Drakulić, Slavenka: Ani mouše by neublížili

Drakulić, Slavenka
Ani mouše by neublížili

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z knihy Slavenky Drakulić, která sestavila medailonky největších zločinců války v bývalé Jugoslávii, jejichž soudních procesů se v Haagu zúčastnila.

Slavenka Drakulić: Ani mouše by neublížili (They Would Never Hurt a Fly), z angličtiny přeložil Richard Podaný, nakl. BB art, Praha 2006, 184 stran

Zvíře v kleci
Slobodan Milošević, bývalý prezident Srbska a Jugoslávie, je prvním nejvyšším představitelem nějakého státu, který je mezinárodním tribunálem souzen za zločiny, jež spáchal, když byl v úřadě. Kromě mnoha jiného je obviněn z toho, že spáchal genocidu v Bosně a zločiny proti lidskosti za válek v Chorvatsku a v Kosovu. I když téměř jistě sám nikoho nezabil, byl zodpovědný za politiku, v jejímž důsledku ztratilo život více než dvě stě tisíc lidí. Milošević se rozhodl nepřijmout advokáta a obhajovat se před tribunálem sám.

V soudní síni v Haagu mě od Slobodana Miloševiće dělila jen skleněná stěna. Seděl snad pět šest metrů ode mě, mezi dvěma urostlými policisty z jednotek OSN, dost blízko, abych mohla zkoumat výraz v jeho tváři, řeč jeho těla, ba i podrobnosti jeho oblečení. Měl na sobě tmavomodré sako, světle modrou košili a k tomu červeno-bílo-modrou kravatu - v barvách srbské vlajky. Vlasy má úplně šedivé, skoro bílé. Kůži bledou, těstovitou; vypadá nezdravě, jako by už nějakou dobu nebyl na sluníčku.

Zadívala jsem se na něj a došlo mi, že jsem překvapená. Nemůžu říct, že navzdory očekávání bych nějak jásala nad tím, že ho konečně vidím na lavici obžalovaných. Je pravda, že se mi tím pohledem ulevilo, ale přesto jsem se cítila velice zmatená. To mi vrtalo hlavou; ba mě to i vztekalo. Dostalo se mi výsady, že můžu být svědkem procesu s Balkánským řezníkem, se svým celoživotním zosobněním zla, s mužem, který rozdmýchal požár v mojí vlasti... a přece je to divné, vidět ho v soudní síni.

Bylo mi z toho trapně.

Rychle mi ale došlo, co že mě to zneklidňuje. Nikdy jsem se neodvážila si jej představit u soudu. I když byl prohlášen za válečného zločince, bylo nelehké si představit, že jednou opravdu stane před soudem v Haagu. Pátého října roku 2000 Miloševićova strana prohrála volby. Krátce nato byl zatčen a začalo se hodně mluvit o extradici. Nicméně nový srbský prezident úporně odmítal na to jen pomyslet. A pak, po třech měsících, nová vláda pod tlakem nedostatku peněz Miloševiće vydala, a hotovo. Stál přesně miliardu a tři sta milionů dolarů. Dopravili ho letadlem do Haagu. Konečně, konečně a opravdu se to stalo.

Proč jsem si to nebyla s to představit? Proč jsem na to ani nepomyslela? Teď se mi zdá, že jsem asi nevěřila v sílu zákonnosti. Anebo v to, že by v Srbsku bylo lze zákonnost prosadit, v Miloševićově případě obzvláště. Koneckonců, po těch deset let, co byl prezidentem Srbska a Jugoslávie, se choval, jako by sám byl zákonem.

Vzpomínám si - jak bych taky mohla zapomenout? - na to, jak jsem ráno prvního dubna 2001 byla ve svém vídeňském bytě v kuchyni a slyšela tu zprávu. Chystala jsem si první dopolední espreso a jako obvykle jsem u toho měla potichu puštěné rádio. Dávali zprávy; něco o Miloševićovi. Zesílila jsem to, abych líp slyšela. Nějaké zprávy o něm jsem očekávala, protože byl obklíčen policií ve svém sídle v Dedinje a nějak to muselo spíš dřív než později dopadnout. V násilím zmítaném Srbsku (a vzhledem k minulosti jeho rodiny) se mohlo stát ledaco: možná bude na policisty střílet, policisté zase na něj, třeba spáchá i sebevraždu. “Včera v noci se Slobodan Milošević vzdal policii a nyní je v ústřední věznici v Bělehradě," říkal hlasatel. Vzdal se? Vstala jsem, nemohla jsem uvěřit. Opravdu? Jak je to možné? To ráno jsem už na kávu zapomněla.

Skoro o tři měsíce později, 26. června, jsem na CNN sledovala Christiane Amanpourovou, jak stojí před vazební věznicí v Scheveningenu a hlásí, že letadlo s Miloševićem zakrátko přistane. Civěla jsem do televizní obrazovky, jako bych zahlédla strašidlo. I když se o téhle možnosti ve světových médiích hojně debatovalo, nebyla jsem na to stále přichystaná. A teď jsem tady, v soudní síni, dívám se na něj, vidím ho na vlastní oči, a zase jsem popletená a zase se za to na sebe hněvám. Na tom, že se na toho člověka dívám, jak sedí u soudu, bylo cosi neslučitelného s mou pamětí, s mým skrytým já. Samozřejmě jsem byla ráda, že je souzen. Potěšilo mě, že konečně bude muset čelit spravedlnosti. Jenže tak prosté to nebylo. Když jsem se na něj dívala, uvědomila jsem si, že stojím tváří v tvář kultu osobnosti, ve kterém jsem vyrůstala. Že zcela nečekaně stojím tváří v tvář vlastnímu životu v komunistické Jugoslávii.

A najednou jsem se rozpomněla na jednu momentku z dětství. Tehdy jsme žili v jednom městečku na pobřeží Jadranu. Byl květen 1954. Volný den. Určitě to byl buď První máj, anebo pětadvacátý, Titovy narozeniny a Den mládeže. Zdobili jsme s otcem okna. Na okenním rámu byla zvláštní skobička jen na Titův zarámovaný portrét. Ta fotografie, kterou jsme měli, mi připadala obrovitá, i když nejspíš byla tak třicet centimetrů na čtyřicet, snad i menší, protože i já jsem tehdy byla dost maličká. Byl na ní Tito ve sněhobílé maršálské uniformě. V těch dobách nebyla barevná fotografie, tedy aspoň ne v Jugoslávii, takže snímek byl ručně kolorovaný. A fotograf se při retuši nechal dost unést touhou udělat Tita hezčím. Titovy oči byly příliš modré, líce příliš růžové, rty příliš rudé. Když jsme obrázek zavěsili, podala jsem otci několik šlahounů břečťanu. On je volně rozvěsil pod fotografii, na další dvě skobičky po obou stranách od obrázku. Ještě pár rudých karafiátů, jeden sem a jeden zase tam, a výzdoba byla hotová. Vyšli jsme na ulici, že si ji prohlédneme zvenčí. “To je krása, viď?" povídá tatínek. Přikývla jsem. Otevřeným oknem jsme slyšeli hudbu z rádia. Optimistické pochody nám s otcem ještě vylepšily už tak povznesenou náladu. Ucítila jsem bábovku, kterou pekla maminka, a náš malý obřad se mi zamlouval ještě víc.

Bylo mi jen pět let a byla jsem ohromně hrdá, že mi tatínek dovolil, abych se účastnila tak významné práce. Naše okno takhle bylo vyzdobené jediné v celém činžáku. To proto, že otec byl důstojník, velitel místní posádky. Titův obrázek obklopený květinami mi připomněl cosi, co jsem viděla dřív, ale věděla jsem, že bych to tatínkovi neměla říkat. Bylo to tajemství. Babička mě někdy brávala s sebou do kostela. Obvykle mi v kostele bylo z vůně lilií trošku zle, ale taky mě to fascinovalo. Viděla jsem tam obrazy a sochy Ježíše, Panny Marie a mnoha svatých, a i ony byly přizdobené květinami. Ozdobená fotografie za naším oknem se hodně podobala tomu, co jsem viděla v kostele, a tak jsem si pomyslela, že i Tito určitě je nějaký svatý církve mého tatínka.

Když jsem chodila do školy, nadšeně jsem se zúčastnila oslavování Tita, psala jsem o něm slohové práce, vystupovala jsem ve scénkách o jeho narozeninách, přednášela jsem o něm básně a běhala jsem ve štafetách na jeho počest. Ve třídě jsme měli úplně stejnou Titovu fotku ve sněhobílé uniformě, visela nad tabulí, a úplně stejně jako doma jsme ji o každém státním svátku zdobili. Když jsem byla malá, připadalo mi normální tak Tita oslavovat; dělali to všichni. Teprve po letech mi řekli, že jsme v Jugoslávii vyrůstali v kultu osobnosti. Co to ale doopravdy znamenalo, to jsem zjistila až v roce 1980, když Tito zemřel. Sám Tito tak docela nechápal, že umírá, jak mi později pověděl jeden z lékařů, kteří se o něj v nemocnici v Lublani starali. Amputovali mu nohu, nepracovaly mu ledviny, ale on pořád vykládal o svých plánech do budoucna. Je možné, že když někdo má naprostou moc, začne zároveň věřit i ve svou nesmrtelnost? A že v ni začnou věřit i druzí? Vždyť Tito vládl po víc než třicet let. Opravdu to vypadalo, jako by tu měl být navěky.

Někdo si snadno může pomyslet, že lidé v Jugoslávii byli rádi, že mají diktátora z krku - a Tito bezpochyby diktátor byl. Jenže oni rádi nebyli. Když konečně zemřel, překvapilo je to a zdrtilo. Vzpomínám si, jak muži i ženy plakali na ulicích ještě řadu dnů po jeho smrti a motali se jako ztracené děti. Jeho smrt, to byla vážná katastrofa, něco jako zemětřesení nebo záplavy. Zavládl pocit strašlivé ztráty, strachu z dalších událostí, všeobecná atmosféra zoufalství... Pro Slobodana Miloševiće bylo lehké tuhle citovou vyhládlost zaplnit. Lidé se rozhlíželi po někom, kdo by o ně pečoval. Osiřelý národ sháněl nového otce. Když se deset let poté zhroutil komunismus, lidé byli ještě ztracenější, přišli o jistotu, báli se, skoro jako malé děti, které se náhle musejí protloukat samy. Kromě toho u nás nebyly žádné jiné vzory politického vůdcovství kromě Titova autoritářského vzoru.

Slobodan Milošević se prodral hierarchií komunistické strany až na vrchol a cestou nemilosrdně vystrnadil všechny ostatní. Nebyl ale přesvědčený komunista. V roce 1987 navštívil Kosovo pole, kde se v roce 1389 odehrála bitva s Turky, a pronesl neblahý projev ke kosovským Srbům, kteří mezi tamními Albánci byli menšinou. “Už nikdy vás nikdo znovu neporazí!" Tohle jeho prohlášení jej nečekaně vyneslo do síně slávy nacionalistických hrdinů. Začal svými projevy podněcovat srbský nacionalismus, ne však proto, že by toužil po válce. Nebyl dokonce ani věřící; nepatřil k oněm mesianistickým vůdcům, jako byl chorvatský prezident Franjo Tudjman. Jeho projevy byly bez ohně, bez přesvědčení. Milošević byl nejspíše přesvědčen, že bude s to sílu nacionálních vášní zvládnout a zmanipulovat ve vlastní prospěch. Byl to obratný demagog zneužívající vlasteneckých citů druhých lidí. Miloševićův paradox je v tom, že není ani komunista, ani nacionalista, ale oportunista schopný využít jakékoli ideologie, která mu pomůže zůstat u moci. Oportunismus je zřejmě jeho nejvýraznějším rysem. Pokud mu k moci pomůže nacionalismus, budiž tak.

A teď, po třinácti letech, kdy byl v podstatě polobohem, sedí tady ve vězení.

Nečekala jsem, že se tehdy v Bělehradu vzdá policii. Myslela jsem si, že dojde k nějakému násilnému rozuzlení, třeba jako se to stalo s Elenou a Nicolaem Ceauşescuovými v prosinci 1989: vojenský soud a po něm spěšná poprava. Dobře si vzpomínám na poslední projev, který Nicolae Ceauşescu pronesl pár dnů před svou popravou. Stál na balkonu budovy Ústředního výboru Komunistické strany v Bukurešti a hovořil shůry k obrovské mase lidí na hlavním náměstí. Najednou uslyšel zvláštní zvuk, na který nebyl zvyklý. Místo potlesku poprvé v životě uslyšel hněvivé zvuky. Soudruh Ceauşescu nechápal, co se to děje, to mu bylo poznat ve tváři. Byl dokonale překvapen. Jeho milovaní Rumuni! Jeho děti! Jak se mohli obrátit proti němu? Je mi vcelku jasné, jak se Milošević cítil v těch posledních chvílích ve svém domě v Bělehradě, obklíčen vlastní policií. Jeho lidé jistě přijdou svého milovaného vůdce bránit. Oni však nepřišli. Nechali ho padnout, jak to národy s diktátory dělávají.

(s. 110-116)

  Drakulič Drakulic

© Richard Podaný

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1951x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce