Humpál, M.; Kadečková, H.; Parente-Čapková, V.: Moderní skandinávské literatury (in A2)

Humpál, M.; Kadečková, H.; Parente-Čapková, V.
Moderní skandinávské literatury (in A2)

recenze literární věda

V nakladatelství Karolinum vyšla letos na jaře kniha Moderní skandinávské literatury 1870-2000 - systematický přehled dějin literatury daného období, psané ve všech hlavních jazycích severní Evropy, tj. v dánštině, norštině, švédštině, islandštině a finštině; literatuře psané ve faerštině, grónštině a sámštině (laponštině) se publikace nevěnuje.

Moderní skandinávské literatury 1870-2000
Martin Humpál
; Helena Kadečková; Viola Parente-Čapková: Moderní skandinávské literatury 1870-2000, Univerzita Karlova v Praze - Nakladatelství Karolinum, Praha 2006, 470 stran

V nakladatelství Karolinum vyšla letos na jaře kniha Moderní skandinávské literatury 1870-2000, jejímiž autory jsou Martin Humpál, Helena Kadečková a Viola Parente-Čapková. Českým čtenářům se tak dostává do rukou systematický přehled dějin literatury daného období, psané ve všech hlavních jazycích severní Evropy, tj. v dánštině, norštině, švédštině, islandštině a finštině; literatuře psané ve faerštině, grónštině a sámštině (laponštině) se publikace nevěnuje.

Název knihy je na první pohled poněkud zavádějící, protože snad každý Čech, který se o tento region alespoň trochu zajímá, má zažitý úzus, že pojmy „Skandinávie“ a „skandinávský“ se týkají pouze Dánska, Švédska a Norska, a pokud je řeč o celém severu Evropy, tj. včetně Finska, Islandu, Faerských ostrovů a Grónska, používají se termíny „Sever“ a „severský“. Autoři také hned na začátku předmluvy toto neobvyklé rozhodnutí obhajují a svoji argumentaci (inspirovanou, jak se zdá, spíše zahraničními a pro české jazykové prostředí tudíž nerelevantními diskusemi na téma vztahu výše uvedených pojmů) uzavírají překvapujícím konstatováním, že pojmy „severský“ a „skandinávský“ jsou v jejich pojetí synonyma. O argumentech, které je k jejich rozhodnutí vedly, by se jistě dalo dlouze diskutovat. A bylo by možné se ptát, proč na základě cizojazyčných terminologických diskusí nejrůznějších odborníků zavrhují zavedený český termín „severské literatury“, který v českém jazykovém prostředí a v povědomí českých čtenářů označuje právě literatury Dánska, Norska, Švédska, Finska a Islandu. To však není účelem této recenze, a proto nezbývá než vzít rozhodnutí autorů na vědomí a respektovat je.

Časové vymezení knihy je zřejmé: v dřívějších dobách sice dal evropský Sever světu takové autory, jakými byli Ludvig Holberg, Hans Christian Andersen či Søren Kierkegaard, ale právě v roce 1870 v severní Evropě – díky přelomovým přednáškám dánského kritika a esejisty Georga Brandese – došlo v literárním dění k zásadním změnám, díky kterým se tyto literatury mohly stát součástí literatury světové: v Dánsku, Norsku a Švédsku se spisovatelé konečně vypořádali s přežívajícím národně orientovaným romantismem, na Islandu, který tehdy patřil Dánsku, se po staletích skoncovalo se středověkou literární tradicí a ve Finsku, které v té době bylo součástí Ruska, začala vznikat literatura psaná ve finštině.

Kniha je rozdělená do tří základních kapitol: Literatury v dánštině, norštině a švédštině (Martin Humpál), Islandská literatura (Helena Kadečková) a Finská literatura (Viola Parente-Čapková). Jejich struktura je v zásadě podobná, ale vzhledem k rozdílnému politickému, historickému a kulturnímu vývoji v jednotlivých zemích do jisté míry odlišná.

Literatury v dánštině, norštině a švédštině jsou logicky pojednané v rámci jedné kapitoly; to je dané jednak vzájemnou blízkostí těchto tří jazyků a také po dlouhá staletí společnými dějinami, tradičně těsnými vzájemnými kontakty a úzkými kulturními vlivy mezi Dánskem, Norskem a Švédskem. I. kapitola (Dánsko, Norsko, Švédsko) je chronologicky rozdělená na šest úseků. Každý z nich začíná krátkým úvodem, který zasazuje příslušnou dobu do kulturně-historického, politického a společenského kontextu. Potom v rámci každé země (vždy v pořadí Dánsko, Norsko, Švédsko) následují samostatné profily věnované tvorbě nejdůležitějších spisovatelů daného období a na konci jsou pro úplnost zmínění i jejich další, méně významní současníci. Zvláštní pozornost pak Martin Humpál věnuje nejvýraznějším postavám, jakými jsou Henrik Ibsen, August Strindberg a Knut Hamsun. Jejich dílem se zabývá podrobněji a na větším prostoru.

Tři kratší články jsou v rámci této kapitoly věnované faerské literatuře psané v dánštině a literatuře finskošvédské, tj. švédsky psané literatuře ve Finsku.

Stejným způsobem je stavěná i kapitola III. (Finsko) a víceméně i kapitola II. kapitola (Island); v té však profily jednotlivých autorů netvoří samostatné oddíly, ale jsou volně zakomponované do textů pojednávajících jednotlivá období. Chronologické členění a struktura textu jsou v těchto dvou kapitolách přizpůsobené specifickým podmínkám dotyčných zemí a tudíž mírně odlišné od I. kapitoly. Zatímco v Dánsku, Norsku a Švédsku moderní literatura přes všechny změny po roce 1870 přece jen mohla navázat na staletý předchozí vývoj, tak na Islandu a ve Finsku se v druhé polovině 19. století začínalo prakticky od nuly. Dále je třeba brát v úvahu zvláštnosti dané dějinami politickými: Finsko získalo samostatnost až v roce 1917 a Island dokonce až v roce 1944. 

Nadmíru užitečné pro českého čtenáře jsou na konci knihy uvedené přehledy skandinávských nositelů Nobelovy cenu za literaturu a nositelů prestižní Ceny Severské rady, udělované od roku 1962, a dále výběrová bibliografie k dějinám skandinávských literatur.

Škoda jen, že se v textu operuje s klíčovým termínem „moderní průlom“, který znají celé generace českých skandinavistů a kterým se tradičně označují ony zásadní změny, ke kterým v severských literaturách po roce 1870 došlo. Toto podivné, ošklivé, nečeské a především (bez obšírnějšího vysvětlení) nesmyslné a nic neříkající slovní spojení je doslovným, otrockým překladem dánského „det moderne gennembrud“ a už dávno by bylo načase jej ze slovní zásoby české skandinavistiky vystrnadit a nahradit termínem jiným, kupříkladu elegantním, hezkým a hlavně obecně srozumitelným výrazem „nástup moderny“. V tomto ohledu lze tuto publikaci považovat za promarněnou příležitost; nyní naopak hrozí, že kniha tento termín, doposud rozšířený jen mezi skandinavisty, ve skandinavistickém prostředí ještě víc zacementuje a navíc jej zanese – jako kukačka vajíčka – i do širšího literárního a kulturního povědomí.

Kniha by si vůbec bývala zasloužila větší jazykovou a redakční pečlivost.

Například o románu Uprchlík kříží svou stopu Aksela Sandemoseho se dočteme, že „byl autorovým definitivním uměleckým průlomem“ (s.175) – zase ten nešťastný, otrocky přeložený „průlom“. Česky bychom spíše řekli, že autor se díky této knize konečně prosadil nebo že kniha mu konečně přinesla umělecký úspěch.

Název románu dánského autora Petera Høega De måske egnede je zde přeložený jen těžko sežvýkatelným Potenciálně integrovatelní (s.305), přičemž pouhý pohled na záložku některého z dosavadních českých překladů jeho knih nebo prostý dotaz by dopomohly ke zjištění, že román se v češtině bude jmenovat Až nadejde čas.

V předmluvě se píše, že přechylování ženských příjmení je ponecháno na volbě (a tedy i na citu) jednotlivých autorů. V tom případě je s podivem, že z dánské spisovatelky Helle Helle, které v češtině se slušným úspěchem vyšly už dvě knihy a jež mezi českými čtenáři je známá právě jako Helle Helle, se zde stala Helle Helleová. 

Tyto drobné vady na kráse však nemění pranic na tom, že česká odborná i laická veřejnost díky této knize má k dispozici fundovaný a spolehlivý pramen k dějinám moderních severoevropských literatur, a autorům za jejich obdivuhodnou práci náleží úcta a poděkování.

 

 

© Robert Novotný
Vyšlo v Týdeníku A2
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 118 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.