Fonseca, Rubem: Mocné vášně a nedokonalé myšlenky 3

Fonseca, Rubem
Mocné vášně a nedokonalé myšlenky 3

recenze beletrie zahraniční

Jeden z nejvýznamnějších brazilských spisovatelů současnosti se představuje českému čtenáři napínavým románem, v němž autor zúročil své zkušenosti z práce u policie i z tvorby filmových scénářů.

Mocný autor a nedokonalý román aneb Podivuhodná pocta Isaaku Babelovi
Rubem Fonseca: Mocné vášně a nedokonalé myšlenky, přeložila Pavla Lidmilová, Argo, Praha 2006

Brazilský prozaik Rubem Fonseca (1925) se řadí k tomu nejreprezentativnějšímu, co současná literární Brazílie může světu nabídnout. Doma získal snad všechny významnější literární ceny (jmenujme jen tu nejprestižnější, Camõesovu cenu, z roku 2003, jakousi Nobelovu cenu pro portugalsky psané literatury), často dokonce bývá označován za opravdový vrchol současné brazilské povídkové tvorby. S drobnou ukázkou z jeho rozsáhlé povídkové produkce jsme měli možnost se seznámit v českém výboru Černý román a jiné povídky (Argo, 2001), nyní se českému čtenáři naskýtá příležitost nahlédnout i do Fonsekova románového umění díky knize Mocné vášně a nedokonalé myšlenky (originál z roku 1988).

Román napínavě líčí spletité, mnohdy dramatické příhody filmového režiséra a scenáristy (rovněž Fonseca píše úspěšné filmové scénáře), který je z Německa vyzván natočit Babelovu Rudou jízdu. Mezitím se však v domácím Riu de Janeiro v předvečer karnevalu nevědomky zaplétá do zločinného obchodu s drahokamy, a do Berlína tak v podstatě prchá, neboť jeho život je v bezprostředním ohrožení. Z Berlína přes Francii zas utíká zpět domů, protože svému německému producentovi, mocnému finančnímu magnátu, uloupí, tentokrát již zcela úmyslně, údajný rukopis jediného a neznámého Babelova románu. V Brazílii kvůli „jeho“ diamantům násilně zemře dalších pár osob, odhalí se, že tajemný rukopis nepatří Babelovi, protagonista se diamantů dobrovolně zbavuje, znovu dosahuje ztraceného klidu a vyrovnanosti, román končí.

Příběh vypráví v ich-formě hlavní (anti)hrdina. Zdánlivě prostý dobrodružný román s vydatnou detektivní zápletkou je obohacen o záznamy protagonistových snů (které nicméně neplní funkci interpretativního klíče k událostem románu), o (nejen) jeho analýzy a komentáře k rozličným filmům, k novým pseudocírkvím, k politické situaci v totalitním Sovětském svazu atd., a především o detailní výklad Babelova života a tvorby. Zaplavit čtenáře informacemi o málo běžném tématu je u Fonseky romanopisce velmi využívaný způsob jak ozvláštnit (toto slovo by stejně tak mohlo stát v uvozovkách) vyprávění, oddálit možný klimax, uvolnit napětí a naopak vystupňovat očekávání.

Celý román jako by byl nepravidelným deníkovým záznamem vypravěče, jeho předběžná, třebaže důkladná příprava k plánovanému scénáři, kde se příhody, poznatky, dojmy, sny a postřehy společně s četnými dialogy poněkud neústrojně mísí, a celkový obraz, který tak vytvářejí, je proto nejednoznačný, vzbuzuje neklid, otázky, pochybnosti.

Ano, to vášně jsou hlavním hybatelem příběhu, prostupují jím, řídí jej. Myšlenky zákonitě ustupují do pozadí. Iracionalita a pudy zde vítězí nad rozumem a řádem. (Kdybychom na to náhodou nepřišli sami, poslední věta románu nám to blahosklonně odhalí: „Všechno byla fantazie, sen, svět mocných vášní a nedokonalých myšlenek.“, str. 284.) Vypravěč bezhlavě propadá Babelově tvorbě, jeho protivníci diamantům, jeho zbožný bratr moci (zištně spasit svět), plebejské okolí karnevalu, ženy tělesnosti.

U ženských postav románu se na chvilku pozastavme. Všechny ženy, s kterými měl hrdina v románu co dočinění, tj. pobýval s nimi a spal s nimi, jsou neodolatelně krásné a dokonce i, kromě dvou „povinných“ výstřelků, nevšedně inteligentní. O čem to vypovídá? Buď o kýčovitosti připravovaného scénáře, nebo o slabině vypravěčova umění. Tato případná nevěrohodnost příběhu se dá nicméně snadno pochopit a snad i omluvit: muži vždy o „svých“ ženách mluví v superlativech, pokud to představuje plus i pro ně; navíc snadno a rádi podléhají představám o své výjimečnosti... Čili, vzato do důsledků, nakonec je román vlastně daleko přesvědčivější právě tím, že bezprostředně ukazuje i slabosti muže-vypravěče. Tvrdit, že se jedná o parodii svůdníka typu Philip Marlowe, je na místě spíše jen s ohledem na autorův formát. Fonsekovo neustálé si pohrávání s prvky z okrajových a pokleslých žánrů (detektivky a červené knihovny) podle našeho názoru postrádá hlubší smysl, je samoúčelné.

To, že si Fonseca vybírá k vyzdvižení a opěvování právě Isaaka Babela (1894-1941) a obzvláště jeho Rudou jízdu (1926), není náhoda. Babel totiž zcela jistě bude pro Fonseku jedním z nejdražších literárních vzorů, i kdyby nevědomých. Jejich způsob vyprávění se v základních rysech příliš neliší. Oba jsou mistři hutné zkratky, pronikavé momentky, lakonické sevřenosti příběhu, vynikají tematickou rozmanitostí, zaměřením na rozporuplného lidského jedince v mezní situaci, drsností, sugestivností a autenticitou zobrazovaných scén (o Fonsekovi se někdy hovoří jako o mistru „brutálního realismu“), efektním, pružným jazykem nepostrádajícím vulgarismy a jiné expresivní výrazy. Ani jeden morálně nesoudí, nekáže, nebojí se však sáhnou k černému humoru a ironii.

Zde je ovšem nutno poznamenat, že výše zmíněný výčet platí především pro Fonseku povídkáře. Přestože v románu Fonseca podobné postupy a prostředky rovněž hojně využívá, místy působí zbytečně rozvláčně, celkový obraz hrdiny jako by se nezpřesňoval, ale spíše rozmělňoval. Jistě, člověk je zahrada širá; čím více do něj pronikáme, tím více se ztrácíme... Otázkou však zůstává, podařilo-li se autorovi náležitě umělecky ztvárnit onu komplikovanost člověka v zajetí svých představ, pudů a chtíčů, masové kultury, odlidšťující civilizace a zběsilého světa vůbec.

Avšak i tato případná románová nedokonalost nakonec a trochu paradoxně slouží jako uctivý hold rusko-sovětskému spisovateli, který sám nikdy žádný román nenapsal. Pročpak asi?, můžeme spekulovat. Třeba proto, že pochopil, že přestože je individuálních ‘mocných vášní’ na světě nespočet (a přesně právě proto), je umělecky nemožné rozsáhle a zároveň dokonale je zobrazit.

Závěrem pár slov k českému vydání. Vysokou kvalitu překladu zaručuje nezpochybnitelná osobnost překladatelky, nicméně i tady bych si dovolil lehce popíchnout: když už se v překladu objeví výrazy typu „Do prdele s tím.“ (str. 38), nebylo by na místě sem tam přistoupit i k tvarům obecné češtiny, obzvláště v expresivních, emočně nabitých pasážích? Nejsem si jist, zní-li pro většinu čtenářů zcela přirozeně např. úryvek: «(...) „Já jsem vulgární,“ rozkřikla se Liliana, „hladová nešoustám!“ „Výborně. Stejně s tebou nic nechci mít,“ odpověděl jsem a hledal v regálu Mahábháratu. „Ty hnusný šašku! Běž, zavolej do nějaké restaurace (...)“» (str. 88).

Na úplný závěr si ještě neodpustím drobnou výtku českému nakladatelství, kde román vyšel, neboť se v knize nezřídka objevují naprosto zbytečné chyby -překlepy (např. „nemůžeme beztrestně viděl milované lidi“, str. 12; „V letadle jsem většinou mlčeli“, str. 117; „by se nedovážili [neodvážili?] považovat“, str. 130; „Většina lidí všech [však?] prochází stanicí“, str. 138, atd.).

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 1660x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce