Heuré, Gilles o Léonu Werthovi

Heuré, Gilles o Léonu Werthovi

rozhovor beletrie zahraniční

Léon Werth byl příliš svobodný, příliš nezávislý, příliš nepředvídatelný, příliš levicově orientovaný pro jedny, ne dost „správně levicově orientovaný“ pro další.

Rozhovor s novinářem Gillesem Heurém, autorem životopisu Léona Wertha
Gilles Heuré: Léon Werth, l’insoumis, nakl. Viviane Hamy, Paříž, 2006

AK: Proč zůstal Léon Werth tak dlouho ve stínu?
GH: Je to jeho velký paradox. Jeho jméno znají stamiliony čtenářů po celém světě, protože všichni četli Malého prince od Saint-Exupéryho, a tudíž známé věnování: „Léonu Werthovi, když byl malý kluk“. Zároveň byl skutečně zapomenut. Proč? Byl příliš svobodný, příliš nezávislý, příliš nepředvídatelný, příliš levicově orientovaný pro jedny, ne dost „správně levicově orientovaný“ pro další. Jeho poslední velká kniha Výpověď (Déposition) vyšla v roce 1946. Pochválil ji tehdy věhlasný historik a jeho blízký přítel Lucien Febvre, ale byla znovu objevena až nedávno díky nakladatelce Viviane Hamy, která na začátku devadesátých let 20. století, začala znovu vydávat Werthovy knihy. To ona jako první znovu objevila 33 dnů (33 jours), vyprávějící o debaklu z roku 1940: rukopis tehdy vzal Saint-Exupéry s sebou do Ameriky, aby ho tam vydal, což se nikdy nestalo. Kvůli nedostuponosti Werthova díla a jeho přílišné politické nezávislosti byl proto mezi lety 1950 a 1990 čtenářům nedostupný.

- Jak byste popsal přátelství, které spojilo Léona Wertha a Antoina de Saint-Exupéry. Werth byl o 12 let starší než Saint-Exupéry: sám se zmiňuje o tom, jak byli odlišní, a přesto se vzájemně „našli“. Werth dokonce napsal knihu Saint-Exupéry jak jsem ho poznal (Saint-Exupéry tel que je l’ai connu), vzpomínky na svého zmizelého přítele.
- Vztah, který je spojoval nějakých deset let, byl velice silný a intenzivní. Potkali se kolem roku 1930 u jednoho novináře, Reného Delange, který chtěl, aby se poznali – byl zvědav, co z té konfrontace vyjde. Saint-Exupéry znal Wertha jen podle jména. Werth byl šéfredaktorem antifašistického a levičáckého týdeníku Monde. Články a jejich obsah, jejich pronikavý tón Saint-Exupéryho ohromily. Zato Werth ho sotva znal. A i pouhá myšlenka, že Saint-Exupéry vyhrál vyhlášenou literární cenu Femina, vzbudila u něho spíš nedůvěru. Ale podle vzpomínek Werthova syna Clauda zůstali oba muži po večeři ještě spolu a několik hodin hovořili na chodníku. Setkání se tedy uskutečnilo: setkání dvou mužů, kteří měli odlišné původy a životy a mnohdy i opačné politické názory. Ve třicátých letech se vídávali tak často, jak mohli, povídali si, procházeli se a vyměňovali si celou noc své úvahy o čemkoli. Aby člověk vůbec pochopil hloubku jejich přátelství, musí si přečíst Saint-Exupéryho Dopis rukojmímu[1] (Lettre à un otage). Tento text napsal pro Léona Wertha za války, když byl ve Spojených státech. Byl symbolem všeho, co Saint-Exupéry chtěl bránit, když bojoval proti nacistickém Německu: Werth byl sám, skrýval se v jednom domě ve francouzském regionu Jura, byl pronásledován kvůli svému židovskému původu, měl obrovské potíže kvůli svým protinacistickým postojům. Pro Saint-Exupéryho byl Werth příkladem určitého politického vědomí a představoval formu inteligence a morální poctivosti, které bylo třeba bránit. Byl jakýmsi „strážcem“ civilizace, pro niž bylo třeba bojovat. Odborníci na Saint-Exupéryho si toto přátelství neumějí vysvětlit. Já osobně si myslím, že tato stínová zóna je spíše potěšující. Sdíleli tichost spolu: Saint-Exupéry se někdy uprostřed noci stavil u Wertha, posadil se ke stolu a začal hrát sám se sebou karty. Věděl, že jeho kamarád ho má rád, a ten zase respektoval jeho mlčení. Člověk se může snažit pochopit toto přátelství, ale bylo by nevhodné – hlavně pro životopisce – chtít odhalit to tajemství. Myslím, že existují okamžiky, které se musí nechat těm, kteří je zažili.

- Léon Werth byl sice levičák, ale takový neobvyklý levičák ve Francii, kde tehdy nebyl zrovna dvakrát vítán nesouhlas třeba s komunistickou stranou, kde politická rozštěpení byla vždy černobílá. Mohl byste podrobněji popsat jeho odpor?
- Werth byl nepoddajný člověk. Již v mládí, na přelomu 19. a 20. století, byl v opozici k universitnímu prostředí, kde by klidně mohl dělat velkou kariéru díky svému vzdělání a schopnostem. Ale vtipnou a provokativní poznámkou hlásil, že z něj profesor nebude, protože nechce, aby jeho budoucí žena mohla říct: jsem ženou profesora. Byl to vynikající žák a student filozofie, ale odmítal univerzitu, protože její systém mu připadal zkostnatělý. Když kritizoval tisk a novináře, literární kruhy a podobné kamarily, byl stále neústupný. Byl neústupný, když chodíval mezi lidi z extrémní levice, z volnomyšlenkářských a antimilitaristických kruhů. Ve Francii, na začátku 20. století, obrovská část socialistické extrémní levice ostře vystoupila proti republice kvůli tomu, že sociální otázky údajně nejsou brány v potaz. Kapitalismus se tehdy odmítal, bojovalo se rovněž proti koloniální Francii a schvalovala se revoluce, i když všechno bylo v podstatě strašně mlhavé. Werth se v těchto kruzích pohyboval, ale nebyl aktivistou. Vyhýbal se jakékoliv formě verbování, zařazení. Za první světové války byl vojákem a napsal o tom jednu z nejstrašlivějších knih: Voják Clavel (Clavel soldat) z roku 1915, která však vyšla až v roce 1919. Werth v ní vyjádřil svůj odpor k válce a opovržení k těm, kteří ji podporují. Odsuzoval ty, jež profitují na mrtvolách, a ty, kteří ke krveprolití přispívají myšlenkově. Jako novináře a spisovatele si ho objevili ti, co kladli velkou naději v ruskou revoluci. Werth byl tedy „souputníkem“, čímž se ve Francii označují lidi, kteří aniž by byli členy komunistické strany, s ní sympatizovali. Ale velice záhy se Werth znovu nedokázal podrobit. Odmítal poslušnost k příkazům politické linie a nepřipustil, že by musel následovat určitý ediční směr jen ze strategických a politických důvodů. Odmítal ustoupit. Pravice ho měla za komunistu, ale všechny překvapil, když veřejně podpořil Victora Serge, uvězněného v Sovětském svazu. Werth byl potom, a oprávněně, považován za antistalinistu. Být ve Francii třicátých let proti fašismu, nacismu, kolonialismu a stalinismu, v době, kdy spory mezi levicí a pravicí naopak vyžadovaly vyhraněné pozice, bylo složitou situací. Ta zmátla zejména ty, kteří potřebovali jednoznačná stanoviska. Werth prokazoval velkou odvahu, když poslouchal jen svoje svědomí. Dnes to může znít trochu okázale, ale tehdy to mělo svůj význam.

- Jel Léon Werth do Sovětského svazu?
- Dostal dopisy od nějakých zástupců francouzské komunistické strany, měl jet do Sovětského svazu kvůli reportáži. Ale nikdy nedostal vízum, což je ostatně důkazem, že sovětští představitelé ho odhadli dost dobře, neboť Werth by pravděpodobně nikdy nenapsal chvalozpěv na sovětskou společnost. Myslím, že by nejspíš napsal knihu tak ostrou, jako byl později Gidův Návrat ze Sovětského svazu. Důkazem toho je, že na začátku dvacátých let jel do tehdejší Kočinčíny a vrátil se s plamennou knihou spalující kolonialismus (1926). A znovu byl považován za rebela.

