Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená. Překlad, doslov a slovníček kulturních a historických reálií Petr Kučera. Argo, Praha, 2007, 505 stran

Jak vykreslit co nejplastičtěji „ducha“ jistého historického údobí v době, která zbavila tázání se po historických příčinách a souvislostech vážnosti a zbožné úcty a která historii paroduje a replikuje v podobě popkultury? Jak znázornit osmanské dějiny a nezabřednout přitom do orientalizujících harémových klišé a popisu bitevních vřav? Úkol jistě nelehký, o to více potom pro autora tureckého, který musí na jednu stranu čelit západním předsudkům o své společnosti, na druhou stranu se vypořádávat s nacionalistickou oslavnou historiografií. V románu Jmenuji se Červená se Orhanu Pamukovi podařilo mistrovsky překonat obě úskalí. Pamuk nechal rozehrát doslova celý koncert hlasů, které na mnoha místech souzní, jinde se zase překrývají, navzájem ruší, soupeří spolu, takže tento obraz historie je mimořádně rozmanitý, osvěživý, neheroický, jiskří vtipem a parodií.

Román se odehrává v Istanbulu v průběhu několika zimních dnů roku 1591 a zavádí nás do prostředí sultánových malířů miniatur, z nichž jeden je záhadně zavražděn a jeho smrt vnáší do klidného života miniaturistů neklid a strach. Tento rámcový charakter detektivního románu udržuje čtenáře v napětí, současně ale román vypráví také mnohé další příběhy: oživuje jedinečná dramata ukrytá v osmanských miniaturách, přibližuje nám každodenní život osmanské společnosti 16. století, mluví o střetávání Západu a Východu, zabývá se otázkami psaní a konečně je také sestaven z celé řady individuálních vyprávění a životních osudů.

Román nemá jediného ústředního hrdinu, ale rovnou dvacet různých vypravěčů, kteří zaujímají jednu či více z celkových 59 kapitol. Tak se vedle knihaře Kary, jeho milenky Şeküre, dohazovačky Ester či čtyř sultánových miniaturistů objevují jako vypravěči i vrah, mrtvola, pes, strom, mince, smrt, ďábel, červená barva nebo třeba kůň. Jednotlivé postavy se na čtenáře přímo obracejí a snaží se ho přesvědčit o své pravdě či ho naopak zmást a zesměšnit.

Zároveň se v románu dostávají v nejužším prostoru vedle sebe triviální a „vysoká“ literatura, které se navzájem parodují a ruší, a tyto rozdíly jsou bez zjevné hierarchie ponechány vedle sebe, stejně jako svědectví všech živých i neživých postav.

Stojíme tedy před osmanskou historií, která je fragmentární, hravá, neuspořádaná vyššími principy, nicméně také neobyčejně živá, citlivě vyprávěná a dává prostor i těm, jejichž příběh do análů oficiální historie nikdy proniknout nemohl.