Foer, Jonathan Safran: Naprosto osvětleno

Foer, Jonathan Safran
Naprosto osvětleno

studie beletrie zahraniční

Jak je zřejmé z prvních vět jeho českého vydání v překladu Richarda Podaného (BB/art 2005), nejde v žádném případě jen o další z románů americké masové literární produkce. Už na první pohled se Naprosto osvětleno od ostatních děl liší, ať již neuvěřitelně svěží a vtipnou jazykovou stránkou, či prostě a jednoduše osobou autora Jonathana Safrana Foera.

Jonathan Safran Foer: Naprosto osvětleno, přel. Richard Podaný, BB art, Praha, 2005, 298 s.

"Moje legální jméno je Alexandr Perčov. Avšak všichni z mojich mnoha přátel mi přezdívají Alex protože to je k pronesení hladčí verzí mého legálního jména. Matka mě přezdívá Alexi–nerozlaďuj- mě!, protože já jí vždy rozlaďuji."

Těmito slovy začíná román Naprosto osvětleno amerického prozaika Jonathana Safrana Foera. Jak je zřejmé z prvních vět jeho českého vydání v překladu Richarda Podaného (BB/art 2005), nejde v žádném případě jen o další z románů americké masové literární produkce. Už na první pohled se Naprosto osvětleno od ostatních děl liší, ať již neuvěřitelně svěží a vtipnou jazykovou stránkou, či prostě a jednoduše osobou autora Jonathana Safrana Foera.

Velmi rigidní hledání
Životní osudy Jonathana Safrana Foera se v mnohém podobají osudům hrdiny jeho románové prvotiny Naprosto osvětleno (Everything is Illuminated). Stejně jako on podnikl autor na prahu dospělosti cestu do Evropy, aby hledal kořeny předků a nelezl odpovědi na mnohé otázky, které zůstaly po dlouhá desetiletí nezodpovězeny.

Foer se narodil v roce 1977 ve Washingtonu D.C. Vystudoval literaturu a filozofii na prestižní univerzitě v Princetonu. Již během studií se věnoval literatuře, psal povídky, z nichž některé vydal v tisku. Žádná z nich se však neshledala s větším ohlasem. Prošel několika zaměstnáními (dělal například na pitevně či pracoval jako archivář) a jak to dnes zpětně hodnotí, nebylo pro něj toto životní období zrovna tím nejšťastnějším. Pravým zlomem v jeho životě a též i literární kariéře se pro něj stal rok 1999, tedy rok, kdy se vydal na cestu do Evropy. Z Prahy podnikl pětidenní cestu na Ukrajinu, jejímž původním cílem měl být sběr materiálů na knihu. Ne však na dílo beletristické, ale spíše literaturu faktu o hledání rodinných kořenů a holokaustu na Ukrajině. V rukou měl jedinou stopu, fotografii ženy, která měla podle babiččiných slov zachránit kdysi za války život jeho dědečkovi. Množství materiálu, který se mu podařilo sesbírat, a především životní příběhy lidí, s nimiž se během svého pátrání seznámil, postupně přetvořily původně zamýšlenou populárně-naučnou knihu ve složitý, několikavrstevný román, ve kterém Foer zpracoval nejen své barvité zážitky z cesty po postkomunistické Ukrajině, ale též skoro dvousetletou historii několika židovských osad kdesi v hloubi této země.

Ve většině rozhovorů, jež Foer poskytl u příležitosti vydání Naprosto osvětleno, musel autor opakovaně čelit otázkám, do jaké míry je toto jeho dílo autobiografické. Takové otázky nejsou samozřejmě překvapivé, již zmiňovaná cesta, kterou autor podnikl, se v mnoha rysech opravdu podobá té, na niž se vydal románový hrdina, mladý žid stejného jména Jonathan Safran Foer. Autor podobné spekulace s úsměvem odmítá a vyhrazuje si právo na alespoň trochu tajemství. Není se čemu divit. Román Naprosto osvětleno předkládá čtenáři mnohem více, než jen pouhopouhou autobiografii jednoho amerického židovského absolventa a jeho rodiny.

Všechno se stalo osvětleným
Jaký je tedy román, jenž svého autora přes noc proslavil, byl přeložen do mnoha světových jazyků a následně i zfilmován? Především to není klasický chronologický román, co by vedl čtenáře za ručičku a pěkně polopatě mu vyložil, co a jak se událo. Foer si důkladně pohrál se strukturou svého díla a dal mu nakonec výslednou podobu, jež se skládá ze tří různých útvarů vyprávěných třemi různými hlasy. Všechny jsou do jisté míry metarománovými formami - záznamy literárních ambicí dvou hlavních hrdinů.

Prvním z nich je literární dílo, jímž se ukrajinský průvodce Jonathana Safrana Foera, Alexandr, snaží zachytit průběh cesty, na kterou se spolu s ním, svým dědečkem – řidičem a „oficiózní vidoucí řidičovou čubkou“ Sammy Davisem Juniorem, Juniorem vydali. Tyto části románu mohou u povrchnějšího čtenáře vzbuzovat dojem, že jde o jakýsi humoristický román, líčící peripetie hrdinů na cestách tak trochu exotickými kraji. Je samozřejmě pravda, že Alexandrovo vyprávění doslova hýří velkým množstvím neuvěřitelných komických situací, jež jsou v mnohém dány kulturními rozdíly obou hrdinů – na jedné straně distingovaného, univerzitně vzdělaného Američana a na straně druhé ukrajinského playboye – a především až neskutečnou rázovitostí Ukrajiny a jejích lidí, kteří čas od času připraví americkému turistovi nejeden kulturní šok. Scény, kdy se Foer pokouší Alexandrovi, dědečkovi a potažmo servírce venkovské hospody vysvětlit, v čem tkví podstata vegetariánství, či následné noční eskapády, jež si Jonathan prožil se zamilovanou „vidoucí“ čubkou Sammy Davisem Juniorem, Juniorem, čtenáře rozhodně velmi pobaví.

Byla by však veliká chyba vidět pouze tuto stránku románu Naprosto osvětleno a přehlížet druhé dvě, daleko hlubší, jež mají mnohem blíže k původnímu Foerovu záměru najít kořeny a dopátrat se pravdy, pohřbené kdesi hluboko před šedesáti lety. Jonathan, který Alexandrovy záznamy jejich společné cesty postupně opravuje a komentuje, ukrajinskému příteli na oplátku posílá svou verzi událostí, jež se měly udát v osadě Trachimbrod (nebo Sofiowka), židovské osadě čili štetlu, odkud pocházel Jonathanův dědeček a také Augustina, ona krásná dívka na fotce. Jonathan tak čtenáři nejen odhaluje dlouhá desetiletí trvající historii této osady a potažmo svých dávných předků, ale též, jak se dostává blíže a blíže k osudnému datu – 18. červnu 1941, kdy byla Sofiowka jednou provždy srovnána německými vojáky se zemí, také mnohem konkrétnější osudy lidí, již měli co do činění s Jonathanovým dědečkem krátce před jeho útěkem do Spojených států. Popisuje tak nejen neuvěřitelný životní příběh své „multi-prababičky“ Brod, její svatbu s Kolčanem, jenž ji vyhrál v tradiční trachimbrodské soutěži v potápění, ale také všech obyvatel osady krátce předtím, než je nadobro poznamenal začátek druhé světové války. Díky tomuto vyprávění se zcela nečekaně propojí oba světy dohromady. Setkání s pravou Augustinou, která jako jedna z mála vyvraždění osady přežila, navede Jonathana a Alexandra na zcela nečekanou stopu, kdy na jedné z fotografií v krabici plné předmětů a vzpomínek z doby před válkou, kterou jim Augustýna dala, ke svému úžasu poznávají Alexandrova dědečka. Z Augustinina líčení a následného dědečkova přiznání se oba hrdinové dozví hrůznou pravdu o konci osady Sofiowka a jejích obyvatel. Pro Alexandra je pak velmi těžké pochopit zrůdnost okamžiku, kdy byl jeho dědeček okolnostmi donucen udat a nepřímo tak zabít svého jediného přítele, žida Heršla. Volba, kterou musel jeho dědeček v tu chvíli učinit, buď ohrozit sebe, manželku a malinkého syna, anebo udat přítele, bývá kritiky často přirovnávána k volbě, již musela učinit románová hrdinka Sophie v díle Williama Styrona Sophiina volba. Stejně jako Sophie si dědeček nese následky tohoto svého rozhodnutí po celý život s sebou a teprve setkání s minulostí v podobě Augustiny a Jonathana mu napomůže s touto noční můrou jednou provždy skoncovat.

Třetím literárním útvarem, jímž Foer oba dva příběhy propojuje, je korespondence, kterou Alexandr s Jonathanem vede po jeho návratu do USA. Funguje nejen jako pojící element, ale také v mnohém oba příběhy doplňuje a vysvětluje. Je rovněž jediným místem, kdy může Alexandr lidsky vstupovat do obou příběhů a hodnotit jeho protagonisty, například i velmi negativně Jonathana samotného. Zde se také dozvídáme více o něm samotném, o jeho rodinném zázemí a snech. Na rozdíl od jeho vlastního literárního díla, popisujícího onu „osvětlující“ cestu po Ukrajině, má zde Alexandr naprostou volnost vyjádřit se tak, jak chce, aniž by očekával, že jeho názory či jazykové provedení bude někdo dále upravovat.

Méně rigidní záležitost, jakou je psaní
Jak již je patrno z úvodní ukázky, jednou z hlavních předností románu Naprosto osvětleno je jazyková stránka. Foer si nevídaným způsobem poradil se záludnostmi, které mu připravila volba hlavního hrdiny. Alexandr, mladý Ukrajinec, hovořící sice plynně, ale velmi osobitě anglicky, se stal v jeho podání neuvěřitelně plastickou postavou. Jeho angličtina je zdeformovaná mnoha rusismy, novotvary a především slovanskou syntaxí. Takto vylepšeným jazykem Alexandr píše i svůj příběh, stejně tak jako dopisy Jonathanovi. Jeho větám typu „Jsem tvůj ubitý překladatel“, či „Byl jsi schopen dělat chr, chr...Ty spočíval jsi?“ má zpočátku problém rozumět nejen čtenář, ale i samotný Jonathan. Když si však časem všichni zvyknou, mohou obdivovat mistrovství a mimořádnou vtipnost, s jakými se Foer tohoto nelehkého úkolu zhostil. Ne náhodou ho mnozí přirovnávají k Leo Rostenovi, jehož hrdina pan Kaplan v románu Pan Kaplan má třídu rád velmi podobným jazykem přiváděl k šílenství učitele večerní školy pro cizince. Stejně jako zlidověly mnohé jeho výslovnostní zkomoleniny a chybně užitá cizí slova, proslavil se Foerův Alexandr svými adjektivy typu „rigidní“, „pohlavní“ či závěrečným loučením v dopise „tvůj bezelstně Alexandr.“ Překlad Richarda Podaného se tak svým způsobem stal nástupcem geniálního Přidalova překladu Rostenovy knihy a v mnoha ohledech jej svou hrou s angličtinou, ovlivněnou východoslovanskými jazyky, i předčil. Po právu byl překladatel za tento počin v loňském roce nominován na cenu Magnesia Litera. Kritikům, vyčítajícím Podanému jistou náročnost četby takového textu a občasnou horší srozumitelnost, lze jedině doporučit, aby se naučili anglicky, román Naprosto osvětleno přečetli v originále, aby pak dokázali ocenit, jak výbornou práci překladatel odvedl.

Takový pěkný, modrooký hobit
Po světovém úspěchu Foerova románu na sebe dlouho nenechalo čekat filmové zpracování. Sám Foer se o filmové verzi vyjadřoval velmi zdrženlivě, byť se několikráte neudržel a veřejně si povzdechl nad výběrem hlavního představitele. Režisér Liev Schreiber si pro roli Jonathana Safrana Foera vybral hereckou hvězdu světové velikosti, Elijaha Wooda, jenž měl pravděpodobně jeho nízkorozpočtovému filmu zaručit komerční úspěch. Spisovatel vyjádřil nelibost nad tím, aby jeho postavu hrál zrovna člověk, který bude až do konce života stejně pro všechny jen ten miloučký, kudrnatý klučina s velkýma modrýma očima, co hrál hobita Froda Pytlíka v Jacksonově adaptaci Pána prstenů.

Kdyby to bylo to jediné, co by se dalo Schreiberově adaptaci vytknout, bylo by to dobré. Film, uvedený do kin v září 2005, však zcela postrádá jakýkoliv hlubší rozměr a je velmi necitlivě okleštěnou verzí románu. Nejenže scénáristi zcela vypustili historický příběh Trachimbrodu a zaměřili se pouze na Alexandrovo líčení společné cesty po Ukrajině, ale především celý příběh podstatně zkrátili, až se z něj stal pouhý sled komických situací, jež Jonathan na svém putování zažil. Navíc ještě z nějakého nepochopitelného důvodu vylepšili Alexandrovu angličtinu, z jeho dědečka udělali původního židovského obyvatele Sofiowky, jenž vyvraždění náhodou přežil (čímž totálně převrátili vyústění románu), ale hlavně se v jejich provedení z Jonathana stal jakýsi duševně nemocný sběratel kuriozit, který po cestě sbírá do igelitových sáčků mrtvé kobylky a nedojedené jídlo a pak si je doma připichuje na podobnými trofejemi posetou zeď. Celý film byl natáčen v Čechách, díky čemuž si teď nezcestovalí američtí diváci mohou myslet, jak pěkná nádraží to na Ukrajině mají (Veletržní palác) či jak „upravené“ vesnice a města tam jsou. Opravdová realita některých ukrajinských oblastí by zřejmě byla pro americké filmové diváky těžko stravitelná.

Padající letadla, padající lidé
Pokud čekala čtenářská veřejnost a literární kritici od dalšího Foerova díla něco podobného, jako je Naprosto osvětleno, museli být překvapeni. Již jen pohled na grafické provedení jeho druhého románu Extremely Loud and Incredibly Close (česky vyjde pod názvem Příšerně nahlas a k nevíře blízko) dává tušit, že se autor vydal na dalekou cestu - z holokaustem poznamenané Ukrajiny se přesunul do New Yorku začátku 21. století. Pokud se zadíváme pozorně na předsádku paperbackového vydání knihy, uvidíme zpočátku jen jakýsi opakující se grafický vzor. Když však zaostříme více, zjistíme, že ony pravidelné řady nejsou nic jiného, než detaily oken Světového obchodního centra, a ony divné tečky letící dolů pak postavy tzv. „skokanů“, zoufalých lidí, kteří se poté, co byli uvězněni v hořících mrakodrapech, rozhodli nečekat na smrt v plamenech a ukončili svůj život skokem dolů. Foer se tak zařadil po bok autorů, již se prostřednictvím svých děl snaží vyrovnat s jedním z nejhorších traumat v moderních dějinách USA, teroristickým útokem z 11. září 2001.

Foer toto citlivé téma opět zpracoval po svém. Nesnížil se k bulvárnímu zpracování či oblíbenému žánru politického thrilleru, ale zaměřil se znovu na osudy konkrétních lidí. Hlavní postavou příběhu je devítiletý Oskar Schell, milovník vědy, logiky, francouzských adjektiv a Shakespearových divadelních her, dítě, co píše pravidelně dopisy autorovi Stručné historie času, Stephenu Hawkingovi, a především chlapec s neuvěřitelně velkou představivostí, který na vlastní pěst pátrá po příčinách smrti svého otce Thomase, jenž zahynul v troskách Světového obchodního centra. Oskar zahajuje svou pouť pěti newyorskými obvody poté, co v otcových věcech nalézá podivnou obálku s ještě podivnějším klíčem uvnitř, nadepsanou „Black.“ Přikloní se k verzi, že by ono Black mohlo být příjmení člověka, jenž by mohl vědět, kde je zámek, k němuž by otcův klíč pasoval. Vyhledá proto ve Zlatých stránkách všech 472 lidí toho jména a jednoho po druhém navštíví.

Jeho putování New Yorkem přináší setkání s nejrůznějšími postavičkami žijícími v tomto obrovském mumraji. Nakonec se mu podaří nalézt, koho hledal, odpověď na otázku, proč jeho otec musel zemřít, však stejně nenalézá. Není to ale nakonec právě cesta, ono hledání, jež jsou tím pravým cílem? Oskar totiž během svého pátrání odkrývá i rodinná traumata. Dopisy prarodičů odhalují, že zkáza WTC a smrt více jak 3000 lidí nejsou jedinou podobnou zkušeností jeho rodiny. Oskarovi prarodiče přežili 14. února 1945 spojenecký útok na Drážďany, útok, který jednou provždy srovnal se zemí jedno celé město. Paralela, kterou Foer užil, je působivá. Podobně, jako si dnes lidé po celém světa kladou otázku, zda může být někdy teroristický čin ospravedlněn nějakými vyššími cíli, se Foerovi hrdinové zamýšlejí nad tím, zda i vznešené vize světového míru mohou ospravedlnit takové děsivé ztráty na životech civilního obyvatelstva, jako tomu bylo v případě již zmiňovaných Drážďan či například Hirošimy.

Foer si v románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko opět hraje s nejrůznějšími literárními útvary. Kromě oblíbeného motivu cesty v tomto díle opět zkombinoval nejrůznější písemné záznamy postav, ať již to je Oskarův deník, do kterého si zapisuje každodenní zážitky, či nejrůznější nákresy, zmačkané a počmárané stránky. Dále na některých stranách románu prezentuje text úplně přesně tak, jak by to udělal člověk, co mu pomalu dochází papír. Text se zhušťuje a zmenšuje, až nakonec splývá v jednu velkou, černou plochu. Vrcholem této grafické hry se čtenářem jsou pak dědečkovy dopisy, jimiž se tento němý člověk snaží navázat kontakt s rodinou, obzvláště pak šifrovaný, alfanumerický přepis dědečkova telefonátu, kdy je za pomoci čísel, tak jak jsou na klávesnici mobilního telefonu, zaznamenán jeho hovor s manželkou.

Kromě her s grafikou a mimořádně silného tématu sehrává v románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko opět výraznou roli jazyk. Pokud si Foer v Naprosto osvětleno pohrával s angličtinou poznamenanou jiným jazykem, v Příšerně nahlas a k nevíře blízko jde spíše cestou jazykové úspory. V nejexponovanějších místech se jeho jazyk zhutňuje, zjednodušuje. Spíše než velkými frázemi a monumentálním patosem se autor vyjadřuje jazykovou zkratkou.

Stáhla jsem hlasitost, až nebylo nic slyšet.
Pořád ty samé obrázky.
Letadla narážející do budov.
Padající těla.
Lidé mávající košilemi z oken vysoko nad zemí.
Letadla narážející do budov.
Padající těla.
Letadla narážející do budov.
Lidé pokrytí od hlavy k patě šedým prachem.
Padající těla.
Padající budovy.
Letadla narážející do budov.
Letadla narážející do budov.
Padající budovy.
Lidé mávající košilemi z oken vysoko nad zemí.
Padající těla.
Letadla narážející do budov.

Pokud jde o román Příšerně nahlas a k nevíře blízko, Foerovi se podařilo úspěšně pokračovat v tom, co mu jde nejlépe. Zaznamenat prostě, citlivě a lidsky i ty nejstrašnější životní osudy. V jeho románech, byť na první pohled velmi odlišných, se opakují stále stejné motivy – pocity viny, ať již osobní či kolektivní, lidské paměti, komunikace a cesty za pravdou. Foer se nikdy neschovává za klišé a dějinné pravdy, nesnaží se vyřešit či vysvětlit svět. Ostatně jak řekl v jednom z rozhovorů : „Nic, nic nemůže svět vysvětlit.“ Jonathan Safran Foer jde naopak vždy k jádru věci - k těm nejobyčejnějším lidem a jejich příběhům.

 

 

 

© Markéta Musilová
článek vyšel ve zkrácené podobě v časopise A2
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky
Ukázky překladů: Naprosto osvětleno (Richard Podaný, BB/art 2005), Příšerně nahlas a k nevíře blízko (Richard Olehla)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3862x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce