Frankfurtský veletrh (2006)

aktualita beletrie zahraniční

Co Frankfurt letos nabízel překladatelům a nakladatelům - a také o prezentaci české a slovenské literatury v zahraničí.

Frankfurt 2006 očima pěšáka

Než se rok s rokem sešel, rozdrkotaly se po frankfurtských ulicích znovu příslovečné pojízdné kufříky. Naše cesta na veletrh ale začíná v ranním vlaku z Amsterodamu, kde sdílíme kupé se „spisovatelem a nakladatelem“ a blíže neurčenou redaktorkou dětské literatury. Z jejich rozhovoru vyplyne, že náš zdatný spolucestující napsal knihu The world of tattoo (Svět tetování), ve vlastním nákladu ji vydal, nechal vytisknout v Hongkongu a osobně vyzvedl v rotterdamském přístavu – o obsahu jeho pojízdného kufříku tedy není pochyb. Na frankfurtském veletrhu se zdrží jen den, protože nazítří jede na festival tetování do Londýna. Předznamenává to snad nějak naše letošní frankfurtské zážitky?

Při přecházení mezi svými dvěma „domovskými“ pavilony – pátým, kde jsou Češi, a šestým, kde jsou Nizozemci –, míjím jako obvykle pověstnou Modrou pohovku, kde televizní společnost ZDF během celého festivalu snímá půlhodinové rozhovory s nejrůznějšími (ale převážně německými) spisovateli. Shodou okolností je tu právě – stejně jako loni – Cees Nooteboom, tentokrát vystupuje v souvislosti s německou reedicí své povídkové sbírky z roku 1958 De verliefde gevangene (Zamilovaný vězeň). Román Paradijs verloren (Ztracený ráj), který tu uváděl loni, ostatně mezitím připravuje v českém překladu nakladatelství Paseka. Po Nooteboomovi usedá na Modrou pohovku Zadie Smith – na rozdíl od lichotivých fotoportrétů prototyp intelektuálky v brýlích a s vlasy staženými v uzlíku – a svým téměř mužsky znějícím hlasem uvádí německý překlad románu O kráse. Vzhledem k tomu, že mluví anglicky, přichází o část vyhrazeného času tím, že moderátor překládá každou její odpověď nejprve do němčiny. Zaznamenávám její postřeh o Kiki, jedné z hlavních postav románu – při rozhodování se neřídí osobními zájmy, ale snaží se jednat v duchu jakési obecně platné správnosti. Podle autorky je tato postava obrazem toho, jak by mělo jednat celé lidstvo. Vystoupení Güntera Grasse je bohužel naplánováno až na sobotu, takže to mi ujde.

Jiným mým oblíbeným cílem je překladatelské středisko. Po celou dobu veletrhu je tu prakticky každou hodinu program – od rozhovorů s oceněnými překladateli, přes „technická“ témata (např. prezentace nových internetových pramenů pro německé a francouzské překladatele), po besedy překladatelů o specifických problémech. Letos si nejprve vybírám prezentaci překladatelské podpory z fondů EU. Pokračování projektu Culture 2000 pro léta 2007-2013 by se mělo po formální stránce zjednodušit, říká Sabine Bronemann, ředitelka německé odbočky Cultural Contact Point. Přesto zůstává podmínka, že nakladatel musí žádat o podporu nejméně čtyř překládaných titulů. Jiný háček pro české zájemce je náš nesmírně nízký překladatelský tarif – v celkových nákladech na vydání představuje jen malou část, kdežto v západních zemích je poměr výrobních a překladatelských nákladů právě opačný. Z této situace vychází i tento projekt a dotuje výhradně překladatelské náklady (až do výše 100 procent), kdežto na výrobu nepřispívá. U českých adeptů to pak může vést k tomu, že žádají o podporu na základě zfalšovaných překladatelských smluv (s uvedením vyššího tarifu). Navíc grant ve skutečnosti nepoužijí pro odměnu překladatele, ale na výrobní náklady. Obojí je samozřejmě v příkrém rozporu s pravidly, podobně jako žádost o překladový grant u více institucí EU najednou. Nakladatelé riskují, že v případě odhalení budou muset grant vracet.

Za názvem „Překladatelé se nikdy nepřestávají učit“ se skrývá vystoupení čtyř překladatelů, kteří vyprávějí o svých zkušenostech s určitou překladatelskou dílnou. Zastoupen je jednak celkem tradiční typ – dílna pro překladatele z románských jazyků, jejímž cílem je upozornit na zvláštnosti těchto jazyků oproti němčině a o způsobech, jak s nimi při překládání naložit (např. časté slovesné konstrukce „zdálo se“ nebo „začal“, které lze v němčině s úspěchem zjednodušit vynecháním; nebo otázky typu „Mais pourquoi...“/„Ma perché...“, které je lépe překládat „Proč tedy...“). Opakovaně tu zaznívá názor, že by překladatel měl usilovat o svébytný německý text, z něhož nejen netrčí konstrukce původního jazyka, ale nemělo by být ani na první pohled patrné, že jde o překlad. Christa Schuenke (překladatelka z angličtiny) vypráví o dílně zaměřené na překlad poezie. Byla určena pro překladatele z nejrůznějších jazyků – důraz byl totiž na proniknutí do pravidel poezie v němčině. Také překladatelka z ruštiny Rosemarie Tietze představuje dílnu pro pokročilé, která se zaměřovala na vytříbení mateřského jazyka. Jedno ze cvičení spočívalo například v tom, že účastníci měli úryvek z románu Roberta Musila přepsat v nejrůznějších stylech – jako odborný text, jako slangové vyprávění, jako haiku. Výsledky jsme mohli posoudit na místě.

Taková dílna hraničí s kursem tvůrčího psaní, ale o její užitečnosti pro překladatele není nejmenších pochyb. Svědčí o tom povzdech studentek závěrečného ročníku nederlandistiky na UP v Olomouci při dílně literárního překládání, kterou jsem tam vedla koncem dubna: během studia prý prakticky ztratily schopnost formulovat písemně v češtině, protože veškeré práce se dnes píší příslušným cizím jazykem. (A skutečně – z jejich překladů vyplynulo, že ani po ročním semináři literárního překládání se většina z nich nedokáže vyvarovat v jednostránkovém českém textu nejen stylistických, ale často ani pravopisných chyb, vyskytly se i problémy se spisovnou češtinou). Z jazykových oborů tedy vycházejí absolventi, kteří bývají s češtinou na štíru. (Totéž ostatně platí i pro nizozemské studenty – ti bývají v závěru studia zběhlejší v angličtině než v nizozemštině). Ale zpět do Frankfurtu – vystoupení končí odkazem k pultu německého spolku překladatelů, kde se lze přihlásit na další pokračování zmíněných dílen. Blednu z toho závistí...

„Purismus, nebo pidgin?“ je téma třetí překladatelské besedy, kterou si letos vybírám. Řeší se otázka, zda mají překladatelé navazovat na klasiky jako Goethe a Schiller, nebo připustit, aby do jejich práce prosakovala „nová němčina“ ze sdělovacích prostředků. Úvodem se účastníci shodují v tom, že by se jazykový vývoj měl projevit i v překladech. Několik dalších dílčích postřehů: Hinrich Schmidt-Henkel (překladatel z norštiny a francouzštiny) poukazuje na to, že např. slang mládeže se velmi rychle mění, a tak překlad s použitím takových prvků rychle stárne. Proto se při překládání vyhýbá slepému přebírání slangu, ale snaží se odhadnout, které prvky jsou trvalejší. Překladatel přitom musí věnovat vývoji jazyka a nově vznikajícím slovům i slangům větší pozornost než spisovatel. Ten může rozvíjet svůj osobitý styl bez ohledu na módní výstřelky. Překladatel by se měl cíleně pohybovat v různých prostředích, aby udržoval krok s dobou a doplňoval si rejstřík o další styly. Na druhé straně poukazuje na souvislost mezi jazykem a myšlením. Pokles jazykové úrovně např. v novinách má vliv i na celkový úpadek jazyka, přičemž nepřesné vyjadřování se rovná nepřesnému myšlení. K novým verzím klasických překladů: děti jsou konzervativní. Dětské knihy máme zafixované v té podobě, v níž jsme je četli (byť velmi archaické), a těžko se smiřujeme s novým, jakkoliv živým překladem. K pronikání angličtiny do němčiny: slovo „handy“ (mobilní telefon) naráželo zpočátku na velký odpor, ale vzhledem k tomu, že přesně vystihuje předmět a je obecně srozumitelné (hand je i německy ruka), zcela se už vžilo. Pokud slovo dodává nový odstín, nezáleží na jeho původu.

Se spřáteleným redaktorem jednoho londýnského nakladatelství tentokrát zabrousíme i do pověstného hotelu Frankfurter Hof. Podle legendy se skutečné obchody uzavírají až tady, v neformálním ovzduší. „To možná dřív,“ namítá náš přítel, „teď se obchody uzavírají emailem, veletrh je spíš jen příležitost k navázání osobních kontaktů. A tady se prostě paří – dva moji kolegové tu včera uvízli do šesti do rána“. V sedm večer se nechce věřit, že se v nóbl hotelové hale s plyšovými křesly a škrobenými číšníky flámuje do rána bílého.

Stejně jako loni se i letos obešel Frankfurtský knižní veletrh bez účasti českých spisovatelů. K prezentaci se využívá veletrh v Lipsku, protože tam je zájem čtenářského i odborného publika mnohem živější. Vystoupení slovenských autorů ve Frankfurtu potvrdilo, že na takové strategii něco je. Ve čtvrtek 5.10. od 16 do 17 hodin proběhla prezentace čerstvě vydané antologie slovenské literatury, kterou provázelo autorské čtení Eleny Farkašové, Jozefa Puškáše a Máriuse Kopcsaye. Moderoval překladatel z češtiny a slovenštiny Mirko Kraetsch. Organizující Literárne informačné centrum z Bratislavy zajistilo každému autorovi pěkně vypravenou brožurku s životopisnými údaji v němčině a angličtině a s ukázkami v německém překladu. Přesto vystoupení nezaznamenalo téměř žádný ohlas. Autoři statečně předčítali pro pár zástupců nakladatelství a organizátorů, kteří suplovali publikum – ve čtvrtek ostatně veletrh ještě ani není přístupný pro širokou veřejnost. Koncepce vystoupení, kdy autoři prostě jeden po druhém předčítají (přičemž – přes všechnu úctu k jejich snaze – byla kvalita jejich němčiny sestupná), není šťastná: tak dlouhý předčítací blok je k nepřečkání. Mirko Kraetsch se na závěr pokusil o oživení několika otázkami (tehdy se ukázalo, že jen Elena Farkašová skutečně němčinu ovládá, odpovědi zbylých dvou autorů musel Mirko Kraetsch překládat ze slovenštiny), ale ani to okolo bloumající návštěvníky nepřitáhlo. Přesto je tu na místě uznání – zase jeden obětavec, který prosazuje ze všech sil českou a slovenskou literaturu v cizině. Nevím, nakolik si u nás uvědomujeme, jak je to těžké.

Cestou do Amsterodamu opět sedíme ve vlaku za skupinkou nizozemských „lidí od fochu“. Jeden z nich vyloví navštívenku ze štosu získaného na veletrhu a předvádí ji kolegyním jako raritu – u jeho stánku se totiž zastavil i nějaký Čech! a ptal se na cenu čehosi. Bohužel mu pak jaksi nedošlo, že je rozhovor u konce, a tak zůstal sedět. Byla s ním i nějaká mladá žena, „Češka, ale byla docela milá“. „Oni jsou přece jenom takoví jiní,“ uzavře kolegyně a doplní jakousi vágní historku z pražského taxíku. Čeština jí ale zřejmě v uších neuvízla, jinak by snad poznala, že my se celou dobu bavíme česky. V každém případě si člověk uvědomí, že okruh lidí, kteří netrpí podivnými předsudky, vůbec není tak široký. I tuhle hradbu je třeba překonávat při pronikání do zahraničních nakladatelství...

 

© Magda de Bruin-Hüblová

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 26.11.2006 13:40
Frankfurtský veletrh (2006)
Marně hledám, co v mém textu vedlo k poznámce Pavly Vlkové - o prezentaci české literatury ve Frankfurtu, natož "v zahraničí" přece vůbec nepíšu? Ani jinak moc nechápu, o co své předpoklady opírá - vím naopak ze zkušenosti (www.pluh.org), že nabídka českých knih je pestrá. Přesto není žádná záruka,... že "příběhy" zahraniční veřejnost zaujmou. "High literature" určitě není všem k smíchu. Také se rozhodně nedá říct, že "o naše knihy není zájem" - viz seznam autorů a titulů, které jen naše agentura zprostředkovala k zahraničnímu vydání (a nejsme sami, kdo českou literaturu v cizině nabízí). Možná by to chtělo pár jmen těch "opravdových spisovatelů", kteří jsou zneuznaní, aby bylo jasnější, o čem je řeč.
Vložil: Turdus Merula, 24.11.2006 23:52
Frankfurtský veletrh (2006)
Jaj, ten termín "rádoby filosofický blábol" by už potřeboval jednou vysvětlit. Jinak opravdových sposovatelů je u nás víc než dosti. Taktéž štosovatelů, slosovatelů i jiných glosovatelů. Šťavnatě si představuji, jak úspěšný by musel být stánek českých sposovatelů v čele se sposovatelem Petrem Novotným,... chlubě se novou knihou o tom, co vše je potřeba k výrobě a konzumaci typicky české Frankfurtské polévky. Pak třeba cestopis kytaristy Brabce, jak hrál tučňákům na španělku a na pozadí stánku vylepit pozadí pár českých nadějných autorek. Nejlépe vybrat nějaká riadná pozadí oblečená třebas do denimu s emblémy různých českých nakladatelů. K tomu angažovat nějakého Inda, jak si louská v Šabachovi přeloženého do Hindí. Inda umístit nějak šikovně, aby byl na ráně a hlavně aby bylo poznat, že je Ind. Mohl by mít třeba kilometrový dredy nebo třetí oko ledabyle pohozené někde u stánku. Jo, naše literatura by byla hnedle světová.
Vložil: Pavla Vlková, 24.11.2006 12:16
Frankfurtský veletrh (2006)
Napadá mě, že o naše knihy není zájem proto, že do zahraničí směřujeme ty rádoby filozofické bláboly a ne příběhy, které by si veřejnost ráda četla. A určitě se nedá dělat zajímavá prezentace blábolu. Tzv. high literature je všem k smíchu. Myslím, že jsou v ČR opravdoví sposovatelé, ale samozvaní či... studovaní "odborníci" je samozřejmě neuznají.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3087x

Inzerce
Inzerce