Jeništa, Jan

rozhovor překlad

Rozhovor s Janem Jeništou, oceněným v Soutěži Jiřího Levého čestným uznáním v kategorii prózy za úryvek z překladu knihy Lubiewo Michała Witkowského.

Rozhovor s Janem Jeništou,
oceněným v Soutěži Jiřího Levého čestným uznáním v kategorii prózy za úryvek z překladu knihy Lubiewo Michała Witkowského

Jan Jeništa - narozen v roce 1983 v Olomouci, absolvent studia polské a ukrajinské filologie na FF UP, letošním akademickým rokem začíná působit jako doktorand na Srovnávací slovanské filologii FF Univerzity Palackého v Olomouci. Ukázka ze 2. verze oceněného Lubiewa (o nekončících verzích viz rozhovor) vyšla v Revolver Revue (17-18/05). Ukázka jeho překladu knihy Ireny Karpy Perleťový porno vyšla v Babylonu (IX/2006). Ještě letos by měl vyjít překlad knihy Lubiewo Michała Witkowského v nakladatelství Fra (česky Chlípnice).

Martina Bořilová: Otázka první: Co tě přivedlo k překládání, k tomu, abys okusil řeholi překladatele?
Jan Jeništa: Abych pravdu řekl, já tu „řeholi“ vlastně ještě ani neokusil, mám před sebou vydání svého prvního knižního překladu knihy Chlípnice Michała Witkowského, kterou vydá snad ještě letos nakladatelství Fra, takže je u mě překládání stále na úrovni zábavného doplňku studia.

Martina Bořilová: Otázka patriotická: Jsi z Olomouce, absolvent a doktorand UP. Mělo olomoucké prostředí, lidé kolem tebe přímý vliv na tvé překladatelské snahy?
Jan Jeništa: Olomoucké prostředí má přímý vliv na můj život už třiadvacet let. Co se týče olomoucké polonistiky, myslím si, že přes všechny problémy, typické pro malé obory, si zachovává vysokou úroveň, zkrátka je to prostředí činorodé a inspirativní. Ale Olomouc má ještě jedno velké plus: osobnost Václava Buriana. Díky němu nás znají po celém Polsku, a díky němu my známe Stasiuka, Michnika, Lipskou, Krynického a mnoho dalších.

Martina Bořilová: Otázka priorit I: Proč právě překlad z polštiny a ne z druhého jazyka tvé kombinace, tj. ukrajinštiny?
Jan Jeništa: Donedávna byla polská literatura prostě zajímavější. Asi od roku 1998 se tam začala utvářet slibná generace, narozená v 70. letech, která, jak se zdálo, měla co říct. Teď však jako by se vyčerpala. Naproti tomu na Ukrajině se po pomerančové revoluci objevila velká spousta talentů. Mě osobně nejvíce zaujal Serhij Žadan, hojně překládaný právě do polštiny, a pak také Irena Karpa, provokativní, i když pro někoho trochu povrchní, mladá zpěvačka a spisovatelka. Na tyto dva autory teď zaměřuji své překladatelské snahy.

Martina Bořilová: Otázka priorit II: Proč právě Lubiewo?
Jan JeništaLubiewo, česky Chlípnice, jsou dílem autora, patřícího právě do oné generace narozené v 70. letech, a troufám si tvrdit, že právě on je jeden ze tří, čtyř autorů, kteří nezklamali. Chlípnice jsou zábavnou sociologickou sondou vyslanou na společenské dno. Kniha velmi výstřední a velmi čtivá. Mimochodem, Witkowski se vedle další mladé autorky Doroty Masłowské objevil v šestici finalistů nejprestižnější polské literární ceny Nike (nečti najk).

Martina Bořilová: Otázka privátní: Co pro tebe osobně znamenalo ocenění Jiřího Levého? S jakým záměrem jsi svůj překlad do soutěže zasílal a co si od soutěže očekával?
Jan Jeništa: Čekal jsem, že si konečně nad mým překladem někdo sedne a konstruktivně ho zhodnotí. Že to bude zrovna překladatelská legenda Helena Stachová a že můj překlad pochválí, o tom se mi ani nesnilo.

Martina Bořilová: Otázka proradná: Co si myslíš o ocenění samém? Má podle tebe prestiž? Ovlivnilo nějakým způsobem další práci na překladu?
Jan Jeništa: Je pravda, že na můj vkus má cena takového kalibru trochu malou reklamu. Ví se o ní spíše ze šuškandy mezi studenty filologických oborů. Já se o soutěži dozvěděl před pár lety od své přednášející, teď tu zvěst šířím zase mezi své studenty. ŠUŠKANDA, to je ta nejlepší reklama. Ovšem, anticena Skřipec plnila dvojstrany v kulturních týdenících, ale já zase dostal (soukromý) signál, že jsem na dobré cestě.

Martina Bořilová: Otázka potměšilá: Zaznamenal jsi zvýšený zájem o svou osobu po udělení ceny za překlad?
Jan Jeništa: Nezaznamenal. Když jdu po ulici, koukám na chodník nebo architekturu kolem.

Martina Bořilová: Otázka předběžná: Co bude dál s Lubiewem? Vyjde na českém trhu? Případně kdy?
Jan JeništaLubiewo by mělo vyjít ještě letos. Vydavatele jsem našel ještě před udílením cen, teď mě čeká velká (a snad už poslední) korektura textu. Michał Witkowski je autor specifický nejen způsobem psaní, ale také přístupem k již hotovému: do knihy neustále dopisuje další a další kapitoly (dosti rozvolněná forma minipovídek až anekdot mu to dovoluje), ty stávající přepracovává, vkládá, maže, přeskupuje. V Polsku od prvního vydání v roce 2005 vyšlo k dnešnímu dni pět vydání knihy, z toho dokonce jedna Gold edition. Každé z nich se liší obsahem, rozsahem i strukturou. A pak něco překládejte! Když ale autor dopsal do posledního vydání několik kapitol s příletem UFO, řekl jsem dost, a uvalil na další změny embargo. V českém vydání zkrátka žádné UFO nebude.

Martina Bořilová: Otázka palčivá: Co z polské literatury podle tvého názoru a vkusu v českých knihkupectvích chybí nejvíce?
Jan Jeništa: Chybí tu Gombrowicz! Helena Stachová překládá jeho Trans–Atlantik do šuplíku, a to je ostuda českých vydavatelů.

Martina Bořilová: Otázka polsko-česká: Jak si podle tebe vede polská překladová literatura na českém knižním trhu ve srovnání s jinými také teprve „objevovanými“ literaturami např. maďarskou, ukrajinskou, slovinskou... Je o polskou literaturu v Čechách zájem? A jak si podle tebe vede česká literatura v Polsku?
Jan Jeništa: Dříve bylo Polsko jakýmsi filtrem ukrajinské literatury: co uspělo na polském trhu, mělo šanci uspět také na Západě, potažmo v Česku. To už dnes tolik neplatí, stále ještě skromná skupinka českých ukrajinistů dokonce občas „objeví“ některého autora dříve než Poláci. Naopak na Ukrajině se teď předhánějí ve vydávání polských autorů, a jejich případný úspěch či neúspěch tam může být měřítkem i pro nás. Zato k české literatuře se v obou těchto zemích někdy až nepochopitelně vzhlíží. Přitom je to stále ve velké míře založeno jen na Haškovi a Hrabalovi, případně Topolovi. Když slyšíte mladé ukrajinské intelektuály básnit o „multikulturní Praze“, máte chuť jim říct, ať jsou šťastní za svůj porevoluční Kyjev, za svůj Lvov, nedezinfikovaný všudypřítomným systémem grantů a dotací.

Martina Bořilová: Otázka plánovací: Jaké máš další plány, co se týče překladů z polštiny?
Jan Jeništa: Rád bych přeložil některé povídky z Witkowského nejnovější knihy Fototapeta, pomalu se prokousávám ukázkou z knihy Freud by plakal Ireny Karpy, kterou chci nabídnout vydavatelům, a v noci se mi zdá o Serhiji Žadanovi.

Martina Bořilová: Otázka plačtivá: Považuješ práci překladatele za nedoceněnou?
Jan Jeništa: Když uděláš výborný překlad, máš své jméno stejně jenom v tiráži. Když ho zprasíš, máš své jméno stejně jenom v tiráži.

Martina Bořilová: Otázka předpojatá: Zdají se ti být tištěná média přístupná k překladové literatuře a jejímu publikování? Myslím teď např. literární, kulturně-literární časopisy, týdeníky.
Jan Jeništa: Pokud za své překlady nechcete peníze, tak ano. Já osobně jsem nikdy problém s otištěním článku neměl, spíše mi vždycky bylo něco nabídnuto. Je třeba dát své „služby“ všanc, média se pak o ně přihlásí sama.

Martina Bořilová: Otázka přízemní na závěr: Dá se literárním překladem uživit?
Jan Jeništa: Ještě jsem to nezkoušel. Ale třeba to jednou půjde.

 

© Martina Bořilová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3700x

Inzerce