, patří k těm, které máte nejraději, ačkoliv jste od něho neslyšel víc než jen pár skladeb. Nikdy jste se nepokoušel nějak si formulovat (ostatně byste se přitom nevyhnul literárním frázím, jakými se o hudbě nemá mluvit), odkud se vzal ten pocit důvěrné blízkosti k dávno zemřelému člověku, který byl někdy před dvěma sty lety kantorem v jakémsi malém městečku na Jizeře; spokojujete se prostě s tím, že takový pocit máte, a vyhledáváte jeho hudbu při všech (velmi nepočetných) příležitostech, kdy ji můžete slyšet. Skladba nahraná na pásku je ovšem poněkud zvláštního druhu, jak už je dáno jejím posláním; ale uváží-li se, že k vašemu zalíbení v její naivně pokorné, odzbrojující kráse je nutno připočíst i prostou skutečnost, že je to prozatím vaše jediná nahrávka, není – jak jste aspoň přesvědčen – nic divného či morbidního na tom, že jste ji v průběhu posledních dnů vyslechl snad pětkrát či šestkrát od začátku až do konce, a rád byste si ji přehrál i dnes, v den, který ve všeobecném povědomí ztělesňuje nevázané veselí, zatímco příležitost, k níž byla skladba napsána, představuje pravý opak. Nechcete se však od své práce nechat odlákat aspoň po zbývající, již krátkou dobu, jež chybí do poledne. Odvracíte násilím myšlenky od onoho skladatele a pohled od magnetofonu, znovu se pokoušíte uspokojivě vyřešit jedno místo, jež by mělo mít v první kapitole vaší novely či povídky klíčový význam právě pro zamýšlené rozštěpení ducha, které se pokoušíte sugerovat. Je to pasáž, která je obtížná i gramaticky. Jako dva výběhy nespojujícího se klenebního oblouku vyrážejí proti sobě dva kusy obrovského, přetíženého souvětí s množstvím podřadicích spojek; ale uprostřed zeje mezera, a všechny pokusy nějak ji překlenout ústí v tápavé blábolení. Hledíte na svůj rukopis s odporem: bude zřejmě třeba to zkusit znovu… Znovu…
Pln zlosti na sebe udeříte pěstí do stolu. Souvětí se rázem zřítí na hromadu trosek, jste tam, kde jste byl na začátku. Avšak v hlavě se vám vyjasnilo jako bleskem – ne snad v tom smyslu, že byste byl na něco připadl, ale tak, jako byste si náhle vzpomněl, že už máte nejvyšší čas být někde jinde a udělat tam, co je třeba. Je to podivné: přestáváte najednou chápat, proč tu sedíte u stolu a pokoušíte se sestavit nějakou složitou a zbytečnou větu, máte-li na práci něco mnohem naléhavějšího, co nesnese odkladu. Automaticky, jako by vás někdo řídil, vstáváte, odsouváte židli, jdete napříč pokojem k nízké skřínce s knihami; a když jste udělal těch pár jednoduchých pohybů, které už dobře ovládáte, skloníte se (aniž byste se zdržoval pohledem na otáčející se cívky), vyjmete z poličky železniční jízdní řád, a s ním v ruce se obrátíte ke křeslu a usednete do něho. Z reproduktorových skřínek, zabudovaných do knihovny, se ozývá slabý a plochý šum pásku; náhle jej prudce, jakoby akustickým skokem, vystřídá zvukový obraz obrovského prostoru, snad chrámového, v němž s mohutným dozvukem zaznívá spěšné dolaďování nástrojů, promísené pokašláváním a posunováním nějakých předmětů. Postupně se všechno utišuje. Jedna, dvě, tři, čtyři vteřiny ticha. Teď.
Váš pokoj se naplní majestátním zvukem plných akordů smíšeného sboru, podporovaného malým orchestrem s varhanami v pozadí; jasné hlasy trubek, které postupují spolu se sborem, zdobí jeho smuteční zpěv zlatou konturou. A slovo, které ten sbor třikrát opakuje, dobře znáte, je to začátek starého latinského textu, podle něhož se jmenují i všechna jeho zhudebnění – slovo requiem.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2256x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce