Hlavní italské literární ceny rozdány
Italské literární ceny 2006

Hlavní italské literární ceny rozdány

V neděli 10. září byl vyhlášen vítěz ceny Campiello, čímž se uzavřela sklizeň těch nejprestižnějších literárních ocenění udílených každoročně na Apeninském poloostrově.

V neděli 10. září byl vyhlášen vítěz ceny Campiello, čímž se uzavřela sklizeň těch nejprestižnějších literárních ocenění udílených každoročně na Apeninském poloostrově. V červenci udělené Viareggio a Strega se tak dočkaly třetího člena v posvátné trojici a italští čtenáři pak třetího tipu na knihu, která by v jejich knihovničce neměla dle širšího konsenzu chybět.

Premio Viareggio Repaci
Začněme pěkně po pořádku. Z uvedeného trojlístku byla jako první vyhlášena cena Premio Viareggio Repaci, a to hned první červencový večer. Letos již 77. ročník se konal v Cinema Teatro Eden ve Viareggiu a byl věnován památce Enza Siciliana, významného spisovatele, literárního a výtvarného kritika, autora divadelních her, zkrátka typického představitele italské kulturní scény druhé poloviny 20. století. Siciliano, který se jako člen komise ceny Viareggio Repaci podílel na výběru finalistů, zemřel krátce před udílením cen. V den vyhlášení na něho zavzpomínali jeho přátelé a četly se také ukázky z jeho příspěvků do časopisu "Nuovi Argomenti", jehož byl šéfredaktorem.

Cenu Viareggio Repaci za prózu si odnesl Gianni Celati s povídkovou knihou Životy vagabundů (Vite di Pascolanti), cenu za poezii Giuseppe Conte se sbírkou Rány a rozkvěty (Ferite e rifioriture), cenu za esejistiku Giovanni Agosti s knihou O Mantegnovi I. (Su Mantegna I) a v kategorii debut byl oceněn Roberto Saviano za román Gomora (Gomorra).

Celatiho vítězné Životy vagabundů jsou třemi samostatnými příběhy z prostředí středoškolských studentů, kteří se potulují v nočních hodinách po městě, prožívají pubertální traumata, diskutují o filozofii a o sexu, stále něco hledají a přitom přesně ani nevědí co. Je to vyprávění o životě na malém městě, kde jsou bar a trafika jedinými místy, kde se všichni neustále scházejí. V zábavných, místy melancholických příbězích, se dle některých kritiků Celati vrací k počátkům své tvorby. Autor sám pak ovšem upozorňuje, že více než o snahu tvorbou něco vypovědět se v tomto případě jedná spíše o jakási „cvičení“ ve vyprávění příběhů. Ačkoli jsou povídky koncipované jako autonomní vyprávění, jsou propojeny postavami, které migrují z jednoho příběhu do druhého a přispívají tak k ucelenosti sbírky. Jednotlivé povídky by se dle slov autora mohly v budoucnu stát součástí knihy s názvem Zvyky Italů (Costumi degli Italiani), jež by měla obsahovat historii jeho rodiny, dětství, dospívání, vyprávění o prázdninách, politice, sexu či fotbale.

Gianni Celati (nar. 1937 v italském Sondriu), žije střídavě v Itálii, Velké Británii a Africe, je autorem řady románů a povídkových knih, esejistou a překladatelem Swifta, Melvilla, Hoelderlina či Stendhala. Z jeho próz uveďme alespoň Filmové grotesky (Comiche, 1971), Guizzardiho dobrodružství (Le avventure di Guizzardi, 1973), Kalendář ráje (Lunario del paradiso, 1978) nebo K ústí (Verso la foce, 1989).

Vítězná básnícká sbírka Rány a rozkvěty předního italského básníka současnosti Giuseppa Conteho je prodchnutá autobiografickými prvky. Promítají se v ní motivy opuštěnosti, neklidu a melancholie. Zajímavou knihou je také oceněná prvotina, kniha Gomora neapolského autora Roberta Saviana, která čtenáře zavádí do prostředí camorry, neapolské mafie. Giovanni Agosti pak v prvním díle svého pojednání O Mantegnovi zúročil svoje dlouholeté bádání o tomto italském malíři a renesanci obecně, a především o reflexi Mantegnova díla během staletí.

Premio Strega
Necelý týden po Viareggiu, 6.července, byla v římské Villa Giulia předána ocenění Premio Strega. Vítězem jubilejního šedesátého ročníku se stal Sandro Veronesi s románem Klidný chaos (Caos calmo, 177 hlasů). Na dalších místech zabodovali Rossana Rossanda s knihou Dívka z minulého století (La ragazza del secolo scorso, 150 hlasů), Massimiliano Palmese se Zakázanou milenkou (L’amante proibita, 18 hlasů), Pietro GrossiPěstmi (Pugni, 15 hlasů) a Sergio De SantisKronikami z hroutících se měst (Cronache dalla città dei crolli, 7 hlasů).

Jak počet hlasů napovídá, letos spolu bojovaly pouze dva romány, Klidný chaosDívka z minulého století, které nechaly ostatní finalisty daleko za sebou. Klidný chaos Sandra Veronesiho, který nakonec oslovil nejvíce porotců, je román vyprávějící o zkušenosti průměrného člověka žijícího poklidným a zdánlivě neměnným životem, do něhož krutě zasáhne tragická událost – smrt družky a zároveň matky hrdinovy dcery. Kniha se otevírá scénou plnou pohybu: protagonista Pietro zachraňuje z moře cizí ženu před utonutím zatímco doma jeho partnerka umírá. Po dramatickém začátku se v příběhu rozhostí „klidný chaos“, v němž hrdina řeší svoji novou životní situaci ve vztahu k dceři, příbuzným, přátelům, kolegům. Jeho hlavní „kanceláří“ se přitom stává automobil, se kterým parkuje před školou, kterou navštěvuje dcerka.

Sandro Veronesi (nar. 1959 ve Florencii) je vystudovaný architekt, autor televizních a rozhlasových pořadů o kultuře, spolupracovník literárních periodik, překladatel americké literatury, spoluzakladatel vydavatelství Fandango libri. V literárním světě proslul především svým románem Síla minulosti (La forza del passato, 2000), vítězem cen Viareggio a Campiello, který byl přeložen do několika jazyků a stal se předlohou pro stejnojmenný film.

Premio Campiello
Hlavními favority zářijového slavnostního vyhlášení 44. ročníku ceny Premio Campiello, které se odehrávalo již tradičně v benátském divadle La Fenice, byly knihy Bosá vdova (La vedova scalza) od Salvatora NiffoieDračí vejce (Le uova del drago), letošní bestseller od Pietrangela Buttafuoca. Niffoi potvrdil roli favorita a z konečného hlasování čtenářské poroty vzešel jako vítěz, naopak Buttafuoco obsadil až páté, a tedy mezi finalisty poslední místo. V kategorii debut byl oceněn Marco Missiroli za knihu Bez konce (Senza coda).

Niffoi umístil děj své knihy Bosá vdova na Sardinii do jemu blízkého města Barbagia. Vypráví příběh o lásce a o pomstě, italské vendettě, v kraji lpějícím na svých tradicích. Mintonia, dívka milující celým srdcem, se rozhodne pomstít smrt svého milence i přesto, že se dozvídá o jeho nevěře a dítěti, které měl s jinou ženou. Hrdinčino vyprávění je zároveň i popisem Sardinie a zdejšího života v období mezi dvěma světovými válkami. Jazyk knihy je protkán výrazy v dialektu, podtrhujícími autentičnost sardinského prostředí, které ale podle některých čtenářů znesnadňují četbu některých pasáží knihy, které jsou pro nesardské publikum nesrozumitelné.

Salvatore Niffoi (nar. 1950 v Orani), žije a pracuje jako učitel na střední škole v rodném městě v provincii Nuoro, kde se věnuje také svému koníčku - keramice. Publikovat začal v roce 1999 v místním nuorském vydavatelství. Z tohoto „provincionalismu“ jej vytáhlo nakladatelství Adelphi, které mu vydalo knihu Legenda Redenty Tirie (La leggenda di Redenta Tiria, 2005) i letos oceněnou Bosou vdovu.

Jenom pro úplnost dodejme, že stejně jako je rozmanitá italská kuchyně, italská krajina, italská mentalita či italské dialekty, tak je pestrobarevná i paleta italských literárních cen. Vedle uvedených tří nejznámějších mají dlouholetou tradici i jiné, možná méně proslulé, avšak neméně významné ceny, ze kterých jmenujme alespoň Premio Bagutta, Premio Grinzane–Cavour, Premio Napoli, Premio Bancarella či Premio Elsa Morante.

Odkazy:
http://www.zoomedia.it/cultura/premi/viareggio/premiati06.html
http://www.strega.it/premio.html
http://www.premiocampiello.org
http://www.internetbookshop.it/
http://www.wuz.it/archivio/cafeletterario.it/
http://www.unisi.it/lettura.scrittura/imago/niffoi.html

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

redakce,

Děkujeme za upozornění a opravujeme!

Hook,

Životy pastevců??????? Celati používá "pascolanti" ve významu "pascolare per le vie, per la citta" = potulování, poflakování mladíků, o kterých ty povídky jsou. Tedy něco jako Felliniho "Vitelloni", do češtiny přeložení jako Darmošlapové. ( I když býčci by se dobře hodili k těm vašim pastevcům.)