Bernières, Louis de: Ptáci bez křídel 5

Bernières, Louis de
Ptáci bez křídel 5

recenze beletrie zahraniční

Na poslední román Louise de Bernièrse jsme si museli počkat. Od fenomenálně úspěšné Mandolíny kapitána Corelliho vydal jen pár drobnějších próz a nový román vyšel až v srpnu 2004. Čeští čtenáři měli čekání na novou autorovu knihu snazší...

Nejlepší román Louise de Bernièrese
Louis de Bernières: Ptáci bez křídel. Překlad Viktor Janiš. BB Art, 2005. 520 stran. 299 Kč

Na poslední román Louise de Bernièrse jsme si museli počkat. Od fenomenálně úspěšné Mandolíny kapitána Corelliho vydal jen pár drobnějších próz a nový román vyšel až v srpnu 2004. Čeští čtenáři měli čekání na novou autorovu knihu snazší, protože BB Art využil této pauzy k vydání Bernièrsovy volné latinskoamerické trilogie, která v originále Mandolíně kapitána Corelliho předcházela.Nicméně čekání stálo za to. Objemný román nabízí tu nejlepší prózu, jakou kdy Bernières napsal.

Měl-li někdo obavy, že úspěch Mandolíny kapitána Corelliho připravil de Bernièrse o dech, pak Ptáci bez křídel tyto obavy rozptylují tím nejlepším možným způsobem: v rozmáchlé historické fresce nabídne čtenáři vše, čím dosud vynikal: smyslem pro humor, ironii, ale i umění literární zkratky a schopnost zachytit na osudu jedné jediné postavy, ba na jediné peripetii tohoto osudu, absurdnost celého politického soukolí, do něhož je jedinec vržen.

Často se říká, že každý spisovatel vlastně píše jedinou knihu a Louisi de Bernièresovi to platí dvojnásob. Ve zmiňované latinskoamerické trilogii (Válka o zadnici dona Emmanuela, Seňor Vivo a drogový baron a Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána) zužitkoval osobní zkušenosti z Kolumbie, ale též fascinaci magickým realismem. Ten se v jeho podání mísí s břitkou satirou a hlubokou společenskou kritikou, namířenou zejména proti nenažraným oligarchům, zkorumpovaným politikům a vůbec všem, pro které ostatní lidi nejsou lidi, nýbrž jen prostředky k dosažení větší moci, bohatství nebo uspokojení svých tužeb. Děj této trilogie byl umístěn do fiktivní latinskoamerické země proto, že romány kombinují určité prvky nedávné historie hned několika těchto zemí, ale taky z toho důvodu, že kritika namířená na jednu jedinou, konkrétní zemi by působila až nesnesitelně tvrdě. Že se ostrá satira netýká jen Latinoameričanů, ale celého lidstva, to Bernières dokázal hned v následujícím románu, Mandolíně kapitána Corelliho. V příběhu z druhé světové války, odehrávajícím se na zapomenutém, malebném ostrově v Egejském moři, více než přesvědčivě ukázal, že běsi dřímají i v samotném prvopočátku evropské kultury: na ostrově dojde ke střetu někdejších spojenců, Italů a Němců, jehož výsledkem je tragédie a – jak tomu v Bernièresových knihách bývá často – desítky úplně zbytečně promarněných životů. Jediným světlem v tomto velice smutném románu je tak milostný příběh a zjištění, ne snad že láska překoná všechny útrapy, ale že jakožto veskrze ne-logický cit nám může pomoci přežít ve světě, který se sice řídí logikou, ovšem ta je postavena na chaosu bestiality.

Toto pochmurné ladění ještě vyostřil v právě vydaném románu. Ptáci bez křídel se odehrávají na sklonku 19. a v prvních letech 20. století. Přelom století byl tehdy velkým tématem evropského umění i myšlení. V městečku Eskibahce na jihozápadním pobřeží Anatólie, kam je velká část děje situována, to tak velká událost není. Zastavil se tu totiž čas. Anebo, lépe řečeno, plyne tak, jak plynul po staletí. Muslimové a křesťané zde žijí vedle sebe a s výjimkou občasné nadávky, nadto ještě podnícené opilostí či osobním sporem, je jejich soužití velice poklidné, prosté jakéhokoli náboženského či civilizačního střetu. Křesťanský otec Christophoros a imám Abdulhamit hodža se obřadně zdraví „bezbožný efendi“, ovšem velice si jeden druhého váží, a s vlídným porozuměním přistupují i k žebrákům, poustevníkům, opilcům a bláznům, na které městečko taky není chudé. Řada z těchto postav je neobyčejně přesně a působivě vykreslena, zejména pak krásná křesťanská dívka Filothea (další Bernieresova silná ženská postava), hrnčíř Iskender libující si v krásných, byť někdy rozkošně bizarních příslovích a pasáček koz Ibrahim, který je od dětství zoufale zamilován do krásné Filothey. Právě jejich milostný příběh se vine knihou jako červená nit – podobně jako v Mandolíně kapitána Corelliho – obstará velkolepé a tragické vyvrcholení celého románu. Dokonce se tu objeví i jedna z postav Mandolíny kapitána Corelliho, pozorný čtenář ji jistě najde.

Zatímco postavy v Eskibahce jen z dálky zaznamenávají rozpad osmanského impéria, Mustafa Kemal Atatürk, který vyrůstá v daleké Makedonii je v samém středu historického dění. Jeho životní příběh, který přerušuje obrazy z Eskibahce, je vlastně druhým pólem knihy, a to hned v několika ohledech. I když se v reálu děje z Eskibahce dotkne jen velmi letmo (navzdory původnímu očekávání), životy všech hluboce ovlivní. Právě otec moderního tureckého státu je jedním z těch, kteří zrušili, a vlastně znemožnili svět poklidné koexistence, který trval po staletí. Zatímco před Mustafou Kemalem prostí vesničané na anatolském pobřeží měli často problém určit, kdo je Řek a kdo Turek, kdo křesťan a kdo muslim, po konci první světové války to bohužel věděli velice jasně. Naučili se to totiž za války.

Ohniskem románu je bitva na Gallipoli, kde se Mustafa Kemal zapsal do dějin jakožto hrdina. Obraz bitvy a detailní vylíčení hrůz války patří – vedle úchvatných popisů krajiny a života v Eskibahce, k tomu vůbec nejpůsobivějšímu, co Bernières napsal a je vidět, že se důkladně učil od svých předchůdců. Jeho verze první světové války má ovšem daleko k pastiši, spíše je to důkaz, že spisovatel nemusí být vždy fyzicky přítomen.

Louis de Bernières se vždy patrně cítil tak trochu nesvůj v kůži Angličana: nejprve před britskou realitou utekl do Jižní Ameriky, pak do Středozemí. Toto „psaní zvenku“ má v britské kultuře obrovskou tradici, a třebaže Bernières na rozdíl od Durrella, Forstera či dalších ve Středozemí dlouhodobě nežil, do této tradice pevně patří. A je vidět, že mu svědčí. Dokázal se totiž skvěle vžít do blízkovýchodního rytmu vyprávění, se všemi odbočkami a pomlkami. Svému románu dal působivý hlas orientálního tržiště, a přestože čtenář může mít na prvních stránkách dojem, že se mu na tento hlas zvyká obtížně, záhy bude stržen. Zde je třeba vyslovit maximální uznání Viktoru Janišovi, který se – i díky zkušenostem s překládáním předchozích autorových románů – dokázal naladit na tu správnou notu a dát nám v češtině text, který neztrácí naprosto nic z originálu, ba co víc, který leckdy supluje editorskou činnost, opomíjenou zaměstnanci britského vydavatele. Za poznámku stojí i přidaný slovníček cizích výrazů, který výrazně usnadní orientaci v kontextu a jistě přispěje k většímu povědomí o zemi, o které víme tak málo.

 Bernieres berniéres

 

 

© Ladislav Nagy
článek vyšel v HN
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 166 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 4006x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce