Strávíte-li dostatek času s nějakou ženou v jednom domě, začnete přemýšlet. Nedá se tomu vyhnout. Stojíte v bílé předsíni, držíte vychovaně dveře, když nese dovnitř tašky, díváte se na ni – přes sluneční brýle, které jste nesundali –, jak jde do kuchyně. Ona vám pohled nevrátí, ale něco je v její chůzi, ve způsobu, jakým pohybuje zády a boky. O deset minut později stojíte venku vedle železné šedozeleně natřené branky a vidíte ji procházet kolem okna do ložnice. Pak je hodinu ticho, ale vy víte, že je tam, na manželské posteli, a tak si sami uděláte závěr. Její manžel je zavřený už pět měsíců. Vazba před soudem, jehož délka hrozí zlomit všechny rekordy, dvě žádosti o vydání stíhané osoby, jedna z Holandska, jedna z Německa, pět právníků, kteří si na jeho účet zařizují vlastní penzi, jeho ctihodnost soudce Mirski, který se s ním jednou setkal, bylo to dvacátého osmého a skrze záplavu kamer a mikrofonů prodloužil jeho vazbu suchým úderem starožitného kladívka. Ona je jeho druhá manželka, je za něj provdaná už šest let a patří k typu žen, ze kterých nespustíte oči, a pokud ano, tak je upírate na přihlouplé grafitti, které na stěny věznice Rimonim nastříkal váš předchůdce.

Poměrně dlouhou dobu mám pocit, že právě kvůli tomuhle si mě najali, za obnos, o který bych se stěží odvážil požádat. Není třeba ji každé ráno pozorovat zpod jejího přikrytého land cruiseru, ale je třeba, aby věděla, že ji sledují. Ne, že by s ní byl nějaký problém. Zná své hranice. Hodinu před tím, než potřebuje jít ven, to hlásí; řídí pomalu, abychom se jí neztratili; čeká bez jediného slůvka stížnosti, když prohledáváme kavárnu. Potom se jeden postaví zezadu, jeden na chodník a já sedím u vedlejšího stolu, tvářím se, že čtu noviny, zatímco ona pije kávu s jednou ze svých tří přítelkyň.

Jednou nebo dvakrát mluví o mně. Dokážu rozpoznat posuňky, kradmé pohledy i přerušované chichotání. Daří se mi nehnout ani brvou, prestože mi pouzdro revolveru tlačí na zadní řemen a zanechává otlačeniny v podobě cik cak šitých stehů. Pak mi hlavou naznačí – nikdy ne prstem, na to je příliš velká „třída” –, vstaneme a vracíme se do Tel Baruch. Nechávám ji řídit. Rozhodnutí, které jsem učinil již první den, přes všechny námitky. Dáma potřebuje cítit, že je paní svého osudu, jinak začne dělat problémy. Bydlí ve vile se čtyrmi podlažími, na pozemku s výměrou 630 metrů čtverečních, z něhož znám každičký centimetr. Zastavuje před parkovištěm, já kontroluji prostor a pak jí dávám znamení, aby vjela. Nechává land cruiser hladce vplout a pak následuje moment, který mám rád. Vystupuje, nepřítomně se na mě usměje a pak se sklání, aby vzala ze zadního sedadla tašky – vždycky má nějaké tašky –, zatímco já ji zkoumavě pozoruji.

Je jí jednatřicet, 169 centimetrů vystavěných s přísností japonského zahradního architekta, na modelku, kterou bývala, má dosti plná ňadra, ta však podle standardů zhruba tří miliard obyvatel zeměkoule rozhodně sklízejí úspěch, pozadí má dokonalé – a že já byl vždycky přes zadky odborník –, kulaté a pevné, ale zas ne moc malé a pár pěkných nohou pod ním. Už má všechny tašky pohromadě a otáčí se ke mně, stále ještě s tím nepřítomným úsměvem. Vlasy má hnědé, dlouhé až po ramena a tmavé oči jsou téměr šikmé. Otevírám jí dveře vedoucí z garáže do domu a ona mi po tváři nechá přelétnout vůni hnědého cukru, potichu říká „Díky Joshi,“ vždycky užívá mé jméno, aby dala najevo, že se umí chovat k dělnické třídě.

Pak jde do ložnice a já odcházím. Je to čas zbytečných myšlenek, takových, které vyvolávají oblak tepla stoupající od pásku k hrudi. Příběh o jejich svatbě proletěl novinami jako klokan na viagře. Jeho první žena se s ní kamarádila, když byly mladé, první setkání v nočním klubu, blesky fotoaparátů všudypřítomných paparazziů, když si večer vyšli, ona má na tváři zmatený výraz, on srší případnými poznámkami. Pak rychlý rozvod a nové – již zrežírované – fotografie, jak oba sedí v jakuzi eilatského hotelu obklopeni aurou idiocie, jako všichni ti, kteří se právě zamilovali.

Pak ona z prvních stránek mizí a zůstávají jen příběhy o něm: kasina; válka gangů; státní svědci, kteří ho podtrhli; holandský žalobce s iritujícím přízvukem, který o něm prohlásil, že je jedním z velkých překupníků kokainu v Evropě. Teď je v tomhle velkém domě sama. Jeho dva synové z prvního manželství ji chodí navštěvovat každý pátek. Je vidět, že to dostali rozkazem. Zaraženě sedí v obýváku se zlatými řetízky zavěšenými na krku jako obojky a vytrvale mi udílí příkazy. „Přineste whisky,” říkají, „tu s tím modrým”. Nesu jim ze sklepa Johnyho Walkera s modrou etiketou, 400 dolarů za láhev. Ze způsobu, kterým pijí, je zřejmé, že jsem jim mohl nalít lékařský líh a oni by nepoznali rozdíl. „Tak jak je,” ptají se znovu a znovu. „Potřebuješ něco?” Jako by od nich mohla něco potřebovat. Pak jdou a ona vstává, bere si sklenku bílého vína a jde znovu nahoru. Dívám se za ní, jak stoupá po schodech. Na levém kotníku má tenký stříbrný řetízek, myslím, že vyšly z módy někdy v osmdesátých letech, ale ženy jako ona se řídí vlastním stylem.

Dveře se za ní zavřely bez bouchnutí, ale má představivost vklouzla dovnitř, schovaná do tmy. Nepřítomný úsměv je podvod, kterého muž není schopen. Každá žena má potřeby a žena jako je tahle určitě. Může být, že se s nimi pokoušela v prvních týdnech bojovat, ale pořád jsou tam. Poté, co ho zadrželi, prošla všemi pěti stádii smutku: odmítnutí, vztek, vyjednávání, deprese i smíření. Poprvé se to jistě stalo zcela nevědomky, ve spánku, tělo se otáčí na druhou stranu, dlouhé nohy objímají polštář anebo ruka sama putuje, zatímco nechává oči zavřené a drží se iluze, že jemné vzdechy, které slyší, nevydává ona. Pak příchází rozhovor s kamarádkou. Ženy o takových věcech mluví. Mezi těmi třemi bych vsadil na Rali, maličkou, stěží metr šedesát, které zpod krátkého trička dosahujícího sotva na břicho kouká diamantová náušnička. „Sama to nezvládám,” říká zmateně a doufá, že to nebude muset vysvětlovat. Rali ale není třeba vysvětlovat nic. Je rychlá jako Lamborgini. „Masturbuj, ty blázne,” povídá, „co jako, nejsi první ani poslední.”