Gary Shteyngart (*1972) by se dal označit za typického obyvatele New Yorku. Je mladý, nenarodil se ve Spojených státech, má umělecké sklony ... a je Žid původem z Ruska. Jako prozaik debutoval v roce 2002 románem The Russian Debutante‘s Handbook (Příručka ruské debutantky), ceněným jak kritikou, tak čtenáři. Absurdistán je jeho druhá kniha.

Shteyngart se narodil v Leningradu a teprve v sedmi letech se s rodiči vystěhoval do USA, a i v Absurdistánu zůstává u země jeho srdci nejbližší, v Rusku. Tentokrát je jeho protagonistou Míša Vainberg, tlustý, takřka stopadesátikilový ruský Žid, jehož otec Boris je leningradským mafiánem druhé až třetí kategorie: v žebříčku nejbohatších lidí nového Ruska zaujímá čestné 1238. místo. Míša strávil osm let na studiích v New Yorku a jeho specializace byla vskutku moderní: multikulturní studia na fiktivní Accidental College. Sám sebe přirovnává ke Knížeti Myškinovi z Dostojevského Idiota (str. 18), ovšem čtenáři na mysl spíše přijde Gončarevův pasivní Oblomov. Míša totiž nedokáže příliš ovlivňovat chod události kolem sebe, ani akce, do nichž jej vmanipuluje jeho okolí.

Podmínkou pro to, aby jej otec vůbec pustil do Ameriky, však bylo, aby si Míša nechal udělat obřízku. Stejně jako ve všem jiném, ani tady nejsou Rusové důslední. Míšův otec totiž tento delikátní úkol svěří jakémusi obskurnímu chasidskému lékaři, po jehož zásahu zbyde z Míšova penisu jen torzo podobné „rozmáčknutému fialovému brouku“ (crushed purple bug, str. 23), po jehož letmé inspekci ztratí zaručeně zájem i ten zbytek žen, kterým by nevadila jeho velrybí tloušťka.

Míša si však díky velkorysé apanáži může dovolit obývat celé jedno patro v jednom mrakodrapu ve Financial District, což mu nakonec přece jen vynese vážnou známost. Zamiluje se do něj totiž Roueanna Sales, další typická obyvatelka New Yorku: je totiž „zčásti Portoričanka, zčásti Němka, zčásti Mexičanka a zčásti Irka; ovšem vychovali ji hlavně Dominikánci“ (str. 32) . Roseanna pracuje jako „barmanka“ ve strip baru, s matkou a blíže neurčeným počtem sourozenců obývá skromný byt v chudinské čtvrti v Jižním Bronxu a spíš než do Míši se zamiluje do perspektivy bezpečného a luxusního života, což ovšem neznamená, že Míšovu chuji nevěnuje náležitou pozornost.

Když se Míša vrátí do Leningradu, jeho otec zabije jakéhosi obchodníčka z Oklahomy, čímž synovi prakticky znemožní obnovit si americké vstupní vízum. Roueanna se tedy do New Yorku vrací sama, aby mohla pokračovat ve studiích: studuje obor „výkonná asistentka“ na Hunter College. Skrz emaily se Míša brzy dozvídá o značném ochladnutí jejích citů, a to především díky vlivu učitele tvůrčího psaní Jerryho Shteynfarba, který si nechává přezdívat „Židovský Nabokov“. Podobnost se jménem autora není náhodná a nadále se prohlubuje, když se čtenář dozví, že Shteynfarbova prvotina nesla název The Russian Arriviste’s Hand Job. Oplzlý název jen dosvědčuje vilné úmysly profesorovy, který s Roueannou naváže poměr a posléze jí udělá dítě, jak se dozvídáme z rádoby spisovně napsaných Roueanniných emailů.

Míša se hodlá dostat za svou milou a dalšími newyorskými lákadly (mezi nimiž dominují smažené speciality bister Jižního Bronxu) stůj co stůj. V Leningradu jej poté, co jeho otce stylově zavraždí konkurence - na střechu jeho opancéřovaného Land Roveru mu hodí nášlapnou minu; při explozi odletí se střechou i otcova hlava - a po pohřbu Míšovi nabídne bolestné a odstupné za otcův „podnik“ ve výši 35 milionů dolarů, už nic nedrží. Rozhodne se tedy odjet do fiktivní kavkazské Republiky Absurdsvanï (přezdívané Absurdistán), kde mu prý belgický vysoký konzulární úředník prodá za 100 000 dolarů belgický pas. Tak bude Míša moci alespoň do Evropské unie.

Ve Svani City, hlavním městě Absurdistánu, se Míša ubytuje v luxusním hotelu Hyatt na Mezinárodní terase (město je rozdělené na tři sektory: terasu Sevů, terasu Svánů a internacionální oblast, což v praxi znamená především mrakodrapy amerických ropných společností a hotely plné techniků těžních zařízení a místních prostitutek). Absurdistán je na první pohled ropná velmoc, podobně jako jeho zřejmá předloha Ázerbajdžán: plošiny se táhnou od přístavního mola až kamsi k horizontu. Zdálo by se, že kavkazskou idylu, v níž prim hraje americký koncern Halliburton (v podání místních rozkošné Golly Burton) nemůže nic narušit, jenže v okamžiku, kdy Míša poprvé drží svůj nový belgický pas v ruce, vypukne dlouho potlačovaný konflikt mezi oběma absurdistánskými etniky, Sevy a Svány, kteří se ideologicky od sebe liší jen přísaháním na opačný sklon stupátka na Kristově kříži.

Míša chce být evakuován společně s dalšími cizinci, ovšem pověst jeho otce, který sice Halliburtonu kdysi prodal jakousi sedmisetkilogramovou součástku, za což jej v Absurdistánu všichni velebí, takže třeba nemusí uplácet letištní úředníky při příletu, ale teď má škraloup za zabití zmíněného oklahomského obchodníka, jej na palubu amerického vrtulníku nepustí. Míša si tak musí vybrat, na čí straně bude stát. Výběr mu usnadní chtíč: Míša se intimně sblíží s Nanou, dcerou předáka Sevů Nanabregova, bývalého aparátčíka, jemuž „trvalo jen dvě vteřiny, než se ze srpu a kladiva přeorientoval na Kristovo pravé stupátko“ (str. 229). Z lásky k Naně se Míša stane ministrem multikulturních věcí v Nanabregovově revoluční vládě. Když však krize kulminuje a na další týden je ohlášeno ruské letecké bombardování, ujíždí Míša s Nanou speciálním vlakem ze Svani City. Pomocí horských Židů poté uniká i pomstě Nanina otce, který se stejně jako Boris Vainberg nechce odloučit od dcery. Na úsvitu 11. září 2001 překračuje hranici – už bez Nany, protože zjistil, že jeho životní láska stále bydlí na rohu 173rd Street a Vyse Street v Jižním Bronxu – a vydává se na cestu do New Yorku.

Absurdistán dostává svému jménu. Shteyngart absurdity doslova kupí. Nedosti na tom, že v jeho podání vyznívá kontrast mezi americkou a ruskou realitou už tak dost neskutečně, pravé hody nastanou až s přesunem na břeh Kaspického moře. Jako ministr se Míša baví sepisováním projektu na výstavbu Institutu pro kaspická studia holokaustu (str. 268-272), po vybombardování Hyattu se přesouvá do jediného jakžtakž funkčního hotelu, kde za dva týdny utratí absurdních 42 500 dolarů za ubytování se šváby a dalšími uprchlíky. Důvod tak šílených cen je zřejmý: standardní cena pokoje činí 200 dolarů plus služby prostitutky. Když ji Míša odmítne, děžurná odvětí, že v tom případě zaplatí o sto dolarů víc. Míša protestuje, ovšem baba mu vysvětlí, že rozdíl v ceně je způsoben tím, že teď bude muset najít nějaké ubytování i pro odmítnutou děvku. Shteyngart uděluje všem neomarxistům lekci z dialektiky... Ovšem vrcholem absurdity je důvod, proč vlastně válka vypukla. Etnický konflikt je jen zástěrkou pro skutečnost, že Absurdistán navzdory přítomnosti tolika západních společností už dávno žádnou ropu nemá. Celé válčení nastane jen proto, aby Halliburton mohl vypočítat svým akcionářům důvody, proč byla jejich absurdistánská investice zmařená, a aby mohl odepsat nákladnou ropnou plošinu, kterou nechal před nedávnem instalovat v Kaspickém moři. Shteyngart jde v kritice korporátního kapitalismu ještě dál: Míšu a Nanu nechá odjet zvláštním vlakem American Express, v němž lístek stojí (opět absurdních) 50 000 dolarů.

Zvláštní kapitolu tvoří v románu Míšova záliba v hiphopu, především v jeho nejtvrdší, ghetto verzi. Náš hrdina je stejně obludně tlustý jako řada amerických hiphopperů a rapuje se stejnou chutí. Neuvěřitelně oplzlé texty vypadají autenticky, ovšem jsou od A až do Z vymyšlené. V tomto ohledu lze připomenout zálibu Thomase Pynchona v textech fiktivních pop skupin v Dražbě série 49 či šansony v Duze přitažlivosti. V úžasně napsané scéně, v níž Míša halucinuje po požití lanzy, tradiční absurdistánské drogy (str. 277 – 283) se Shteyngart může směle měřit s Hunterem S. Thompsonem, Kenem Keseym či Williamem S. Burroughsem.

Přesto kniha přináší i určitá zklamání. Poněkud samoúčelně vyznívá například využití motivu 11. září a věží WTC, které Míša obdivuje natolik, že si v nich chce nejdříve najít bydlení. Objeví se jen krátce při Míšově newyorském intermezzu a pak se připomene jen v datu Míšova útěku. Můžeme se jen dohadovat, že tragédie značně zkomplikuje (ne-li znemožní) Míšovo další snažení dostat se do USA, jenže to už je jen teorie. Rozpačitě vyznívá i pokus o metaliterární zacyklení celé knihy, v němž prolog románu slouží zároveň i jako epilog. Na rozdíl třeba od Joyce však druhé přečtení Absurdistánu nepřináší mnoho nového.

Přesto je třeba říci, že Absurdistán je povedený román. Shteyngart se drží skvělé tradice židovského humoru a smyslu pro (sebe)ironii: Rusové jsou karikováni, ale není z toho klišé, Míša je sice tlustý, ale jinak docela běžný reprezentant ruské zlaté mládeže. Na rozdíl od Nicole Kraussové či Jonathana Safrana Foera je Shteyngart více autentický, více židovský. Kniha má své kouzlo především pro milion ruských židovských přistěhovalců, kteří žijí v New Yorku; ti totiž nejlépe mohou pochopit zběsilou realitu postsovětského Divokého Východu. Přesto lze věřit, že čtenáře si najde i v České republice.