Germain, Sylvie: Jantarová noc

Germain, Sylvie
Jantarová noc

recenze beletrie zahraniční

Konečně. To slůvko je docela namístě. Osm let po překladu prvního dílu (1997: Kniha nocí), deset let po překladu třetího dílu (1995: Dny hněvu) a osmnáct let po vydání originálu (1987) vyšel v češtině druhý díl volné trilogie od francouzské spisovatelky Sylvie Germainové, Jantarová noc.

Temná Jantarová noc
Sylvie Germainová: Jantarová noc, přel. Věra Dvořáková, Academia, 2005, 352 stran

Konečně. To slůvko je docela namístě. Osm let po překladu prvního dílu (1997: Kniha nocí), deset let po překladu třetího dílu (1995: Dny hněvu) a osmnáct let po vydání originálu (1987) vyšel v češtině druhý díl volné trilogie od francouzské spisovatelky Sylvie Germainové, Jantarová noc.

A přitom by tu mezi současnými francouzskými autory právě Sylvie Germainová měla být jako doma. V Praze žila sedm let, působila na francouzském lyceu a kouzlu města věnovala knihu Plačka pražských ulic (La Pleurante des rues de Prague, 1992, dosud nepřeloženo). Psala tu také svou Jantarovou noc – temnou noc s paprskem světla.

Teprve nyní, díky překladu Věry Dvořákové, která se podepsala už pod českou podobu Knihy noci, máme tedy po dlouhé době možnost znovu okusit tu zvláštní směs magického realismu a expresionismu, nechat se očarovat mocí slov, setkat se s postavami, nositeli mluvících jmen (a někdy i zázračných vlastností), jejichž zápasy, vášně, nenávist a láska jako by pocházely z mlhavého věku Titánů.

Některé z nich svůj příběh začaly už v Knize nocí, ale Jantarovou noc je možné číst i samostatně. Vždyť minulost postav – jen mlhavá, poodhalená v náznacích – jim dává tajemství, rozměr, který lze jen tušit. A kdo chce tušené vědět, sáhne po Knize nocí.

Jantarová noc-Větrný plamen je přezdívka, kterou dostal Charles-Victor kvůli svým podivuhodným očím. Má v nich zářivou skvrnu všech Pénielů, ale ta jeho kmitá bláznivým letem – od té noci, kdy s ním ve snu bojoval člověk-pták…

Charles-Victor bojuje proti všemu, proti všem. Proti mrtvým i živým, proti své paměti, proti Bohu. Narodil se po válce, ale vedl svou vlastní válku od chvíle, kdy jednu zářijovou noc proťal matčin výkřik – "jako by vytryskl až z hlubin světa a mířil do nejzazších končin nebe". Jeho bratr, Jeana-Baptista zvaný Bubeníček, je mrtvý. Pro matku od té chvíle všechno ostatní přestává existovat, pro otce jako by existovala jen matka a pětiletý Charles-Victor zůstává zrazený, sám a křičí: "Nenávidím vás!"

A nenávist je propast černoty.

Ale žádná propast není bezedná. Je však potřeba nejprve přijmout svou paměť, otevřít ji "jako svobodné město, [otevřít] srdce dokořán jako město, jež složilo zbraně".

Příběh Charlese-Victora se odehrává kdesi na východě Francie, v kraji často pustošeném válkami. Charles-Victor se narodil po té poslední a během studií v Paříži zažil květnové nepokoje roku 1968. Další čárkou na časové ose je válka v Alžírsku, kam musí narukovat Adrien Jeuses, sirotek, kterého adoptovala teta Charlese-Victora.

Ale události dějin jsou jen kulisou, neboť hlavní drama probíhá uvnitř. Je to drama absolutních citů. Pénielové se do všeho vrhají s vášní: "neumí milovat jinak než výstředně, žárlivě, v poplašení". Vášnivě také nenávidí, jsou zatvrzelí a vytrvalí. Je to také drama osamocení a izolace: v zármutku, v sobectví, v pocitu nepřiznané viny. Jednotlivé postavy k sobě jen těžko nacházejí cestu, jen těžko překonávají bariéru mlčení. Je to drama vzdoru a vzpoury, úplného uzavření a úplného odevzdání, drama zločinu, krutého násilí a smíření, drama krajností.

S tímto světem elementárních citů a mlhavých hranic se prolíná svět mýtů a kouzel. Bojující a chodící stromy, zázračná narození, podivná úmrtí, napůl fantastické postavy se stejně fantastickými jmény, Ulyssea, Ornicar, zjevení komety, slaný déšť…

Ale mytologický rozměr divů a krajností není samoúčelný. Ukazuje na odvěkost otázek, které kniha klade: člověk a Bůh, člověk a bližní, dobro a zlo, duše, vina a trest, odpuštění… Sylvie Germainová, žákyně filozofa Emmanuela Lévinase, ukazuje, jak blízko může být filozofie životu.

To vše je neseno jazykem obrazným, symbolickým i prostým, lyrickým i hravým, napjatě intenzivním, který naráží na vědomí v opakovaných vlnách paralel. Překlad Věry Dvořákové si s tím vším dokázal poradit obdivuhodně. Je to průzračný, nezkreslený český text, v němž síla slova Sylvie Germainové zůstává nezmenšena.

Co dodat? Otevřete knihu a nechte se strhnout.

Použitá literatura:
Germain, S.: Nuit-d’Ambre. Gallimard, 1987.
Germaniová, S.: Jantarová noc. Překlad Věra Dvořáková. Academia, Praha 2005.
Germaniová, S.: Kniha nocí. Překlad Věra Dvořáková. Doslov Lubomír Martínek. Dauphin, Praha – Liberec 1997.
Germaniová, S.: Dny hněvu. Překlad Irena Blažková. Doslov Nina Vangeli. Orbis, Praha 1995.
http://iliteratura.cz/Clanek/13229
http://iliteratura.cz/Clanek/13235

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 104 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tomáš Rieb, 15.02.2007 19:18
Germain, Sylvie: Jantarová noc
Zajímá mne otázka, proč je hlavním hrdinou doby poválečné zrovna Jantarová noc, člověk s mizerným dětstvím (nenávist k umírajícím rodičům i staršímu bratrovi), který odešel z domova, aby se spolčil s pařížským podsvětí, vyrostl v drsného chlápka a zapomněl. Hrdina, který je literárně zajímavým, protože... se rozhodne zavraždit každého, kdo mu jeho zlou minulost připomene a zákeřnou zradou na docela nevinném chlapci svou vizi i uskuteční. Narodil se až po světových válkách a nelze mu upřít ráz osobnosti. Jenže nechce právě tím paní Germainová sdělit, že v našich dnech jsou hrdiny a osobnostmi bytosti, které nesou svou vlastní válku v sobě zakořeněnou? Z literárního hlediska je to jistě nádherné téma, ale přiznám se, že mne to děsí.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2545x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce