Ptáci bez křídel
Bernières, Louis de: Ptáci bez křídel

Ptáci bez křídel

Pro rodilého Angličana netypické příjmení jako by v případě Louise de Bernièrese (1954) předznamenávalo i exotické teritoriální zasazení příběhů jeho próz. Dějištěm románů tzv. „jihoamerické“ trilogie je fiktivní země nápadně připomínající Kolumbii.

Pro rodilého Angličana netypické příjmení jako by v případě Louise de Bernièrese (1954) předznamenávalo i exotické teritoriální zasazení příběhů jeho próz. Dějištěm románů tzv. „jihoamerické“ trilogie (č. 2001, 2002, 2004) je fiktivní země nápadně připomínající Kolumbii. Novelka Rudý pes (č. 2002) se odehrává v Austrálii a děj prózy, jež autora proslavila po celém světě – Mandolíny kapitána Corelliho (č. 2000) – umístil Bernières na řecký ostrov Kefallénie. Právě v tomto románu nalezneme postavy Drosuly a Mandrase – matky a syna, kteří se na ostrově ocitli v důsledku lausannské dohody. Tato „příkladná etnická čistka, kdy se půl miliónu muslimů přesunulo do Turecka výměnou za milión Řeků“, korunuje coby závěrečná historická katastrofa nejnovější Bernièresův román.

S Mandolínou kapitána Corelliho ale nespojuje Ptáky bez křídel jen několik společných postav. Oba romány jsou situovány do průběhu konkrétních historických událostí, jež mají pro postavy obou próz fatální důsledky. Hned úvodem je třeba říci, že tentokrát se Bernières rozmáchl ke svému nejrozsáhlejšímu dílu. Časově se autorova největší pozornost upíná k době nedlouho před 1. světovou válkou, přes její průběh, až po zmíněný exodus, který byl důsledkem řecko-turecké války v letech 1919-1922. Soužití obyvatel jednoho osmanského městečka jménem Eskibahçe probíhá zprvu podle zaběhnutých pravidel, která zde platí odnepaměti. V rozsáhlé expozici románu se seznámíme s celou řadou tamních obyvatel, kteří se liší prestiží svého postavení, fyzickým vzhledem, ale i etnickým původem a náboženským vyznáním. Podle posledně jmenovaného kritéria na sebe křesťané s muslimy vzájemně pohlížejí jako na nevěřící, ale to jim nebrání spolu normálně vycházet a třeba i uzavírat smíšené sňatky. Občas dojde k politováníhodným událostem, které jsou bezpochyby smutné a v našem kulturním prostředí těžko pochopitelné. I tady se ale elementární lidskost protagonistů často zdráhá podřídit zkamenělým pravidlům kulturní tradice. A tak se například podvedený statkář, jenž je ostatně pravým osmanským gentlemanem, rozpakuje vydat svou cizoložnou ženu veřejnému kamenování. A je rád, když ji před smrtí z rukou lůzy zachrání místní imám.

Vše se ale zhroutí s příchodem války. Historická autenticita i obecné společenské reálie slouží autorovi v jeho dílech coby katalyzátory i kulisy umně propletených příběhů. Tentokrát si ale vyřizuje účty nejen s hybateli dějin – vůdci, diplomaty, generály a potentáty -, ale i s pojetím dějepisectví coby odtažité a necitelné disciplíny, která shlíží na lidské utrpení s nadhledem pozorovatele mraveniště. Jednou z variant pro autora typického střídání vypravěčských poloh je líčení života Mustafy Kemala. Tohoto hrdého mladého muže sledujeme ve stroze, ale důkladně podaném životopisném pásmu kapitol. Časem nás ale začnou dráždit všechny ty intriky, povýšení, ponížení, bitvy; všechny ty nesčetné zákruty, jimiž musí projít takový politik, jenž si může posléze přidat ke svému jménu „tatíčkovské“ přízvisko Atatürk. Tentýž Atatürk, který dovede Turecko k vítězství a sjednocení, přiblíží je západu a preventivně vykáže z vlasti milión svých spoluobčanů. A náhle začneme být na takový způsob pohledu alergičtí. Tenhle znepokojivý pocit pak Bernières vykřičí ústy umírajícího obchodníka a filantropa Georgia P. Theodora. Ctihodného člověka, oběti závěrečného masakru této války, který svá slova říká i za všechny nevinné oběti politických her: „Vadí mi ale, že umírám kvůli gigantickému průseru, který zavinili vypatlanci, blbečci a pitomci prvního řádu, kteří shodou okolností měli moc všechno rozesrat.“ Jeho rozsáhlý sarkastický monolog během tonutí ve smyrnském přístavu je zřejmě jediným okamžikem, kdy je zpochybněna ryze realistická poloha knihy. Nadreálných prvků magického realismu, které - věrný literární tradici tohoto regionu - zakomponoval autor do románů „jihoamerické“ trilogie, se v tomto díle nedočkáme. Jako by nás Bernières nechtěl šetřit a ulehčovat nám prožitek ze všech těch deportací, zákopových bojů, etnických čistek a dojemných, hluboce lidských scén.

Více než pětisetstránkový epos, jehož převedení do češtiny se opět skvělým způsobem ujal Viktor Janiš, se ze své podstaty vzpěčuje byť jen přibližnému popisu v rozsahu novinové recenze. Nejlépe je jej číst a nechat působit autorovo vypravěčské umění, smysl pro humor a hluboký humanismus.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Viktor Janiš, BB art, 2005, 520 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Crocuta,

Berniéresova latinskoamerická trilogie patří k mým nejoblíbenějším knihám a tak jsem se i do četby Ptáků bez křídel pustil s nadšením. Kniha je to svým způsobem fascinující, skvěle napsaná, výborně přeložená. V průběhu četby mi ale čím dál více vadila zřetelná jednostrannost pohledu na dějiny Osmanské říše. Ta je zde líčena téměř idilicky, jako ideální prostor pro soužití různých etnik a náboženství a kdokoliv kdo zaútočí na její zájmy je zobrazen v nejhorších barvách - v lepším případě jako nezodpovědný avanturista, v horším jako sadista, skrývající své pohnutky pod rouškou nacionalismu. Autor kritizuje ty, kteří nenechávají minulost spát a mstí se za staré křivdy a přitom sám (např. v kapitole "Výměna", ale i mnohde jinde) podrobně vyjmenovává dávné násilí páchané Rusy, Řeky a dalšími etniky na muslimském obyvatelstvu, aby téměř zcela pominul zvěrstva, jichž se dopouštěli v téže době v Řecku a na Balkáně Turci na křesťanech. Není zde místo pro rozsáhlejší diskuzi, ale aby bylo jasno - Turky rozhodně nepovažuji za horší než Řeky, Srby či Bulhary (či kohokoliv jiného, včetně Čechů), nemohu se ale zbavit dojmu, že Louis de Berniéres se je snažil vylíčit jako oběti, jejichž vina spočívá maximálně v přehnané reakci na příkoří páchaná na nich samých. S tím nesouhlasím. V čem se ale s autorem shodnu bez výhrad je názor, že vypjatý nacionalismus je nakonec vždycky zhoubný - ať už jde o nacionalismus řecký, arménský nebo turecký.

Viktor Janiš,

Neviděl bych to tak ostře. Proč by měli "Ptáci bez křídel" narazit ve Francii, když Bernieres přesně popisuje mechanismus arménské genocidy a dodává: "Není možné spočítat, kolik Arménů zahynulo za těchto ostrých pochodů. Roku 1915 se počet obětí odhadoval na 300 000, a toto číslo se od té doby díky úsilí rozezlených propagandistů postupně zvyšovalo. Hádat se o tom, zdali zahynulo 300 000 či 2 000 000 lidí je ovšem svým způsobem nepodstatné a nechutné, neboť obě cifry jsou dost vysoké na to, aby byly stejně hrozivé, a utrpení jednotlivých obětí spějících ke smrti bylo v obou případech nezměrné."
Stejně tak se domnívám, že Bernieres Turkům nenadržuje, viz například 85. kapitola o vypálení Smyrny. Louis k tomu řekl: "I am trying to offend everybody with perfect fairness, so it should be offensive to Turks, Greeks and Armenians." Přinejhorším bude tedy Bernieresovo líčení příjemnou protiváhou stereotypu krvežíznivého Turka z bitvy u Moháče ;-)

TomG,

Skvělá kniha, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že je silně proturecká. Překvapilo mě, jak silně je autor kritický k Arménům, Řekům, Kurdům a britské vládě, oproti nim - podle románu - jsou Turci nevinní. Jako turkofil jsem se obával dalšího kydání hnoje na Turky, a dočkal jsem se opaku, ale nevím, zda z toho můžu mít radost. Tato kniha například asi těžko vyjde v Arménii a nevím, zda nenarazí ve Francii na nový zákon odsuzující popírání genocidy Arménů. I když je záslužné, když se Turky takto někdo pokusil očistit. Kvalita knihy si jistě zasloužila tolik recenzí, ale zmínka o pohledu na historii ne z nadhledu, ale pohledem tureckého "ptáka bez křídel" by měla zaznít také. V románu jsem nenašel zmínku o tom, že by Atatürk, jak se tvrdí v recenzi, "preventivně vykázal z vlasti milión svých spoluobčanů". Naopak, podle románu výměna křesťanského a muslimského obyvatelstva vyjde z návrhu řeků (str. 370). Stejně tak mezi "vypatlanci, blbečky a pitomci prvního řádu", na které se stěžuje v recenzi zmíněný řecký obchodník, nejsou - překvapivě - žádní Turci.