Zern, Leif: Det lysande mørket

Zern, Leif
Det lysande mørket

recenze beletrie zahraniční

Ačkoli teoretická reflexe díla norského spisovatele Jona Fosseho je poměrně bohatá, na monografii, která by uceleně reflektovala tvorbu autora, jehož hry od devadesátých let zdárně dobývají jeviště celého světa, čekala odborná i laická veřejnost poměrně dlouho.

Zářící tma
Leif Zern: Det lysande mørket (Zářící tma). Samlaget, 2005

Ačkoli teoretická reflexe díla norského spisovatele Jona Fosseho je poměrně bohatá (větší či menší studie publikované v norských odborných periodicích jako je EDDA, Norsk litterær årbok, Norsk dramatisk årbok, Norsk Shakespeare- og teater tidsskrift ad.), na monografii, která by uceleně reflektovala tvorbu autora, jehož hry od devadesátých let zdárně dobývají jeviště celého světa, čekala odborná i laická veřejnost poměrně dlouho.

V roce 2004 ohlásil vznik takové knihy (týkající se ovšem pouze Fosseho dramatiky) nestor švédské divadelní kritiky Leif Zern (1939), který je v současnosti svázán s největším stockholmským deníkem Dagens Nyheter. Za dlouhá léta své kritické činnosti vydal Zern několik monografií o velkých osobnostech nejen švédského divadelního života. Jeho nejčastěji citovanou prací je titul Se Bergman (Dívat se na Bergmana) z roku 1993. Pro českého čtenáře může být zajímavá informace, že tomuto kritikovi, který od šedesátých let pečlivě mapuje evropskou divadelní scénu a nacestoval kvůli tomu nesčetně kilometrů, neunikla téměř žádná zahraniční režie Otomara Krejči. Především díky Zernovým analýzám se tak tato významná osobnost české režie dostala do širokého povědomí skandinávské divadelní obce.

Kniha Zářící tma vyšla švédsky (originální název Det lysande mörkret) v roce 2005. Promptně byla přeložena do norštiny a publikována Fosseho kmenovým nakladatelstvím Det Norske Samlaget. Čtenář sahající po publikaci v domění, že mu poskytne komplexní klíč k Fosseho dramatické tvorbě bude však nevyhnutelně zklamán. Ačkoli autor hned v předmluvě upozorňuje, že půjde o knihu, kterou napsal divadelní kritik a jejímž cílem je především „pokusit se zmapovat, jak [Fosse] utváří svůj svět, jak jsou jeho hry konstruovány, jak vypadají jejich inscenace, nebo jak by eventuálně vypadat mohly,“ přesto zarazí, jak polovičaté Zernovo čtení Fosseho místy je.

S úvodem a bez příloh je tenká knížka čítající sotva 140 stran rozdělena do dvanácti kapitol, jejichž názvy často prozrazují témata a motivy, které ve zkoumaných hrách autor sleduje (Abeceda čekání, Přicházet a odcházet, Mrtvá matka, Daleko a blízko atd.). Fosseho dramatickou tvorbu zprostředková autor chronologicky začínaje úvodní kapitolou, v níž reflektuje dramatikův vztah k divadlu. V druhé kapitole se pokouší nalézt Fosseho místo v evropském politickém a kulturním kontextu (Někdy je toto hledání až příliš křečovité. I když se například Fosseho divadelní začátky překrývají s válkou na Balkáně či s rezignací Margaret Thatcherové, mají tyto skutečnosti s jeho texty pramálo společného).

Následující kapitoly už sledují jednotlivé hry počínaje Fosseho ranými texty Og aldri skal vi skiljast (A nikdy se nerozejdeme, 1994) a Nokon kjem til å komme (Někdo přijde, 1996) a konče hrou Svevn (Spánek, 2005). Zern volně přechází od jednoho textu ke druhému a zabývá se poměrně náhodně různými jejich aspekty - tématy, strukturou, sociální relevancí atd. Občas přidá informaci o inscenaci, kterou shlédl. Jeho styl by bylo možné charakterizovat jako esejistický. Jeho postřehy jsou místy inspirativní (předposlední kapitola věnovaná Fossemu a fenomenologii či podobnosti Fosseho textů s filmy Jasudžira Ozu), místy velmi banální („Číst [Fosseho] je velmi těžké ­– inscenovat ještě těžší.“).

Zern v sobě nezapře novináře, jehož úkolem je předkládat průměrnému čtenáři pokud možno konkrétní informace. Tento zlozvyk se projevuje ve zbytečném „škatulkování“. Tak je jedna hra prohlášena za rodinné drama, druhá za realistickou tragédii, třetí za drama ibsenovské. S posunem, ke kterému u Fosseho dochází v důsledku toho, jak dramatik zachází s kategorií času a prostoru, Zernovi ovšem nálepky zákonitě brzy docházejí. Poznámky o režijních přístupech Luca Parcevala, Thomase Ostermeiera či Stefana Larsona jsou velmi cenné. O to víc zamrzí, že autor nevěnuje analýzám inscenací víc prostoru a vybírá si pouze aspekty, které jej inspirují k obecnějším konstatováním.

Celkově lze říci, že Zernova kniha je nahozenou esejistickou črtou, která obsahuje velmi zajímavé postřehy, komplexní a teoreticky dobře zpracovanou zprávou o Fosseho dramatice ale není. Pravdou ovšem je, že na takovou autor ani neaspiroval.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 84 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 1999x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce