Fridrich, Radek: Žibřid

Fridrich, Radek
Žibřid

recenze beletrie česká

Odkud přišel Žibřid? Během několika posledních let jeho obrysy začaly čas od času probleskovat v básních publikovaných v literárních časopisech (např. v Hostu, Tvaru, Welesu). Důležitým znamením jeho příchodu bylo polské vydání knihy Z dziennika Żybrzyda v roce 2005.

Píši Vám ze studeného severního města
Radek Fridrich: Žibřid, Host, Brno 2006, 88 stran

Odkud přišel Žibřid? Během několika posledních let jeho obrysy začaly čas od času probleskovat v básních publikovaných v literárních časopisech (např. v Hostu, Tvaru, Welesu). Důležitým znamením jeho příchodu bylo polské vydání knihy Z dziennika Żybrzyda v roce 2005 (dle slov autora v poněkud odlišné podobě než český Žibřid). Nyní se tedy Žibřid konečně vyloupl v ucelené formě, v souboru přibližně čtyřiceti textů z let 2001 až 2002, obohacených vsuvkou dvanácti textů nazvaných Kabinet doktora Bünauburga. Sbírku vydalo brněnské nakladatelství Host.

Autorem básní, a tedy zároveň tvůrcem bytosti jménem Žibřid, je Radek Fridrich (nar. 1968), vysokoškolský učitel, žijící v Děčíně a působící v Ústí nad Labem, zároveň původce několika frotáží, jež dílo ilustrují.

Předchozí Fridrichovy sbírky, především první „hostovská“, která v roce 1999 vyšla pod názvem V zahradě Bredovských, ale i následné, např. Erzherz (2001) a opět v Hostu vydaný Molchloch (2004), otevřely dveře zvláštní, severočeskou krajinou a česko-německou minulostí inspirované poetice. Básníkovo gesto bylo v projevu strohé, ale zároveň pevně opřené o expresionistickou tradici. Mělo ostré, nesmlouvavé hrany a nelomené barvy. Celek byl ovšem jímavý, teskný, s ozvěnou starodávných balad, tesaný hrubým nářadím a do drsných ploch. Především však probleskovaly příznaky vyzrálosti a svébytné originality.

Od výrazného a osobitého charakteru předchozích sbírek se ale Radek Fridrich v Žibřidovi poněkud odvrátil. Postavy Žibřida a jeho družky Kůženy se staly jakousi sponou jednotlivých básní i prozaických textů. Pestrost zachoval autor po formální stránce. Předkládaný útvar není sbírkou pomalu rostoucích a postupně opracovávaných textů, je spíše souborem více méně nesourodým, či lépe: nesoustavným. Obsahuje nevázaný verš (Starý příběh), charakterizující výčet (Žibřid má rád), vyznání (Müde) i drobnou novelku (Na návštěvě).

Autorova regionální zakotvenost sice zůstala zachována, ale místo už výslovně neidentifikuje, jako to činil dříve. Vstoupil do anonymního města, do sídlišť a příbytků. Posadil se do hospod a k otevřeným oknům, promluvil o novousedlících i nejedné ztracené existenci. Jakoby tím, že zapomněl jména, zároveň potvrdil obvyklou představu vnitrozemců o jedovatém, vyžilém prostoru severního Česka, kde se díky několikanásobnému experimentu (demografickému i chemickému) z barevné mlhy vynořují přízračné, strašidelné a pokřivené postavy, pahýly stromů „ošetřených“ chemičkami a prapodivné novotvary, slité z rozemletých postav, zvířat i věcí.

Radek Fridrich přestal objevovat a slovy ohmatávat zaniklou krásu svého domova, jejíž stopy se dosud nepodařilo zcela vymazat. Zapomněl na propad do mytičnosti kraje a zašel do současnosti přebudovaných měst, do nemocnice, do velkého globálního centra. Rezignoval na úžas, který držel v dlaních, sešel z cesty, vedoucí kolem opuštěných náhrobků a vnořil se do mrtvolného čpavku svého „nyní“. Pustím si rádio. Nic nehrajou. / Pak ho vypnu. Nic mě už nezajímá. / Po tolika letech. Odešla.

Namísto dravého romantismu nastoupil nemilosrdný realismus. Zeptaly se mě, kolik jsem literaturou vydělal, a já byl s odpovědí v prdeli. Nenapsal jsem velký dílo, nevydělal žádný prachy, děti se ode mě odvrátily… Básník se zřekl dotyků příznaků minulosti a plnou dlaní uchopil přihlouplou skutečnost (Poznámky z baráčnické čtvrti). Z drsných, umně poskládaných bloků se staly přízemní neomalené amorfní skrumáže, vulgární a primitivní, kreatury rozšklebené bezzubé a slepé. V rozpolcenosti mezi intelektuálskou nadřazeností a plebejskou účastí je komentována ubohost (Geronti), jsou vyslechnuta zaplivaná zákoutí (Mladý posunovač vysává před Žibřidem svůj pravý ajznboňácký morek světa), na povrch vyplouvají nehezká slova, neútěšlivé myšlenky, občas jakoby první náznaky krize středního věku (Ze Žibřidova deníku).

Svět, který nyní Radek Fridrich pozoruje je fádní a odpudivý. Básnické pero se zarylo do hniloby a zmáčeno a zatíženo zůstalo při zemi. Původní expresionistické naladění se proměnilo, zvrtlo v depresivní monotonismus. Někdejší pestrost, byť temných tónů i překvapivé jazykové novotvary, pohltil šedivý tok nevýrazné řeči.

Předchozí sbírky stavěly na zvláštních poetismech, prostoupených osobitostí místa, z něhož je, i přes bezhlavé socialistické devastování, neustále čitelná ta lepší minulost a tradice. Žibřid tento fundament postrádá, nebo převrací. Je osobnější, ale zároveň víc vyprázdněný. Uznává (a obdivuje) vítězství destrukce. Možná, že básník, unaven zachycováním vyprchávající skutečnosti, sáhl po tom nejbližším, co má kolem sebe, zařadil se do proudu nepřekvapivosti komentáře ztracenců a zatracenců. Vyčerpán, podlehl deziluzi a vypsal se ze své deprese: Nikdy jsem nevěděl, jak kruté je toto staré severní město, a hlavně jací ubožáci zde žijí; sobečtí, pokrytečtí obyvatelé, pro které jsem byl hned od počátku cizincem předem odsouzeným k zániku.

Mezi dva oddíly Žibřidových dobrodružství je vložen celek nazvaný Kabinet doktora Bünauburga, naplněný potvorami, zrůdičkami a strašidly (Belhen, Kréhena, Schelder). Jejich jména i charakteristiky balancují mezi úsměvnou roztomilostí (Tento malý bojovník velikosti polní myšky / je udatným jedlíkem křídy.) a ošklivostí až nevkusem (Obrovská, tlustá, s převislými tukovými faldy přes břicho a stehna). Pro konzistenci celku Fridrichovy sbírky je toto obludárium nepodstatné, o Žibřidovi nijak nevypovídá. Jednotlivé skici jsou zřejmě připsány básníkově srdeční krajině (oblast Klein Wehlen, Graupen, Erzgebirge) a snad mají být dokladem caligariovské transmutace přírodní tajuplnosti v uměle vypreparovanou náhražkovou směs. Pokud chtěl básník skrze svůj bestiář sdělit cosi zvláštního, bohužel zapomněl nabídnout vhodné kódy.

Je nakonec zřejmé, kdo je Žibřid? Snad tragický stín autorova tvůrčího já. Groteskní postava, která proplouvá texty a za sebou zanechává nevzhlednou brázdu, vyrývanou ne do otevřenosti krajiny, ale do uzavřenosti hluché městské civilizace a lidské osamělosti. Jestli tento Fridrichův Žibřid zemřel (Konec Žibřida), tak to snad ani není škoda.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 114 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Velká obdivovatelka, 26.02.2008 17:57
Fridrich, Radek: Žibřid
Žibřid patří mezi mé nejoblíběnější básnické sbírky.Pan Fridrich je velký básník dnešní doby.Aspoň já ho tak vnímám....
Vložil: Fridrich, 07.09.2006 13:49
Fridrich, Radek: Žibřid
Diky za vase postrehy v kontextu me predchozi tvorby, teprve nyni se dovidam, co jsem vlastne napsal a jak to ctenarsky pusobi. rf
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 4512x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce