Lindgren, Torgny: Souchotě a jiná slova 2

Lindgren, Torgny
Souchotě a jiná slova 2

ukázka beletrie zahraniční

Obdivovali jsme jezero a okolní krajinu. Vzduch byl čistý, voda a kopce a hory se před námi třpytily v temně modrých tónech, jako opatrně nanesené vrstvy lazury./ Píšete často o přírodě a krajině? zajímal se můj český kolega./ Ne, odpověděl jsem zcela podle pravdy. Ve švédské literatuře už je příroda definitivně popsaná. Je tam uložená a je kompletní.

Torgny Lindgren: Souchotě a jiná slova, přeložila Anežka Kuzmičová, Vakát, Brno 2008

Pohřeb Thomase Manna

(...)

Obdivovali jsme jezero a okolní krajinu. Vzduch byl čistý, voda a kopce a hory se před námi třpytily v temně modrých tónech, jako opatrně nanesené vrstvy lazury.

Píšete často o přírodě a krajině? zajímal se můj český kolega.

Ne, odpověděl jsem zcela podle pravdy. Ve švédské literatuře už je příroda definitivně popsaná. Je tam uložená a je kompletní.

Pak jsem se zmínil o jednom detailu v krajině, kterému jsem nemohl přijít na kloub: výběžek, na kterém jsme seděli, vypadal totiž jako umělý, byl pravoúhlý a rovný a vyčníval do jezera jako molo.

Vypadalo to, jako by právě na tenhle postřeh čekal. Měl ohromnou radost, že mi může všechno vyložit:

 

Velký spisovatel zemřel a bylo třeba jej pohřbít. Psal se rok devatenáct set padesát pět. Veškeré přípravy byly hotovy, hrob na čestném místě byl vykopán, rakev nachystaná, věnce od čelních státních představitelů a akademií a nakladatelů a šéfdirigentů a velvyslanců a divadelních ředitelů a filmových společností a parlamentů, od Charlese Chaplina a dalších byly vystavené v kostelíku z patnáctého století, stojany na věnce laskavě zapůjčila radnice města Curychu. Posmrtná maska byla odlita. Na hedvábných stužkách květinových poct stálo například „S navěky neutuchajícím vděkem“, „Virtuosovi jazyka“, „Zdravíme posledního velkého Němce“, „Poslední hold největšímu bojovníku za lidskou důstojnost v tomto století“ a „Konečné sbohem, Thomasi Manne!“.

Většina hostů už dorazila, vrátný ze Schauspielhausu je odkázal na jejich místa, lavice a židle byly očíslované. Nejváženější hosty dopředu, o něco méně vážené hned za ně, ty pouze vážené úplně dozadu. Bylo tři čtvrtě na dvě šestnáctého srpna, truchlící pozůstalí byli rovněž na místě, místní varhaník improvizoval opatrná preludia. Venku postávali zvědavci, lidé truchlící nezávazně a méně zřetelně, novináři a čtenářská veřejnost.

Vtom se před kostelem vynořila karavana náklaďáků, směřovala přímo k východnímu vchodu, v jejím čele se šinula černá limuzína. Jemné varhanní tóny rázem přehlušilo burácení motorů.

Byla to delegace ze Svazu sovětských socialistických republik. Z limuzíny vystoupil pověřený funkcionář. Představil se vrátnému ze Schauspielhausu, který okamžitě přikvapil odměřeným, závažnosti situace přizpůsobeným krokem. Své vlastní jméno nesdělil, nebylo důležité, vystupoval jménem Ministerstva kultury Sovětského svazu, Oddělení pro pocty významným cizincům, odboru Velké Osobnosti. Mluvil vynikající němčinou, možná lehce zastaralou, připomínala spíše hlasité předčítání než běžný projev.

A vrátný se rozhodl dojít pro někoho z blízkých pozůstalých. Přivedl staršího syna, toho, co později napsal Dějiny Německa 19. a 20. století. To už mezitím zastavily i náklaďáky. Na jejich korbách se vršily gigantické balíky zeleně a květin.

To snad není pravda, vykřikl syn, který se mimochodem jmenoval Golo.

Ale zástupce Sovětského svazu se jal pomalu a s drnčivým slovanským "r" vysvětlovat, o co se jedná. Byla to zkrátka květinová pocta osmnáctého stupně. Za osmnáctým stupněm už nebylo nic. Rostliny byly v maximální možné rychlosti dopraveny ze zahrad v okolí Drážďan. Rád by ještě dodal, že například pocta Gerhartu Hauptmannovi byla osmého stupně. Chceme tak zdůraznit jedinečnost existence zesnulého, prohlásil.

On sám osobně ještě nikdy poctu osmnáctého stupně nezažil. Přestože vzdávání takových poct bylo jedinou náplní jeho práce. Byl vybrán, aby touto formou ve světě reprezentoval pracující masy.

Během jejich hovoru začali obratní muži vynášet náklad z aut. Na prostranství pod kostelem položili základy pro velikánský věnec.

Jsme samozřejmě polichoceni, řekl Golo Mann, ne, nikoliv polichoceni, nýbrž dojati, ale tohle je přece jenom příliš!

(...)

 

© Anežka Kuzmičová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Vakát

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3864x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce