Mazia, Edna: Rodinný román

Mazia, Edna
Rodinný román

ukázka beletrie zahraniční

„Pojď, budeme žít spolu,“ zašeptal Robert směrem k Rutiným zádům. Rut stála u okna a žasla nad sytým světlem říjnového deštivého dne. Slova se ve vzduchu roztříštila, ležérní a neurčitá, jako by jí nabízel cigaretu. Natáhl pravou ruku dopředu, což mu najednou připadalo jako hloupé gesto, které postrádá význam dobrovolné nabídky.

Rodinný román
Edna Mazia
: Rodinný román (Roman Mišpachti), Kešet, Tel Aviv, 2005, str. 427

Heidelberg, třicátá léta

„Pojď, budeme žít spolu,“ zašeptal Robert směrem k Rutiným zádům. Rut stála u okna a žasla nad sytým světlem říjnového deštivého dne. Slova se ve vzduchu roztříštila, ležérní a neurčitá, jako by jí nabízel cigaretu. Během hovoru natáhl pravou ruku dopředu, což mu najednou připadalo jako hloupé gesto, které postrádá význam dobrovolné nabídky. Stáhl ruku zpátky, stiskl rty a čekal na její reakci. Mlčela se vzpřímenými zády, netečně, alespoň tak se to jevilo jemu. Uši měl nastražené, hlavně proto, že ve skutečnosti neměl v úmyslu, aby s ním žila. Nuda, která toho dne všechno prostupovala, žádný sex ani drogy, navíc s její deprimovanou dcerou v druhém pokoji, zrodila potřebu nějakého dramatu. Anebo jen dával této myšlence přednost v okamžik, kdy porážka vyžadovala nejen novou přípravu, ale i plán útoku, ten hlavně.

Podle rozvržení jejich vzájemných vztahů, měla se ona, pokud ne rovnou vděčně padnout na kolena, k němu alespoň otočit s doširoka otevřenýma očima a zeptat se, jestli má ten senzační návrh skutečně myslí doopravdy. Ale ona dál stála u okna jako sfinga, které se nicotnosti světa netýkají, a tak se nad výčitkami svědomí pouze nepřátelsky pohoršuje. Zahořel touhou nějak ji ponížit, pátral v hlavě po nějaké chladné, lhostejné urážce, takové, která by přebila nabídku příliš zavánějící žebrotou a uchlácholila jeho poraněnou pýchu.

„Ztloustla jsi,“ řekl nakonec rychle. Otočila se k němu, jako by ji píchl.

„Kde?“

Ten praktický tón, ve kterém nenašel nejmenší stopu lidskosti, jeho nepřátelství ještě posílil.

„Tak obecně,“ řekl neurčitě, „ale neber si to tak. Jsou horší věci na světě. Podívej se do novin.“

Rut z místa, kde stála, neslyšela jeho návrh, na který s jistým strachem vlastně posledních dva a půl roku čekala, protože po uši vězela v myšlenkách na svou v depresi se utápějící dceru, která teď spí ve vedlejším pokoji. Slova „ztloustla jsi“ ji probrala. Ta urážka ji bodla u srdce a přirozeně se vstřebala do ponuré a zkažené atmosféry onoho odpoledne. Cena zmateného nápadu dotáhnout dceru sem, aby nepřišla ani o minutu jeho bolestivé lásky – a navíc bez alkoholu a drog; s hořkou střízlivostí odkrývající všechny nedokonalosti – vychází najevo právě v těchto momentech. Už dávno se měla sebrat a vypadnout, ale jako vždycky, když se okolnosti zhorší, vzmužila se a zarytě doufala v nápravu škody.

Přemýšlela nad nějakou ošklivou odpovědí, která by jí přenesla dostatečné uspokojení, ale nic jí nenapadlo. Mezitím převládla lhostejnost. Skryla strojené zívnutí a řekla, že uvaří čaj.

Čaj. Vykládal si to jako pokus vklouznout zpět do normálního života. To se ho dotklo ještě víc než samotné odmítnutí. I on zívl, zhluboka a neotesaně, a prohlásil, že se mu chce hrozně spát a ať se ujistí, že za sebou nechala dveře zamčené, až bude odcházet. Aby jí demonstroval svůj odmítavý postoj k běžnému životu, začal jí do ucha šeptat podrobnosti o tvrdohlavém zámku, na který platí jen pořádné bouchnutí. Když se rozvalil na posteli, dodal, že na světě není nic, na celém světě, zdůraznil, co by měl radši, než spaní. Předtím, než obratně zinscenoval usínání, sundal si boty, aby to nebudilo dojem, že spánek je pokusem o útěk.

Úder chladu, který od něj náhle zavanul, by zmrazil i méně netrpělivé lidi, než byla ona. Zavřela oči a poddala se prázdnotě, která byla snesitelná asi jako despotický, ale současně důvěrně známý příbuzný. V ten okamžik se jí zdála budoucnost jako temná rozmazaná hmota, beznadějná, ale když se otočila, aby se na něj podívala, zrovna jí, naprosto netečně, usínal před očima, prázdnotu vyplnil vztek, který okamžitě nad vším převládl. Vyrazila do opatrného a uváženého boje.

„Víš,“ řekla ztrápeným tónem, „už od rána ti potřebuji něco říct, ale mám tě ráda a bolí mě rušit tě v té tvé báječné povýšenosti.“

„No tak to neříkej,“ zamumlal lhostejně, jako by ho v té chvíli zrovna vytrhla z jeho bohorovného klidu.

„Dobře, tak neřeknu.“

„Cože!“ otevřel oči.

„Není to… nic jednoduchého.“

„Takže co!“

Byla spokojená. On byl vzhůru a napnutý.

„Není pro mě lehké ti to říct.“ Teď zvolila přísný a spravedlivý tón.

Jeho dlouhé skleslé tělo se vztyčilo ještě dřív, než mu mozek stačil dát pokyn, aby se uklidnilo. Neobratným pohybem shodil plný popelník. Zaklel a vracel nedopalky zpátky.

„Tak teda co,“ křičel, zatímco rozmazával popel po koberci a ještě víc ho špinil.

Dívala se nadšeně na proces jeho odhalování sebe sama; u něj tak vzácný úkaz, ne menší než vyznání lásky.

„Jestli máš něco na srdci, tak to řekni.“

„Zapomeň na to, určitě to brzy uslyšíš sám.“

„Chceš mě naštvat?“

Jo, ale odpustila si to říct nahlas, opravdu ho chtěla naštvat.

„No tak, Rut,“ z jeho hlasu začala najednou zaznívat prosba.

„Mluví se o tom, že už ti na univerzitě neobnoví smlouvu na příští semestr.“

„Cože?“

„Mluví se o tom, že… tě vyhodí.“

„Kdo o tom mluví?“

„Lidi Roberte. Doba je zlá.“

Žíly na jeho krku naběhly a krev stoupla do tváří. Z obličeje mu spadly zbytky masky a zanechaly vystrašený a zmatený výraz. Zamyslel se a pak začal pohotově hledat viníky, „dovedu si představit, kdo roznáší tyhle zprávy, nafoukaný konzervativec dosazený nějakou institucí. Společnost zdegenerovaných dědků, kteří vedle sebe nestrpí člověka se samostatným myšlením.“

„Propouštějí Židy Roberte, to není zrovna příliš osobní.“

„A proč se tak moc raduješ,“ zdvihl ruku, která se zarazila ve vzduchu, zmateně strnula na chvilku mezi nebem a zemí, „mám chuť tě praštit.“

„Podívej se na sebe,“ řekla klidně, „nemyslela jsem si, že to budeš brát tak vážně. Dokonce jsem si myslela, že se ti trochu uleví. Copak jsi mi už víckrát neříkal, že zabývání se jadernou fyzikou ničí tvůj systém etických hodnot?“

Mozek mu zase začal pracovat. Znovu si obul boty a vydal se směrem ke dveřím.

Její hlas ho zarazil: „Řekla jsem to jen tak. Ještě tě nevyhodili.“

Pomalu se k ní otočil, ohromeně se na ni podíval a pokoušel se to strávit. Stála zády k oknu, s rukama založenýma, letmý záchvěv úsměvu jí pohrával na tváři: „Najednou se mi zachtělo poznat do hloubky muže, kterého tolik miluji. Jako všichni. Uvnitř žije poděšené a ošklivé zvíře. Po tomhle výstupu tě miluju ještě o kapku víc.“

 

Překlad byl pořízen s laskavým svolením Institutu pro překlad hebrejské literatury, The Institute for Translation of Hebrew Literature, P.O.Box 10051, Ramat Gan 52001, Israel, Tel: 972-3-579-6830 Fax: 972-3-579-6832, www.ithl.org.il .

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2151x

Inzerce
Inzerce
Inzerce