- Což mě vede k otázce: odkud pochází tahle chuť provokovat? Kde se bere jeho žízeň po pravdě a spravedlnosti? Měl nějaké „mistry“, kteří by ho ovlivnili?
- Myslím, že ho ovlivnilo několik „mistrů“, i když sám toto označení odmítal. Zaprvé Octave Mirbeau, francouzský novinář a spisovatel, anarchista, antiklerikál, který kritizoval měšťácké hodnoty. To on zavedl Wertha do prostředí literárních a uměleckých časopisů a stál za vydáním jeho první knihy Bílý dům (La maison blanche) v roce 1913. Jeho strýc Frédéric Rauh, profesor filozofie, který zkoumal etiku, ho také ovlivnil. Werth vášnivě četl Myšlenky (Pensées) francouzského filosofa 17. století Pascala – velice ho obdivoval kvůli jeho morální a intelektuální síle. Tahle chuť provokovat začala už za studií, ale politicky odvážnou se stala až v dalších letech, zejména za první světové války, potom v meziválečném období a nakonec během německé okupace Francie. Werth si nemohl odpustit kritiku některých měšťáckých hodnot nebo nevzdělaných měšťáků, kteří si zakládali na tom, že se vyznají v umění či literatuře. Kritizoval pokrytectví, politickou lež, úplatnost v jakékoliv podobě, hloupost, která ho fascinovala jakožto „velké představení přírody“, intelektuální podvod i pohodlný komfort, které poskytují některé vyhraněné politické postoje.

- Jaký byl jeho vztah k židovství? Je označován jako laický Žid, ale vyjádřil se k tomu vůbec?
- Werth se cítil být Židem, když ho tak za války začali označovat. Ve Výpovědi v červenci 1941 píše: „Cítím se ponížený, je to vůbec poprvé, co mě společnost ponižuje. Cítím se ponížený ne kvůli tomu, že jsem Žid, ale kvůli tomu, že jakožto Žid jsem pro ně méněcenný.“ Připomíná mi to, co kdysi napsal historik Marc Bloch v Podivné porážce (L'étrange défaite), že se nikdy nepředstavoval jako Žid, jedině před antisemitou. Ale jinak Werthovo dílo neobsahuje žádnou zmínku o židovství.

- Jak unikl deportaci?
- Již v červenci 1940 uprchl do Saint-Amour, do svého domku v Juře. Dům ležel na samotě mezi stromy. Tam pak pobýval sám, občas ho navštívila manželka, která byla v odboji, a syn, a to až do ledna 1944, kdy se vrátil do Paříže. Nikdy však neopouštěl byt dřív než po setmění. Werth byl uváděný jako židovský spisovatel. Jeho názory byly známé. Mohl být snadno deportován. Štěstí a vzdálenost od Paříže nakonec přispěly k tomu, že nebyl.

- Jak by se dalo popsat jeho psaní? Právě v Kočinčíně není pouze „reportérem“ ve smyslu člověka, který přináší suchá fakta bez chuti. Jeho psaní je naopak krásné a ohromně šťavnaté. Platí to pro celé dílo?
- Přesně tak. Jeho psaní je skutečně krásné, šťavnaté, sarkastické, kousavé, kruté, plné někdy až otřesné něhy, velice cudné zdrženlivosti (zejména ve Výpovědi, když se dozví o smrti Saint-Exupéryho). Při čtení jeho dalších spisů najdete mimořádnou soudržnost, jeho zcela zvláštní a unikátní „pečeť“. Když mluví se čtenářem, nepokouší se ho demagogicky svádět, vždy hledá opačný názor, žádá o vyjádření, komentář. Zkrátka ať jde o jeho články, cestovní reportáže, politické komentáře, je zároveň vtipný, poetický, analytický a... báječný spisovatel!

- Byl také uměleckým kritikem. Jaký byl jeho vztah k umění a k různým uměleckým proudům? Jak například vnímal surrealisty nebo jiné umělce tohoto období? Byl taky „disidentem“, co se týče dobového vkusu?
- Jako umělecký kritik začal v revue La Phalange v roce 1900, ale psal do spousty dalších jako Gil Blas apod. O umění psal velice jednoduchým způsobem. Nesnažil se dokazovat nebo tvořit nějaké teorie, ale naváděl k přemýšlení. Jeho přáteli byli třeba Vlaminck, Bonnard, Paul Signac, Albert Marquet. V roce 1910 žil v jakémsi „včelím úlu“ umělců, stýkal se s různými umělci a umělkyněmi, s všelijakými básnířkami všech národností. Jeho knihy o umění jsou důkazem velice bystrého pohledu. Vypráví, jak jednou vešel do jedné kavárny a viděl dva muže sedící u stolu, kteří si tam v klidu povídali. A přizná se, že tehdy poprvé opravdu pochopil Cézannovy Hráče karet. Právě tímto způsobem se nechává Werth zaplavit obrazem a barvami. Ostatně jeho psaní, zejména ve Výpovědi, prozrazuje malířské metafory – zmiňuje se o barvách krajin, o tazích štětce bouřlivých mraků na obloze... Ve dvacátých letech útočil na Picassa, protože se mu zdálo, že byl symbolem toho, jak měšťáci přebírají umění. Pro něj byl Picasso tím, který se prodává a stává se předmětem spekulace. Tolik se zaměřil na tento pohled věcí, že očividně úplně minul Picassovo dílo. Co se týče surrealistů, zdáli se mu jako trochu neostýchavé děti. André Breton si ho velice vážil, neboť mu přiznával jakousi intelektuální „auru“. Werth se ale držel stranou jakýchkoliv směrů, byť uměleckého rozporu.

- V čem může oslovit současné čtenáře? V čem by mohl být zajímavý pro české čtenáře, když někteří – a oprávněně – koukají trochu s nedůvěrou na francouzské „levičáky“ (i když Werth má tu „výhodu“, že se brzy vyjádřil k režimu v Sovětském svazu)?
- Werth je universálním spisovatelem. V Bílém domě se s humorem a citem zmiňuje o nemocném, trpícím člověku, který bezmocně leží v posteli (sám ležel v nemocnici delší dobu po nezdařené operaci). Ve Vojáku Clavelovi a v Clavelovi u majorů (Clavel chez les majors) používá jedinečná slova při popisu války: člověk ve válce, svolení intelektuálů, balamucení, hrůza bojů, nuda atd. Třeba kniha Kočinčína je dnes ve Francii obzvlášť aktuální. A hlavně v nádherné knize Výpověď vidíme člověka, který se postaví proti propagandě. Pozorně zkoumá obrázky v novinách, poslouchá tón oficiálních hlasů v rádiu, podrobně rozebírá argumenty, pozoruje reakce lidí kolem sebe, denní vzpoury a zbabělosti. Myslím, že je to spisovatel, jenž překročil hranice. Nutno dodat, že i jeho ostatní knížky jako Cesty s mou fajfkou (Voyages avec ma pipe) nebo Svět a město (Le monde et la ville), články o cestování, tanci a ženách dokážou okouzlit jakéhokoliv čtenáře. V Praze a okolí, kde slova jako potrhlost, drzost, blahodárná nedisciplinovanost, touha po svobodě z oficiálních řečí obzvlášť rezonují, by se lidem mohl líbit. Navíc o ženách mluví s takovou upřímností a takovou elegancí! Líbí se mu malé modelky, ty „múzy“ z ateliérů, jejichž nahota není nikdy nevkusná (jedna taková „múza“ ho například navštívila, když ležel nemocný v posteli, a navrhovala, že mu ukáže prsa, jen tak, z laskavosti), líbí se mu sestřičky, líbí se mu cirkusové krasojezdkyně, které mu připomínají jeden obraz od Edgara Degase, libí se mu malé prostitutky, občas propuštěné dělnice, protože některé z nich si zachovaly důstojnost.

- Na závěr osobnější otázka: jak jste Léona Wertha a jeho dílo objevil? Co způsobilo, že jste ho chtěl poznat víc a podrobněji? Co ve vás vyvolal, že jste se rozhodl napsat jeho životopis?
- Myslím, že to byl čestný člověk, který držel slovo. Jeden z těch, u kterých čin následuje slovo. Poznal jsem ho, když jsem psal diplomovou práci o Gustavu Hervém (1871–1944), antimilitaristovi, antivlastenci, socialistickém vzbouřenci, který se stal lídrem extrémní pravice v meziválečném období. A Werth se o něm zmiňuje ve Vojáku Clavelovi. Viviane Hamy četla moji knížku o Hervém, a když mi před necelými třemi lety navrhla, abych napsal esej o Werthovi, neváhal jsem. Moje kniha měla dva cíle: ukázat a naznačit věci lidem, kteří Wertha již znali, a vzbudit chuť si ho přečíst u těch, kteří ho neznali, a přitom nenudit. Jeho životopis je tedy procházkou s autorem, který zve jiné lidi k procházce. Byl doopravdy výborným spisovatelem, člověkem s vysokou „morální poctivostí“, s kterým by bylo příjemné si popovídat, i s ním jen tak mlčky chodit. Měl v sobě schopnost rozhořčit se nejběžnějšími nespravedlnostmi. Působí jako blahodárné bodnutí. Je to typ člověka, který s vámi zacloumá a vyzývá k tomu, aby člověk neusnul v teoriích nebo v předem hotových projevech. Typ člověka, který vás vybízí jít do kavárny, na výstavy, abyste žil a užil si života bez obav a studu. Hlavně tak, aby se člověk nemusel za sebe nikdy stydět.

[1] Saint-Exupéry, Antoine de: Dopis rukojmímu (Lettre à un otage; LF, Praha, Vyšehrad 2000) – přel. Zdeňka Stavinohová.

 

Vyšlo v časopisu Babylon.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2645x

Inzerce
Inzerce