Poněkud plochý rovník
Sousa Tavares, Miguel: Rovník

Poněkud plochý rovník

Velkou předností románu je jeho nepopiratelná čtivost (k níž přispívá i kvalitní český překlad), jíž autor dosáhl především úměrným a umným kombinováním různorodých prvků: vedle poutavého děje s několika romanticko-naivními zvraty se objevuje kritický, historicky fundovaný pohled zručného vypravěče...

Třetím svazkem edice Transatlantika nakladatelství Garamond je historický román Rovník portugalského novináře Miguela Sousy Tavarese. Na rozdíl od dvou předcházejících titulů (C. Fuentes: Starý gringo, R. Bolaño: Chilské nokturno) renomovaných hispanoamerických prozaiků máme nyní co dočinění s textem na poli krásné literatury téměř neznámého autora. Sousa Tavares (1952) nicméně Portugalcům vůbec neznámý není, proslul novinovými polemikami a fejetony na nejrozličnější témata (od politiky po fotbal), pronikavými a poutavými reportážemi z cest.

Rovník (2003) je jeho románová prvotina, čtenářsky mimořádně úspěšná. Literární kritici se však v jejím hodnocení neshodují: vedle několika nezbytných extrémních soudů - negativních i pozitivních (např. italská prestižní literární cena Grinzane Cavour 2006, jejímž laureátem za rok 1995 byl Bohumil Hrabal) – nicméně převažuje chvála, která se ovšem neobejde bez četných ale...

Ústřední příběh se odehrává na pozadí skutečných historických událostí: portugalské impérium se nachází v politické, sociální i ekonomické krizi. Hlavního hrdinu, lisabonského salonního intelektuála s donjuanovskými výboji Luíse Bernarda Valençu, vybídne v roce 1905 předposlední král Portugalska D. Carlos, aby se stal guvernérem Svatého Tomáše a Princova ostrova, dvou zapadlých rovníkových tropických ostrůvků v Atlantiku poblíž afrického kontinentu, tehdy portugalských kolonií. Luís Bernardo odjíždí s dvojím posláním: přimět bělošské, nanejvýš pragmatické majitele kakaovníkových plantáží, aby změnili svůj nepřijatelně zastaralý přístup k černošským dělníkům, aniž by se však jakkoli narušila prosperita plantáží, a zároveň přesvědčit anglické noviny a obchodníky s kakaem, že se nejedná o žádnou otrockou práci. Cílem jeho mise je tedy zlepšit jak pracovní, tak životní podmínky černochů (tj. de facto zrušit otroctví) a udržet potřebný obchod s Anglií.

Obětavý idealismus a činorodé snahy Luíse Bernarda přes dílčí úspěchy naráží na hluboké nepochopení a odpor z řad drtivé většiny ostrovních bělochů, hrdina se utápí ve vnitřním boji mezi oddaností slepě hájit portugalské zájmy a vlastní ctí, smyslem pro spravedlnost a pocitem zodpovědnosti vůči Koruně, ale i vůči svému životnímu přesvědčení. Navíc se osudově zamiluje do svůdné manželky anglického konzula, který má dohlížet na rovné zacházení s černochy. Když i v lásce ztroskotá, volí sebevraždu. V epilogu se pak mj. dočítáme, že na Ostrovy bylo roku 1909 skutečně uvaleno anglické embargo na dovoz kakaa.

Velkou předností románu je jeho nepopiratelná čtivost (k níž přispívá i kvalitní český překlad), jíž autor dosáhl především úměrným a umným kombinováním různorodých prvků: vedle poutavého děje s několika romanticko-naivními zvraty se objevuje kritický, historicky fundovaný pohled zručného vypravěče, osnovatele intrik, inscenátora dramat schopného náležitě zprostředkovat atmosféru. Díky barvitému smyslovému líčení exotického prostředí se můžeme okamžitě přenést v prostoru, na vlastní kůži cítíme každé komáří bodnutí, dusno a vlhkost tamního podnebí.

Nejslabší složkou knihy jsou však postavy. Třebaže nejsou zcela černobílé a autor usiluje o jakousi hloubku, jeho hrdinové působí značně schematicky. Obzvláště jednání ženských postav je často nepochopitelně motivované a jejich psychologie není vykreslena vůbec, nebo přinejmenším nevěrohodně.

Dva hlavní mužští představitelé mají zase punc romantického, výjimečného hrdiny. V dosažení dokonalosti jim snad jen brání nějaká vlastní nezkrotitelná vášeň, která je nakonec sráží na kolena. Anglický konzul doplácí na důsledky své nezodpovědné hazardní hry, Luíse Bernarda zahubí nešťastná láska.

Román funguje jako příjemný zdroj zeměpisně-dějepisných informací. Množství historických údajů se však místy pohybuje na hranici snesitelnosti, často se projevuje autorova snaha zúročit všechny nabyté vědomosti, Sousa Tavares si libuje zejména v popisech a exkurzech (např. výklad o historii prvních automobilů v Portugalsku). Na konci portugalského originálu je uveden seznam pramenů, z nichž autor při svých historických bádáních čerpal. Sám v jednom rozhovoru říká, že do sedmého vydání reagoval na podnětné připomínky čtenářů a opravoval historicky chybná tvrzení (celkem prý dvacet dva korekcí). Znalci poměrů se shodují, že úpadkové, zastaralé, strnulé a zatvrzele konzervativní Portugalsko počátku dvacátého století vylíčené v románu je rovněž výmluvným obrazem portugalské současnosti. Snahou o objektivní realisticko-kritický přístup ke zpracovávané látce román připomíná klasiky realistické prózy konce devatenáctého století, např. portugalského velikána Eçu de Queiróse. Základní rozdíl spočívá v menší obratnosti ve vykreslení postav, v konvenčnějším využívání jazyka a v neposlední řadě v daleko větší otevřenosti při líčení sexuálních scén. Rovník je prostě odpočinkovým čtivem pro náročnější čtenáře.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Lada Weissová, Garamond, 2006, 494 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

asf,

Pozdě, ale přece. Co to je za lidi v diskusi? Literatura to však je dosti... Takovým čtenářům říkám gumoví bonbóni a to jen proto, že musím myslet na něco dobrého, abych nebyl sprostý.

Tavarésův román je výborně napsaný. Nudné pasáže? Kde, proboha?! Rovník patří mezi klasické romány. Zajímavé je, že ho zde ale čtenáři srovnávají s magickým realismem. Proč asi? Protože je kouzelný, sakra.

Petr,

Take nejsem literární kritik, ale hrozně rád čtu. Bohužel v průměru se ke čtení dostanu tak na 1 - 1,5 hodiny denně. Za hodinu určitě přečtu nejméně 30 stránek. Tavaresův Rovník jsem ještě nedočetl, jsem ale už skoro u konce. Román mě úplně strhl. S hlavním hrdinou, Luisem Bernardem Valencou, toho mám hodně společného, např. věk, zájmy, hodnoty, způsob trávení volného času atd. Postava jako taková mi vyznívá velmi věrohodně, stejně jako (ambivalentní) motivace jejího počínání. Vyobrazení situace v Portugalsku, portugalských koloniích a v jiných končinách světa na začátku minulého století je pro mě zajímává a jistě románu přidává na čtivosti. Polemizoval bych s názorem, že přehledná "architektura", která čtenáři napomáhá s v ději románu dobře orientovat, ubírá na jeho literární kvalitě. Když si vzpomenu například na Marquesův román Sto roků samoty, kde byly mraky mnohdy i zbytečných postav, z nichž mnohé měly podobná jména a podobné osudy, a román byl, alespoň v mým očích, určitým blázincem, ve kterém se člověk obtížně orientoval a někdy i ztrácel, tak Rovník naproti tomu vyniká přehledností. Myslím si také, že by se Tavaresův román mohl stát dobrou předlohou pro filmové zpracování, což se prý v Portugalsku chystá. Pokud by to vzal za správný konec nějaký nadaný pokračovatel Manuela da Oliveiry, mohl by teoreticky vzniknout i filmový hit. Nechme se všichni překvapit.

M.Rosocha,

Rád bych předem poděkoval za skvostný překlad. Co se týká samotné knihy, tak ji osobně řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl (také se řadím k těm rychleji čtoucím čtenářům, ale zde jsem záměrně a s požitkem knihu týden v pomalosti neodložil). Vzpomínal jsem, kdy mne naposledy takto zaujal nějaký román a našel jsem srovnání s Láskou za časů cholery od Márqueze - totiž od té doby je to první kniha, která mne doslova uchvátila. Děkuji!

Martin,

No "podvod na čtenáři". Jak bych to vysvětlil. Nejsem literární kritik. Jsou knihy, které od čtenáře vyžadují zvýšené soustředění a námahu, ale odměnou je po přečtení pocit, že nic tak dobrého dlouho číst nebudu. Knihy, které zároveň jsou víceznačné a čtenář musí zapojit i vlastní mozek, aby se s některou z postav mohl identifikovat a pochopit její vývoj (byť s ní nemusí souhlasit). Takový je třeba mnou právě dočtený Canettiho román Zaslepení. Jsou to prostě knihy, které (nerad tu frázi říkam) něco dávaj. A pak jsou knihy, které se třeba i dobře čtou, jsou zajímavě napsané a jsou zajímavé, ale po jejich přečtení je na tom čtenář stejně, jako kdyby je vůbec nečetl. Taková je i Tavaresova kniha. Nerad bych opakoval, co napsal už recenzent přede mnou. Jinak by mě zajímalo, co právě překládáte, pokud to není tajemství. Portugalská literatura je pro mne, až na výjimky (Eca a Lusovci), velká neznámá.

prekladatelka,

Jeste jednou dekuji za Vas zajem. Doufam, ze dalsi ctenari do diskuse budou pribyvat. Jen nechapu, proc podvod na ctenari?

Martin,

No ale jsou to malý stránky (možná to trvalo dýl, nevím).:) A když mě něco strhne , tak čtu a tohle mě strhlo(až na pár nudnějších míst). Jenže když se člověk potom nad tim zamyslí, tak mu zpětně dojde, že je tak trochu podvod na čtenáři. Celkově se mi líbila asi víc ta indická část a popis prostředí. Dobré bylo také vylíčení setkání "osvíceného" kolonizátora s otroky a reakce otroků,ikdyž to v závěru přešlo do idealizovaného romantismu (když mu nakonec aspoň trochu uvěřili po tý vzpouře). A překlad se povedl, aspoň co mohu jako laik soudit. Jsme moc rád, že se mi dostalo do ruky taky něco z této literatury (Eca de Q. je přeci jen už trošku starší čtení, le vůbec ne špatný.) a koupil jsem si poté celou edici, tedy zbývající dvě knihy a těším se na další. Takže je to v podstatě takové poděkování za vaší práci. Mimochodem, čtu rychleji než 20 stránek za hodinu.

prekladatelka ,

Díky za příspěvek. Vy jste to vážně přečetl za dva dny? Když počítám osm hodin na spánek a zhruba dvě hodiny denně na jídlo a další úkony, zvládl jste knihu prosvištět rychlostí dvacet stránek za hodinu. Nebo jste četl pomaleji a nemohl se od knihy odtrhnout ani v noci, čímž se počet stránek na hodinu přece jen sníží? Možná byste při pomalejší četbě nesoudil roboty tak jednostranně a přiznal jim lidské rysy, které tam přece jsou.

Martin,

S tím souhlasím. Jako snadno přístupný zdroj informací o konci portugalského kolonialismu a poměrech na Princově ostrově a Ostrově Svatého Tomáše je to dobrý. Literatura to však je dosti průměrná a místy až nudná. Oba hlavní hrdinové jednají jako naprogramovaní roboti, a přesto že je realisticky popsáno drsné prostředí a maloměšťácká společnost obou ostrovů, nemají tyto okolnosti na ně žádný vliv. Jsou prostě bez vývoje a nechali by se přeject i vlakem, aniž by hnuli brvou. Ale celkově se to dalo přečíst (Asi za dva dny:).