Pasolini, Pietro Paolo: Dekameron filmu

Pasolini, Pietro Paolo
Dekameron filmu

recenze beletrie zahraniční

Máme možnost v těchto týdnech vidět na obrazovce České televize cyklus filmů Piera Paola Pasoliniho, zahájený jeho Dekameronem

Pasolini a Dekameron

Máme možnost v těchto týdnech vidět na obrazovce České televize cyklus filmů Piera Paola Pasoliniho, zahájený jeho Dekameronem, vysílaném v necenzurované verzi, na který bych chtěl krátce upozornit.

Základem poetiky toho filmu je přesvědčení, ze pokud je možné převést Dekameron do filmové podoby, je potřeba pro něj najít prostředí svou životností a naturelem podobné Florencii Boccacciovy doby. Pasolini vidí vhodnou paralelu v lidových čtvrtích Neapole: Proto je celý film v neapolštině a hrají v něm neherci, příslušníci neapolské spodiny. Je to vlastně neapolský přepis florentského Boccaccia. Prostředí je vybráno s ohledem na středověk, takže film byl natáčen v rozvalinách, interiéry mají začazené stěny, ale to vše je jen působivá kulisa.

Pasolini hraje roli poněkud roztržitého, roztěkaného a nejistého umělce, který přijíždí ze severní Itálie do Neapole vymalovat stěnu jednoho kostela. V noci sní o ideální scéně středověce pojatého obrazu posledního soudu. Problematičnost umělcova tvoření je dokreslena v samém závěru filmu autorovou řečnickou otázkou „Proč je potřeba dávat dílu nějaký tvar, když je hezčí o něm snít?“

Vybrané povídky jsou jedny z nejvýznamnějších z Dekameronu, hlavně ta o Ser Ciappellettovi, který při zpovědi, na prahu smrti, změní obraz svého prohnilého života a stane se světcem; povídka o jakoby hluchém, falešném zahradníkovi, který si užívá s celým ženským klášterem („vždyť jsme slíbily panenství Bohu!“ „Tomu se každý den naslibuje věcí a stejně se nedodrží“), povídka o Andreucciovi, který místo toho, aby koupil dva koně, je napálen svůdnou ženou, vydávající se za jeho sestru, přijde o všechny peníze a spadne do žumpy; o bratrovi, který se vrátí z onoho světa se zprávou, že peklo není a že v nebi se za nic netrestá...

Erotický náboj rezonuje s živelností a životaschopností Neapolitánů, krásnými neapolskými písněmi, smíchem a lidovou zábavou, kreativitou místních lidí, nejlepším důkazem života. Proto je Dekameron součástí tzv. Trilogie života, kterou tvoří Dekameron, Canterburské povídky a Pohádky tisíce a jedné noci. Ve všech je ukázána středověká, popř. orientální erotika, nositelka a symbol životnosti.

Dekameron je záměrně točený v nuzných podmínkách a s lidmi z nižší vrstvy, protože Pasolini je přesvědčen, že moderní společnost je vybudovaná na boccacciovských závěrech renesančních novel, na sloupech lidovosti. Jedná se o příspěvek k elitářské teorii o vysoké renesanční kultuře, která měla způsobit revoluci v západní kultuře – Boccaccio ovšem nepíše Dekameron latinsky, ale v tzv. volgare, v národním jazyce, přesněji řečeno ve florentském dialektu. Jeho a Dantova latinská díla dnes málokdo zná, zatímco jejich díla ve volgare se ohromně rozšířila a rozbořila mýtus o tom, že skvělá literatura může být pouze latinsky. Na Boccacciovi nejsou ani tak fascinující povídky o významných lidech nebo filozofech, prostě elitě, ale ty, a většinou ty nejvýznamnější, kde vystupují běžní lidé, chudí penězi ale ne duchem, kteří jsou vlastně nesmrtelní svými nápady. Tyto nápady bez přehánění znamenaly revoluci v přístupu člověka k okolnímu světu, ke skutečnosti a k sobě samému, k základním bodům víry v nebe a peklo (které neexistuje), ke zpovědi, ke křesťanskému pojetí viny a trestu, k "reklamě" (viz zpustlíka Ciappelletta a jeho falešnou svatost před světem). Na mnoha příkladech Boccaccio a Pasolini ukázali, že co si lidé myslí nebo v co věří, nemusí být úplně pravda, a že například tzv. Boží zásah je mnohdy věcí zásahu lidí, jejichž jednání je do značné míry předvídatelné.

Pasoliniho problém tkví v tom, že při svých vývodech o moderní společnosti zjišťuje, že právě tento Boccaccio je u počátku procesu, který nesnáší – rozvoje kapitalismu a konzumu. Takže v závěrečných letech svého života režisér dokonce ztratil víru v relevanci poetiky Trilogie života a tuto trilogii odvolal. Což ve svých důsledcích pro něj znamená to, co napsal v jednom eseji: „Il crollo del presente implica il crollo del passato“ („úpadek přítomnosti předpokládá úpadek minulosti”). Ale to je jen jeho závěr, dá se mnoha způsoby jak podpořit, tak vyvrátit.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 190 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 7777x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce