Vít Slíva (* 1951) není básníkem ani českým, ani moravským. Narodil se v Hradci u Opavy a podobně jako „slezský bard“ Petr Bezruč (ten ovšem narozený přímo v Opavě) je tedy básníkem slezským.

Kvůli letům dospívání a mládí, prožitým mezi politickým a kulturním uvolněním a následnou normalizací, se Vít Slíva nikoli z vlastní vůle ocitl na rozcestí. Stejně jako jeho vrstevníci, měl k výběru mezi poezií soudružsky více méně oddanou vládnoucímu režimu (sýsovsko-žáčkovská generace), nebo vzpurnou a provokativní (Vlasta Třešňák, Ivan M. Jirous). Cesta, kterou si nakonec básník zvolil, byla třetí, stylově zahloubaná do rozostřenosti, do apolitického nitra věcí a dějů. Vřadil se do společenství „osamělých pěvců“, nonkonformistů vymknutých z oficiálního proudu.

Zároveň Vít Slíva není nějakým odcizeným podivínem stranícím se lidské společnosti. Ostatně, dokládá to kontakt se společenstvím naslouchajících žáků. Po studiu oboru čeština-latina na filozofické fakultě brněnské univerzity působil dvacet let jako středoškolský učitel na Gymnáziu Slovanské náměstí v Brně-Králově Poli. Pak šest let učil na základní škole v Mladecku a od září 2004 pracuje na brněnském Biskupském gymnáziu. Také Slívovy aktivity mimoškolní provazují poezii s přátelským sdružováním. Od osmdesátých let dvacátého století se účastní pravidelných setkávání literátů v brněnské královopolské restauraci U Hloušků. Zároveň je členem a spolupracovníkem literárního občanského sdružení Weles.

Charakter poezie Víta Slívy v sobě skrývá, mimo vlastní osobité a vypěstované tóny, odstíny dobrovolně přijatých vlivů. Nepochybný, nepopíraný, a mnohokrát v souvislosti s Vítem Slívou zmiňovaný je vliv halasovský, a zvlášť holanovský. Podstatná je ale též blízkost ke specifické „slezské“ poetice, muzikální, široce rozpřažené od dávných veršů Angela Silesia k neopominutelnému a zde již zmíněnému Petru Bezručovi.

V oblasti česky psané poezie konce dvacátého století, zaujal Vít Slíva místo „novodobého klasika“. Jestliže se v předlistopadovém období dočkal jediné oficiálně vydané sbírky (Nepokoj hodin, 1984), po roce 1989 byl, díky zájmu čtenářů i kritiků, po zásluze a plynule „převeden“ do kategorie vydávaných a oceňovaných umělců. Jeho cestu do školních čítanek a slovníkových příruček provází osm básnických sbírek, z nichž nejvýraznější a zároveň nejzdařilejší je ta nazvaná Bubnování na sudy (Weles, 2002), oceněná Nadací Českého literárního fondu a cenou Magnesia Litera za poezii.

Zatím poslední sbírka Víta Slívy Boudní muzika je reprezentativním výborem z dosavadní básnické tvorby. Její závěrečný oddíl, Souvrať, přináší autorovu tvorbu zatím knižně nepublikovanou.

Jestliže faktografie života a tvůrčích vlivů Víta Slívy je vcelku přehlédnutelná a oficiálními životopisy dostatečně prezentovaná, pro oblast jeho básní je zásadní právě retrospektivní výběr Boudní muzika, z něhož je patrný básnický růst, či lépe, dozrávání. Nejde totiž o cestu odněkud někam, o „výstup na horu“, už vůbec ne o pokrok či kvalitativní změnu. Slívova poezie má nepochybně osobité, stabilní a promyšlené gesto, tu a tam zabarvené dle okolností a intimnosti. Neuchvacuje čtenáře a nepřizpůsobuje se mu. Sebeuspokojivě prezentuje vlastní, vnitřní, osobní způsob prožívání.

Na první pohled Vít Slíva není básník-romantik, ani rozervaný bouřlivák. Jeho poezie je hrubozrnná, zemitá, smyslová. Pokud je vázaná přírodou, pak upoutaná k rodné nebo oblíbené krajině (Bystrcká, Tišnovská, Mladecký vlak). Pokud je intimní, pak se dotýká prožitků i rodinných poměrů.

Jeho verše nerozněžňují, nejímají, jsou spíše hrubiánské, je to jakési poetické „drsnění“ („Jsem v tobě zabroděn – hvozd v jasném proudu, / blyskoty o stíny ostří si břit – Vidíš tam na kopci hořet mou boudu?“), psané rukou těžší („Noc drží pevně / v tlamě celou krajinu“) a neupadající do melancholie („Srdce jak sekera do lesa buší“). Pokud by bylo možné rozlišovat básníka ne dle kvality verše, ale podle pohlaví, pak Slívova poezie je jednoznačně mužská. Cudně odtažitá i sexistická, ale také racionální, jako by jednotlivými básněmi procházela vědomá distance mezi Slívou člověkem a básníkem. Autor s trpělivostí lovce vyčkává a při setkání s vhodným podnětem a inspirací se jich ujímá spíš s péčí protektorskou než nezištně ochranitelskou. Vše upravuje dle své vůle a maximálně ještě podle pravidel poetiky. Zajisté si nedovolí jen tak nezávazné pohrávání. Ostatně, podlehne-li lákání lehkých a osvědčených slov, výsledek je sentimentální a nevěrohodný („Hrdličky, propastný básníkův hlas.“). Vnímavý ke zvukomalbě („Cvrček cvrčí, člověk mlčí“), jazykově obratný a citlivý pro obraznost („Pusto ryvě puklinami vzlíná, / bolest krevní solí nasycuje blues. / A žena rozevírá úhel klína, / naznačujíc gonadickou funkci kosinus“) jako by Slíva neveršoval pro potěšení, ale pro estétskou ladnost výsledku.

Vít Slíva je básníkem pro pocit sebeuspokojení, pro konkrétní dojem a pro ty, kteří ho inspirují – rodiče (umírajícímu otci je věnována celá sbírka Tanec v pochované base), žena („Marie - … V něze skřehot, s jakým dravec / zmírá v tenatech.“), neodbytnost prchavosti okamžiku i smířlivost věčně se opakujícího ročního koloběhu („Ještě pár kroků shořelou alejí, / popsanou vápnem až za kopec. / Tam už leden podupává, / u basy, brumlá z ní noc.“), absurdita spojnice rozklenuté mezi zrozením a smrtí („Synáčku-tatínku / v úmrtním děložním lůžku!“). Rozměry, do kterých básník své verše upíná, jsou existenciální a transcendentální. Život je nezachytitelná entita a Bůh je svéhlavý hráč.

Slívova poezie není frustrovaná ani primitivní, ale chladná ano. Baladická a obřadná, plná hrobů, hrobníků a smrti. Připomíná lidové obrazy malované na skle, naivní i křehké, realistické i ukotvené v tradiční symbolice („Bije podzim, težkými jablky o ze-e-em. / Teď – slyšíš? … teď … a te-e-eď. / Jako šutry pod pohřebním voze-e-em / hrkají srdce svou odpově-e-eď:“).

Celek nazvaný Boudní muzika, čtvrtý svazek Velké řady poezie brněnského nakladatelství Host, je výběrem toho nejsilnějšího z básníka Víta Slívy. Zároveň zastávkou, ohlédnutím i výzvou k očekávání.