Všestranný literát, hudebník, novinář a redaktor Milan Dekleva (nar. 1945 v Lublani), držitel letošní Prešernovy ceny za literaturu i ceny Kresnik za román roku, ukazuje v románu Vítězství krys (Zmagoslavje podgan) o třech životních zastávkách na životní pouti myslitele a umělce Slavka Gruma - Vídni, Lublani a Zagorji - dynamické duchovně-historické poměry v prostoru střední Evropy v době mezi oběma světovými válkami, ve století rozpjatém mezi gulagy a Hollywood.

Slavko Pezdir: Jak byste vysvětlil volbu názvu?
Milan Dekleva: Přívětivější název by byl možná Vítězství lásky, ale nijak by neodpovídal obsahu. Chtěl jsem napsat román o 20. století. Jeho podstatu předeslal Nietzsche a nazval ho „dovršením nihilismu“. Do toho slovního spojení není vložena jen hořkost a zlo, ale spadají sem také výjimečné poetické impulzy, vědecké objevy, rozmach masové zábavy a komunikace... Mám-li to říci stručně, je minulé století rozpjato mezi gulagy a Hollywood.
Potenciální čtenáře chci uklidnit: název románu je symbolicky spojen s viděním světa hlavního hrdiny, bludnou vizí, kterou má v Zagorji, a nazve ji „filmové představení“. V ní v důlních štolách najde vyrovnané řady hlodavců v „tmavohnědých uniformách, holinkách a černých čepicích“, kteří se připravují, že vyběhnou na povrch země. Koho předjímají, víme. V souladu s povahou století je také román rozpjatý mezi prostředí salonů, tanečních sálů, kaváren, kinosálů... a bělost nemocnic, bídu blázinců, tmu hlubin podvědomí, závrať erotických tužeb.

SP: Postavy románu jsou „poetická fantazie“, na druhou stranu lze v románu najít množství událostí z historie, literární historie a zejména životopisu a literárního odkazu spisovatele a dramatika Slavka Gruma (1901-1949). Jak fungovalo psaní mezi věrností daným faktům a volností vlastní imaginace a interpretace?
MD: Máte pravdu, román je rozdvojený také ve vztahu k realitě. Pokud mohu navázat na předchozí odpověď: když jsem přemýšlel, jak bych mohl koncentrovat látku, viděl jsem, že se jádro 20. století dramaticky odehrává v životním a tvůrčím příběhu Slavka Gruma. Když jsem se připravoval k psaní, byl jsem překvapen pomíjivostí lidského rozumu. Musel jsem si přiblížit scénografii 20. let minulého století: „vžívání“ se do hrdinů, jejich pocitů a myšlenek nelze dosáhnout jinak než putováním skrze čas. Pomohly mi střípky filmových dokumentů v televizním archivu a zejména neustálé listování novinami té doby, které jsou mimořádně kvalitní a vzrušující. Víc než titulní stránky mě zajímala černá kronika, fejetony, zajímavosti ze světa, módní rady... Byl jsem okouzlen, pojednou jsem se ocitl na Ringu a viděl jsem, jak profesor Freud vstupuje do své oblíbené kavárny Landtmann.

SP: Jak byste vysvětlil stavbu románu na dvě části (Vídeň, Lublaň) s epilogem (Zagorje)? Zatímco v první se přehledně střídají vyprávění ve 3. a 1. osobě, ve druhé části do vyprávění v 1. osobě jaksi nekontrolovaně vstupuje jakési hrdinovo skryté, neovladatelné druhé já, a v epilogu zůstává jen drť krátkých lapidárních vět na poslední stanici na cestě k rozpadu. Je patrné, že výstavbou, realizací vyprávěcích postupů a pestrým jazykem a slohem paralelně kopírujete dilema uvnitř Slavka Gruma - od vídeňského velkoměstského ruchu a nadbytku možností po tvrdé a trpké zakotvení v provinciální otupělosti Zagorje.
MD: Je to tak. Nejprve jsem měl v plánu napsat třetí část obsáhlejší, ale s postupem psaní jsem ji musel zkrátit na stručný „dozpěv“, epilog. Třebaže Grum také v Zagorji žil dynamicky, rozhodl jsem se román dokončit v bodě, kde přestal být „veřejnou“ osobou, v letech, kdy přestal psát literaturu a publikovat. Ještě poznámku o způsobu vyprávění: bylo mi jasné, že zápas o román bude také zápasem o sloh, že každé z dějišť hrdinovy cesty vyžaduje jiný jazyk. Podle ohlasů čtenářů se mi to podařilo. Chci říci toto: v „atmosféře“ Vídně musela zanechat stopu také próza Schnitzlerova, Zweigova, Josepha Rotha; někdejší Lublaň ovlivňovali Kosovel, Podbevšek, Mrzel, Bartol atd. Optiku „vypravěčské perspektivy“ jsem zužoval, dokud nezůstal samotný hrdina, vsazený do všednodenních prací a scén.

SP: Svérázným chováním vůči svému okolí byl Slavko Grum nepochybně buřič, ale jako výrazný individualista nikoli revolucionář. Ve scénách zhuštěného společenského napětí (atentát na vídeňském nádraží, pochod nacionalistických orjunašů v Lublani) se objevuje náhodně a bez angažování rád nepozorovaně odchází do ústraní. Podobně se chová také při přelomových uměleckých událostech (koncert Igora Stravinského ve Vídni nebo Podbevškovo futuristické vystoupení v Lublani), kdy demonstruje individuální distanci a zůstává vně politických nebo uměleckých spolků. Držel jste se jen konkrétního osudu Slavka Gruma, nebo jste chtěl vytvořit podobu nezávislého intelektuála a umělce v libovolných společenských poměrech?
MD: Obojí. Psychologická paralela „století nihilismu“ je „rozdvojená osobnost“, rozdvojený subjekt. Do ztracené jednoty světa a vlastní podoby jsme byli zapleteni vlastně všichni, kdo jsme žili ve 20. století. Slavko Grum je jen „vzorový představitel“ moderního Individua. Zvláštní je snad jen v tom, že nezná polovičatost: žije na ostří nože, stále sází hop nebo trop. Takový je také ve svém vzdoru, angažování se a rozkoši. „Totální člověk“, pokud si pomůžu Kosovelem, v rozdrobeném světě nemůže přežít jinak, než traumatizujícím způsobem. Rozpad milostného vztahu s Josipinou je jen jedna rovina toho stavu, který můžeme přenést také na rovinu vlast-svět, věda-literatura, živost-automatismus, náhoda-axiomatičnost, střízlivost-závislost atd.

SP: Grumův život je ovlivněn láskou, erotikou a sexualitou. Mezi Josipinou jako velkou, plnokrevnou a především klasickou neuskutečněnou Láskou a múzou literární tvorby a Else jako představitelkou vídeňské prodejné lásky-zapomnění je rozevřen velký vějíř mužského uskutečňování od vznešeně metafyzického po přízemně "živočišné" potřebě lásky, erotiky a sexuality.
MD: Josipina je postava hodná svého vlastního románu! Svým jiskrným vitalismem, bezpodmínečným přitakáním životu, který zahrnuje pragmatickou každodennost, se odlišuje od „temného žádostivce“ Slavka a nedokáže ho následovat. Ne, není správné říkat nemůže, nechce ho následovat. I když ji Grumův tvůrčí zápal vzrušuje, nesmíří se se „směšováním“ reality a umělecké fantazie: když miluje, miluje úplně a nepřipouští ve vztahu žádné stíny. V tom smyslu je pochopitelně příliš silná pro svého partnera, který ji nejvíc miluje tehdy, kdy je od ní daleko, kdy sklání se nad papírem nebo rozhalenými ňadry své prodejné krasavice.

SP: A jaká je konečně funkce alkoholu, "bílé smrti" a dalších halucinogenních prostředků na cestě urychlování Grumova vnitřního rozpadu?
MD: I opojné látky mají dvojí roli: na jednu stranu jsou „dveřmi, které rozšiřují hranice vnímání“, na druhou stranu jsou „násilným východem“, který slouží k útěku před realitou. Pocit lidí mezi dvěma světovými válkami je snad možné popsat Kafkovou „sítí šílenství a bolesti“ a také „slavnostmi jara“ Igora Stravinského. Ve světle teorie relativity, kvantové fyziky, jazzové improvizace, tanečních kroků Isadory Duncanové, filmových burlesk, Lindberghova přeletu oceánu a psychoanalýzy... se zázračně a hrozně nebezpečně sblíží. Hrdost a úzkost si padnou do náruče. To objetí dosud trvá.

Ptal se Slavko Pezdir Vyšlo v deníku Delo 16. 6. 2006, s. 13

Přeložil a upravil Aleš Kozár