Wolkers, Jan: Růže z masa

Wolkers, Jan
Růže z masa

ukázka beletrie zahraniční

Daniela zase dneska ráno zlobí nervy. Sedí celý roztřesený na pelesti. Dívá se ven. Vzduch je ocelově modrý a posetý jasnými hvězdami jako tmavý papír nebe propíchaný mrňavými dírkami. Někde mezi bloky domů řinčí kovové basy s láhvemi mléka. Několik pouličních lamp, které je odtud vidět, vrhá slabé, neskutečné světlo na lesklý, ušlapaný a špinavý sníh...

Růže z masa
Jan Wolkers
: Růže z masa. Z nizozemského orig. Een roos van vlees přel. Olga Krijtová. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, 130 s.

Daniela zase dneska ráno zlobí nervy. Sedí celý roztřesený na pelesti. Dívá se ven. Vzduch je ocelově modrý a posetý jasnými hvězdami jako tmavý papír nebe propíchaný mrňavými dírkami. Někde mezi bloky domů řinčí kovové basy s láhvemi mléka. Několik pouličních lamp, které je odtud vidět, vrhá slabé, neskutečné světlo na lesklý, ušlapaný a špinavý sníh. Ale všechno mimo něj zůstává ploché a bez života. Dokud se z přikrývek za ním nevymotá tmavé kočičí tělo a nevetře se mu do klína. Pak teprve získá temnota na prostoru a on začne rozlišovat předměty: stůl, židli, listy fíkusu.

Kdybych byl rozumný, postavil bych Samuela na zem, otevřel bych topení a začal bych cvičit. Skončil bych právě za svítání a měl bych před sebou dlouhý pracovní den.

Vezme kočku do náručí a přitiskne ji k sobě.

- Dobře ses vyspala a jsi zdravá, protože máš suchý čenich. Ale když se takhle s tebou budu chvíli cicmat, nos ti zvlhne a ukápne ti z něho rovnou mně na ruku.

Kočka začne příst a lísá se mu k bradě.

Jediná živá bytost, která mě má ještě ráda, pomyslí si.

Usměje se a zavrtí hlavou.

A co moje dvě děti? A Soňa? Ta možná taky, co já vím. Už se na sebe nikdy pořádně nepodíváme. Když spolu mluvíme, díváme se vždycky rozpačitě stranou. Jako bychom se báli, že něco ožije, kdybychom se na sebe dlouze podívali. Jako by se to pak mohlo znovu stát, tak hrůza, co už se jednou stala. Protože i ona na to musí pořád myslet, to snad ani nejde jinak.

Přivine kočku k sobě, skloní hlavu a naslouchá tomu předoucímu, chvějivému klubíčku. Pak mu hlava s lehkým potrhnutím sklouzne ještě níž a on usne, tvář přitisknutou do teplého kožíšku.

Jede autobusem, který se pomalu plazí do příkrého horského svahu. Stojí za šoférem a opírá se hlavou o jeho kabát, pověšený na věšáčku. Najednou přeběhne těsně před autobusem dítě. Šofér prudce stočí volant. I on přiskočí a zoufale cloumá volantem, ale neštěstí se nedá zabránit. Cítí, jak se kola autobusu přehoupnou přes dítě, zdá se mu, že slyší zapraštět kostičky. Chce vykřiknout, ale nemůže otevřít sevřené rty. Křičí, aniž rozevře čelisti. Křičí celým obličejem, vypoulenýma očima. Šofér zastavil a vystupuje. Jde za ním. A v té chvíli se autobus rozjede, proklouzne a padá do propasti. Najednou se změní v panelák, který se řítí do hlubin. Z jednoho okna slyší zarmoucený, tichý dětský pláč. Utíká dolů, vnikne do bytu a vynese odtamtud krvácející Soňu.

Začne nepravidelně dýchat, sípe a píská. Kočka k němu zvedne hlavu. Daniel se probere. Slyší, jak v zatáčce skřípe tramvaj na kolejích smrštěných mrazem. Rozpřáhne trochu paže a zhluboka se nadechne. Dech se mu zadrhne v hrdle.

Už to zase začíná, pomyslí si poděšeně.

Napjatě poslouchá, ale za chvíli jako by mu sundali z hrudníku ocelovou obruč. Hltavě nasaje do plic vzduch, pak si setře z čela pot a z koutků úst svědivé kočičí chlupy.

Hrůzou snu se mu znovu orosí čelo, ale žádné obrazy už nevidí. Slyší jen, jak v dálce kvílí tramvaj jako ve svíravých bolestech.

Takhle dříve skřípěla tramvaj v naší ulici. Jak je tomu dávno, co jsem tam byl naposledy? V zimě sedmačtyřicátého. Všechna ta mizérie teprve začínala. Tehdy taky ležel sníh, ten den, co mě otec vykopnul z domu. Mokrý sníh. Tak, tuhle obsesi mám z krku, řekl. Ale ne já, já ne, ne já. Hodil všechny mé obrazy do sněhu. Krajina s uschlými větvemi a lebkami zalétla až doprostřed ulice. Byla ještě mokrá. Nechala na sněhu barevnou stopu. Zabouchal jsem na dveře. Lumpe, mizero, ty puritáne, křičel jsem. Ale on neotevřel. Slyšel jsem, jak ho za dveřmi uprošuje maminka, jeho černý hněv ale prolomit nedokázala. Než jsem odešel, zamával jsem jí do okna. Stála v temném výklenku před zasunutou skleněnou přepážkou. Věděla, že se už nevrátím. Byla bledá a vyděšená. Zdálo se, jako by se za mnou chtěla rozletět, ale nehnula se. Viděl jsem, co jí zabránilo v pohybu: řežavý koneček otcovy cigarety od rádia. A jak to bylo dál?

V půli cesty do Leidenu jsem potkal Gerarda. Jsi bledý, jako bys měl sračku, povídá mi. Přišlo mu mě líto, a tak mě vzal s sebou domů, kde taky bydlely jeho dvě kamarádky. Jedna z nich byla Soňa. Kdyby mě Gerardovi nepřišlo líto, byl bych Soňu nikdy nepotkal. Soucit je špatný rádce, říkával tatínek, když jsem dřív přišel domů se psem nebo nemocným zvířetem. Kdyby mě Gerardovi nepřišlo líto, to dítě by se nikdy nebylo narodilo a nikdy by taky nemohlo umřít. Ale to by tu nebyli ani moji kluci. A možná že každý život stojí za to, i když trvá jen dva roky. Kdybych tomu tak mohl uvěřit. Kdybych jen mohl.

Daniel posadí kočku na zem a vyhlédne ven. Na druhé straně hřiště vyskočí občas osvětlené okno. Malá akvária plná zívání a popocházení v pyžamech, diapozitivy lidské truchlivosti. V pravém horním rohu okna se začíná dnít, ledově studené světlo, jako když se zaleskne kov.

Vstane celý ztuhlý z pelesti a vejde do místnosti. Otevře topení a natáhne si svetr a tepláky. Pak rozsvítí, jde k vodovodu a pustí si na hlavu proud vody, zprvu vlažný, protože potrubí vede podél ústředního topení. Se zavřenýma očima tápe ke skříni, zatímco mu studená voda crčí po krku na hrudník. Otevře skříň, ale ručník není, kde bývá. Přidřepne na bobek a šátrá po hromádce špinavého prádla dole ve skříni, až nahmatá hrubou tkaninu ručníku. Cítí pach krve, vycházející z chumlu špinavých kapesníků, krve a chrchlů, kterými posmrkal tento týden dobrých deset kapesníků, když mu vyndali nosní polypy. Znovu pocítí, jak se mu do nosu vsouvá studený nástroj a jak očko hledá neškodný nádorek, podle doktora. A znovu slyší chrupnutí a praštění, když se ta slizká barokní náušnice trhá, jako by se mu tuhými, houževnatými kořínky křečovitě zachytla na vnitřní straně lebky.

Když skloní hlavu do ručníku, přitiskne si omylem k tváři jeden z těch okoralých kapesníků, který se zachytil v záhybu látky. Pustí ho na zem a osuší si hlavu. Pak pověsí ručník na místo, skloní se a kapesník zvedne. Zaschlá krev je z něho vyžraná i s látkou.

To určitě udělaly myši, pomyslí si.

Klekne si před skříň a vidí, že ve všech kapesnících zejí díry. Jsou v nich prožrané chodbičky. Všude, kde byla krev, je vykousaná díra do hlubší vrstvy.

- Jen tak dál, holky, zamumlá, jen dál do štol krvavého dolu. Jezte a pijte, to jest krev má, která se za vás prolila.

Když rozhrne kapesníky, najde mezi nimi hnízdečko z kousků látky a papíru a v něm šest růžových myšátek. Jsou ještě úplně holá, asi se nedávno narodila. Opatrně je vezme do dlaně. V místech, kde budou mít oči, prosvítá kůžičkou temná skvrna.

Jsou to vrtící se kousky masa, pomyslí si. Jako by z těch chrchlů a krve znovu ožily moje polypy.

- Povstaly jste ze mě, řekne. Vaši rodiče jedli mou krev a z ní se udělalo símě, a tak jste vznikly vy v matčině lůně. A teď mě sajete s mateřským mlékem.

Položí je zpět do hnízda a přikryje je zase kapesníky.

Zatím abych nedával prádlo z domu. A musím si dát pozor, abych nenechal otevřené dveře od skříně, jinak se mi na ně dostane kočka.

Zvedne se z podřepu, a když zavírá dveře skříně, hledá očima kočku. Sedí nahoře na schodišti a mžourá proti silnému elektrickému světlu. Jde k vypínači a zhasne. A pak v chladném světle nadcházejícího zimního dne začne cvičit. Když podřepne a ruce natáhne vodorovně před sebe, vzpomene si na to, co mu říkal otec, když mu bylo asi dvanáct: hochu, choď přece rovně, jsi jako kus hadru. Měl bys trochu dělat gymnastiku. Ve zdravém těle zdravý duch.

Dívá se na svůj široký hrudník a pevné nohy.

Gymnastiku dělám do dneška, pomyslí si. A jaký je výsledek? Ve zdravém těle nezdravý duch.

- Tělo má dobrou vůli, ale duch je slabý, řekne tiše svému obrazu v zrcadle.

Chopí se činek a podívá se do své usměvavé tváře, smetené pokaždé ze zrcadla prudkým švihnutím paží. Kdykoli hmitne pažemi před obličejem, obraz v zrcadle se rozostří a zhrubne jako příliš zvětšená fotografie. Až nakonec úplně zmizí a místo něho se objeví pokoj, kam ho tenkrát dovedl Gerard. Vidí v tom pokoji Soňu v tmavozelených trikotových šatech. Ale krajina za ní není pod sněhem. Je světle zelená vyrašenými stromy, jimiž prosvítá oranž tenisových kurtů. A lesy v dálce jsou modré. Opírá se o okenní rám před otevřeným oknem, kterým proudí vlahý vzduch. V tabulkách se zrcadlí mraky a plynoucí modré plochy v zelené krajině. Dole se přes zborcený plot pne kvetoucí glycína. Na stole leží rajčata v bílé misce. V okapu cvrlikají vrabci.

Byla tehdy ve třetím měsíci. To světlo se změnilo, když jsme spolu spali. Jako by všechno ztratilo na síle, jako když všechno překryje bílá vrstva vápna.

Ani si neuvědomuje, že mu ruce s činkami sklesly, jako by najednou natalo bezvětří. Dívá se nevidomýma očima do pokoje, kde se zase vynořuje jeho obraz v zrcadle. Odloží činky a oblékne se.

Musím se nalokat čerstvého vzduchu, pomyslí si. Možná to pak přejde, možná se toho zbavím.

Sebere z věšáku kožený kabát a oblékne si ho. Před zrcadlem si vyhrne límec, ale pak ho zase sklopí.

Nesmím se příliš chránit před větrem. Duch musí vát, kam se mu zachce.

Když už stojí venku, strčí ještě hlavu do dveří a podívá se na kočku.

- Máme doma malé myšky, řekne. Dům je plný života. Dej na ně pozor.

Pak zavře dveře a vykročí do sněhu.

Za domy ztrácí vítr na síle, protože ho ulice už nestlačuje na dvojsečný meč.

Daniel přejde vozovku a sejde do krajiny plné zamrzlých kaluží. Tam, kde vítr sfoukal sníh, vynořuje se ponurý svět rostlinstva zakutý do černého ledu. Stromy hřbitova se matně lesknou v bledém slunečním světle. Přejde přes vodní náhon vedoucí podél hřbitova.

Jsou dobře přikrytí sněhem, zima na ně nemůže. Všichni leží pod neposkvrněnou bílou pokrývkou, protože přes hroby nikdo nechodí. Leží za živým plotem z pračího zobu. Dva roky, ksakru. Přišla o šedesát let slunce a života. A ledu a sněhu a mlhy a všeho, co se dá vidět. Jak je to dávno? Už víc než deset let.

Zastaví se, ramena povytažená, ruce v kapsách. Horní polovina těla se mu takřka neznatelně komíhá, jako by jen stěží udržoval rovnováhu.

Voda je v neděli ráno vždycky vařící, protože se každý sprchuje. A tehdy byla neděle ráno. Ano, neděle to byla. Znovu vidí ten pokoj plný hádky a zatrpklosti. A voda zase prosakuje stropem a stéká po zdi. Soňa utíká nahoru. Zoufalý výkřik. To ani není výkřik, to je zaskučení raněného zvířete.

Co tam nahoře všechno prožila. Zvedla holčičku z umyvadla s vroucí vodou a postavila ji do hrnce studené vody pod sprchou. Když odjela s dítětem zabaleným do pokrývek sanitkou, našel pod sprchou kůžičku z dětské ručičky.

Několikrát zakleje, aby zapudil ten obraz. Pak vytáhne z kapsy krabičku sirek a přidřepne si. Sirkou propíchne dírku v ledu nad plynovou bublinou. Pak podrží zažehlou zápalku nad unikajícím slatinným plynem. Nad ledem se objeví prchavý modrý plamínek.

Země je tu přirozeně prosycena plynem. Celý hřbitov je tlející mohyla. A tady leží tělo mého těla. Je tomu už deset let. Maso z ní už žádné nezbylo, jen malá kostřička. Ale kdyby tomu člověk rozuměl, našel by určitě nějaké známky, podle nichž by poznal, že byla naše. Možná že její tělíčko už dávno prosáklo s dešťovou vodou do náhonu. Možná že tenhle plamínek je její duše, to poslední, co z ní zbylo.

Plyn dohořel a plamínek zhasl. Daniel se zvedne a protáhne. Pak pokračuje v cestě po zasněženém ledě. U zamrzlého průduchu v ledu sedí schoulená vodní slípka. Když se k ní přiblíží, zvedne ptáček na okamžik hlavu, ale nepokouší se utéct. Když ho chce zvednout, cítí, že je přimrzlý. Odhrne mu peří. Dlouhé, žluté nožky jsou až ke kloubům zamrzlé v ledu. Sáhne slípce do peří, opatrně jí přejede po hrubém, studeném mase.

- Umřeš, maličký ptáčku, řekne tiše. Nemáš už na těle ždíbek masa, jsi vyhublý na kost. Jsi jako rozšlápnutá krabička od sirek, ale já tě tu nenechám.

Vytáhne z kapsy nůž a přiklekne k ptáčkovi. Otevře nůž a vrazí ho do ledu vedle ptačích nožek. Tam, kde čepel vnikla do ledu, objeví se střípek mléčného skla. Kolkolem létají malinkaté úlomky, které mu ulpívají na kalhotách a slípce na peří. Ale na kalhotách za čas roztají.

- Už nemáš žádné tělesné teplo, řekne. Jsi promrzlá na kost.

Vodní slípka natáhne krček, ale je příliš slabá, než aby udržela hlavičku. Otevře zobáček a sklesne do sněhu.

- Otvíráš zobáček, ale nevyjde ti z něho ani zvuk, zamumlá.

Otevřela pusinku, ale nic neřekla. Možná už ani nemohla nic říkat. Ta její milá hlavička, zabořená do polštáře. Byla bílá jako ložní prádlo. Jen oči jí ležely v hlubokých, temných stínech, jako by se do nich propadaly. Doktor přišel oznámit, že za několik hodin zemře. Nemohli jsme tam zůstat. Odcházel jsem od jejího lůžka a ona mě zavolala jménem. Slaboulince. Soňa to možná ani neslyšela. Nikdy jsem se jí na to neodvážil zeptat. A to je to nejstrašnější, že jsme ji nechali umřít o samotě. Nedá se to pochopit, to se nedá pochopit.

 

 

Diskuse

Vložil: lipner, 26.07.2006 12:11
Wolkers, Jan: Růže z masa
www.lipner.estranky.cz vlastní povídky,poezie
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8751x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce