Toussaint, Jean-Philippe: Fuir (část 1)

Toussaint, Jean-Philippe
Fuir (část 1)

studie beletrie zahraniční

Nejnovější román Jean-Philippe Toussainta, Fuir (Běžet, Prchat či Utíkat), by měl být součástí budoucí volné tetralogie, započaté titulem Milovat se z roku 2002. Toussaint v těchto dvou čerstvě vydaných knihách potvrzuje své kvality spisovatele, který klade velký důraz na techniku psaní.

Utíkat
Jean-Philippe Toussaint
: Fuir, Minuit, 2005, 185 stran

Nejnovější román Jean-Philippe Toussainta, Fuir (Běžet, Prchat či Utíkat), by měl být součástí budoucí volné tetralogie, započaté titulem Milovat se z roku 2002. Toussaint v těchto dvou čerstvě vydaných knihách potvrzuje své kvality spisovatele, který klade velký důraz na techniku psaní. Jeho příběhy se dají číst povrchně jako trochu absurdní zážitky běžných lidí, kteří neustále narážejí na problémy v obyčejné komunikaci a s obyčejným během života – jsou to drobné malicherné anabáze, ale i životně důležité okamžiky jedné konkrétní dvojice (nejspíš) ve středních letech. Ona je módní návrhářka, jeho povolání neznáme, je ale jasné, že jde o lidi svobodné nejen v nakládání s časem.

Toussaint se ve všech svých knihách stále vrací k úvahám o nezadržitelném uplývání času, v nejnovější tvorbě se navíc zaměřuje hlavně na spletitost mezilidských a partnerských vztahů nebo na Evropanovi nedostupné záhady exotických krajů. Texty přinášejí zároveň mnoho témat k zamyšlení o tom, že ne všechno je takové, jak se jeví, že naše vnímání je silně ovlivněno naší vlastní interpretací ať už okolností, určité situace anebo třeba vztahů. Při bližším nahlédnutí Toussaintova textu však vyplouvá na povrch puntičkářská práce s jazykem, boření hranic v tom, co a jak je zachytitelné pouhým slovem – ať jsou to obrazy či barvy, pocity a nálady, bolest, úzkost, strach, anebo „pouhý“ běh času, prudký, až zbrklý úprk... Literární kritika často Toussaintův styl přirovnává jazyku filmovému – jeho texty mívají místy charakter synopse, připomínají popisné pasáže scénářů. Zejména však je třeba vyzdvihnout vizuální charakter jeho děl. Oproti prvotině Koupelna jsou poslední dva romány čtenářsky náročnější – zejména v titulu Utíkat spisovatel usiluje o to, aby téma cele prosáklo i do textu, aby věta nesla energii, odrážela překotnost a dýchavičnost vyprávění. Jakmile se však jeho stylu poddáme a na jeho vlnu nasedneme, ponese nás bez zastávky až k poslední stránce.

V románu Utíkat – přestože knihu v prvním čtení hltáme od začátku do konce, abychom se dozvěděli víc – se vlastně neudá takřka nic. Celé se to seběhne během tří dnů a jde o příběh pro jedince velmi vypjatý, zásadní, či přímo životní, ovšem z pohledu zvnějšku vlastně běžný, možná trochu exotický, ale nijak extra výjimečný. Děj se odehrává na skok v Šanghaji, poté ve vlaku do Pekingu, na místě pak krátce v hotelu a v bowlingovém sále, načež následuje zběsilý útěk nočním velkoměstem na motorce. Nazítří se hrdina dává na nekonečnou cestu na ostrov Elba na pohřeb otce své partnerky Marie, na Elbě se příběh v noci v jedné zapadlé mořské zátoce uzavírá.

Hrdina přijede do Šanghaje, kde se o něho má postarat známý jeho partnerky, jistý Zhang Xiangzhi (neboli Čang Siang-č'), na první pohled podvodník, a možná mafián, který mu hned na uvítanou a zcela nepochopitelně daruje mobilní telefon. Na jakési výstavě se náš Evropan seznámí s čínskou slečnou Li Qi (Li Čchi, však také voní po exotickém ovoci, jež její jméno připomíná...) a oboustranná přitažlivost se záhy při cestě nočním vlakem do Pekingu začne obracet v činy. Nadále už ale nic nebude jednoduché, vypravěč a protagonista příběhu, přestože se nechává jen unášet proudem událostí, do ničeho nezasahuje a ničemu se nebrání, nejen že nepříliš rozumí všemu, co se kolem něho děje, navíc je tím nadmíru znepokojen, zmocňuje se ho úzkost. Tato situace vrcholí za zběsilé jízdy nočním Pekingem na motorce ve třech, úprku, jehož důvod čtenář ani vypravěč a protagonista nezná a který končí, teprve když se Číňan v jakémsi baru zbaví podivného balíčku obsahujícího snad bílý prášek. Poslední část románu se odehrává na ostrově Elba v atmosféře zcela jiné, i hrdina tu bude řešit jiné problémy.

Román Utíkat je vlastně dalším dílem zamýšlené tetralogie – a chronologicky vpodstatě předchází knize, jež vyšla jako první s názvem Milovat se. První známkou tohoto řazení knih je drobný zápis kurzivou následující v knize za titulní stranou – v Milovat se stojí takto suché, nenápadné označení „Zima“, zatímco v Utíkat můžeme číst „Léto“. A třetí část románu Utíkat, když se s hrdinou přeneseme na ostrov Elba, také předjímá některé motivy té druhé (ačkoli v pořadí vydání vlastně první) knihy, která se odehrává pro změnu v Japonsku a kde v hlavních rolích vystupují vypravěč a jeho Marie: smrt otce a jeho oplakávání. Zatímco ale v Milovat se řeší hrdina především definitivní rozchod s Marií, v Utíkat jde pouze o dočasné odloučení, o rozchodu se tu nemluví, hrdina o něm ani nepřemýšlí, i jeho chvilkové okouzlení sličnou čínskou slečnou následkem zprávy o smrti Mariina otce opadá.

Nejnovější Toussaintova kniha po prvním zběžném čtení opět nabízí další, ovšem takříkajíc nepovinné roviny interpretace. Autor si nehraje na filozofa, nikdy nezabrousí do úvah, jež by v tomto směru nijak zvlášť vzdělaného čtenáře mohly mást či děsit. Přemýšlení o tom, jak čas utíká, či o individuálně podmíněném vnímání, o jevové stránce věcí, se nese na vlně nesmírně pečlivých popisů obrazů, ale i pocitů a pouhých vjemů, které francouzská kritika přirovnává buď ke zmíněným postupům filmovým anebo momentkám z pláten impresionistických malířů. Typicky toussaintovské jsou pokusy zachytit pouhým slovem měnící se atmosféru dne nebo detaily jako nasvícení scenérie města v melancholické náladě procházky na šanghajském nábřeží:

"...je déambulais lentement le long du fleuve, laissant traîner le regard sur la rangée de vieux bâtiments européens aux toits illuminés qui éclairaient la nuit d'un halo de lumière verte dont les pâleurs d'émeraude se reflétaient en tremblant dans les eaux du Huangpu."

či hru útočných světel za jízdy o překot po čínské dálnici:

"Nous avions gagné l'autoroute, et nous roulions dans la nuit noire, sans autre repère que des traînées de phares qui surgissaient au hasard de tous côtés, derrière nous, devant nous, qui nous aveuglaient et nous capturaient un instant dans leurs faisceaux comme des lapins paralysés."

"[…] sous l'immense voûte céleste qui enrobait l'autoroute, le vaste dôme incurvé d'un ciel d'été intemporel, comme si nous n'avancions plus et que c'était seulement les lumières des phares qui bougeaient autour de nous, qui nous croisaient et venaient nous aveugler, des traînées vertigineuses de blanc ou de bleu électrique qui filaient dans la nuit et montaient au ciel en faisant vaciller l'horizon."

nebo barevné pozadí čínského baru:

"Partout, en Chine, la nuit, sur les visages et les épaules, tombent des nappes de lumière verte, souvent crues et violentes, parfois douces et enveloppantes. Des petits néons publicitaires blancs et mauves en lettres arrondies de marques de bière et d'alcool brillaient dans la pénombre du bar."

Nejen barvám je věnována pozornost – Toussaintovy popisy stejně tak vnímají i zvukovou kulisu:

"Il y eut alors, venant de loin, et qui gagnait du terrain, l'émergence d'un son de sirène de police, encore lointaine, presque abstraite, qui se rapprochait de nous inexorablement, que nous entendions de mieux en mieux, qui grandissait dans l'air, et même de plusieurs sirènes de police, peut-être d'un convoi, et, essayant d'accélérer encore - mais la moto s'emballait dans ce surplace perpétuel, sollicitée au-delà de ce qu'elle pouvait donner et ne produisant rien de plus qu'un son étranglé de bécane trafiquée qui montait furieusement dans la nuit dans le vrombissement du moteur et les hurlements du pot d'échappement -, le bruit des sirènes fondait sur nous et nous rattrapait et je m'attendais à tout moment à voir surgir derrière nous la lueur bleutée d'un gyrophare, nous dépassant latéralement et aveuglant nos trois visages effarés dans la nuit."

Při protagonistově závodu s časem na pěšině po útesech nad mořskou zátokou na Elbě text samotný sotva popadá dech. Podobně třeba popis Mariina bezcílného, zoufalého toulání se Louvrem je koncertem úsporného stylu v kontrastu s přepestrým viděním autora vnímajícím každý podružný detail, spojujícím maličkosti v jeden velký, působivý obraz.

Román je velmi zajímavý i z hlediska výstavby textu a po stránce stylistické. Několikrát si na krátkém úseku předává vypravěčský part hrdina (vypravěč) s Marií – byť někdy třeba jen v úseku jedné věty, pouhého dovětku. Vyprávění takřka neznatelně přechází z ich-formy do er-formy, přesněji: vypravěč nechává slovo jiné postavě, Marii. Například scéna s nehodou autobusu je zdánlivě podána z perspektivy vypravěče, v poslední chvíli však popis zohledňuje vidění Mariino.

"Longtemps je n'entendis plus Marie au téléphone, seulement des grésillements, une rumeur, un souffle et l'écho de ses pas, et, soudain pris de vertige, pressant le pas dans les galeries souterraines du Carrousel du Louvre, je - ou elle -, je ne sais plus, la rue de Rivoli était déserte au débouché des escaliers mécaniques, les trottoirs brûlants dans l'air immobile et tremblant de chaleur de l'après-midi parisien, une ambulance était garée au travers de la chaussée et la circulation avait été coupée rue de Rivoli, un cordon de policiers retenait la foule massée sous les arcades à la hauteur de la terrasse d'un café dans un désordre de parasols et de chaises en osier, un attroupement s'était formé au passage clouté et des pompiers allaient et venaient sur la chaussée avec des couvertures, de l'oxygène, un autobus était immobilisé à l'embouchure de l'étroite galerie qui passe sous les arches du Pavillon de Rohan en direction de la place du Carrousel, l'autobus avait été vidé de ses passagers, les portes grandes ouvertes, plusieurs pompiers agenouillés sur le sol en bordure du trottoir étaient affairés à la hauteur d'une des roues avant du véhicule, l'autobus avait été en partie surélevé par un système de crics et de planches en bois, du matériel de désincarcération reposait sur le sol, des scies à métaux, des sangles, des extincteurs et des bombonnes de gaz, des médecins urgentistes en blouse blanche étaient penchés en direction d'une forme invisible dont on apercevait que les jambes, se pouvait-il qu'il y eût un être humain coincé là sous les roues, on ne voyait rien, le soleil brûlait les yeux, et Marie se sentait défaillir, s'évanouir, la poitrine oppressée, cherchait fiévreusement ses lunettes de soleil dans son sac en fouillant et renversant son contenu sur le trottoir, clés, lettres, passeport, cartes de crédit, qui tombaient les uns sur les autres par terre et que, s'accroupissant sur le trottoir, elle ramassait par pelletées imprécises pour les refoutre n'importe comment dans le sac, jusqu'à ce qu'elle trouve enfin ses lunettes de soleil et les chausse en tremblant et s'éloigne sous les arcades, traversant une rue en me disant qu'elle rentrait prendre quelques affaires à la maison, quand la conversation fut coupée en plein milieu d'une phrase, ses derniers mots interrompus dans leur élan brisé ne me parvinrent pas, qui restèrent à jamais en équilibre entre les continents, suspendus entre le jour et la nuit."

Všechna tahle hra není samoúčelná, dokresluje tápavý, úzkostný charakter výpovědi. Podobně i věta je vystavěna neobvykle: dlouhá, poměrně neučesaná souvětí, někdy spíš jen řetězení souřadných vět, logicky ne vždy úplně navazujících – podmět či ohnisko pohledu se během jediné sentence různě mění, otáčí – vlastně odráží ten udýchaný, překotný způsob vyprávění, které má zejména v akčních momentech plynout jakoby bez rozmyslu, s postupným doplňováním informace, vracením se k již zmíněnému detailu a podobně:

"Ce qui me frappa le plus sur l'instant, c'est qu'elle ne pleurait pas, pas de sanglots, pas de cris, pas de gémissements, sa voix était apparemment calme, un léger tremblement dans le timbre et beaucoup de halètements et de précipitation pour me relater avec confusion le coup de téléphone que venait de lui faire Maurizio, le gardien de la maison de l'île d'Elbe où son père passait l'été. Maurizio venait de l'appeler pour lui apprendre la mort de son père, brutale, accidentelle, par noyade ou malaise cardiaque, ou les deux, il n'avait pas été clair et elle l'était encore moins, elle se trouvait au Louvre en ce moment, au musée du Louvre, abattue sur un banc, jusqu'où elle avait titubé quand elle avait appris la nouvelle, l'accident avait eu lieu en début d'après-midi et il était maintenant cinq heures à Paris, cinq heures et demie, elle ne savait pas, je ne sais pas, je n'en sais rien, dit-elle, il fait jour, me dit-elle, il fait terriblement jour."[1]

Anebo na jiném místě:

"Nous courions vers la moto, garée dans la nuit, avec son réservoir bordeaux bombé qu'inondait la douche blanchâtre d'un réverbère et, comme si nous avions su de toute éternité ce qu'il fallait faire, l'avions su instinctivement, sans parler, sans rien dire ni se consulter, comment aurions-nous pu sinon y parvenir, à imbriquer nos corps, à les enchevêtrer aussi magiquement, en même temps que Zhang Xiangzhi courait à côté de la moto pour la faire démarrer et sautait dessus, Li Qi était montée derrière lui au vol et je l'avais suivie, et la moto était partie en nous emportant tous les trois dans la nuit, nous roulions déjà à toute vitesse sur le parking, Zhang Xiangzhi, redressé sur le siège, qui ne tenait le guidon que d'une main, empêtré par le sac rose et gris SAKURAYA coincé dans son giron, entre son cou et son épaule, qu'il essayait de caler, finissant par ouvrir, déboutonner, puis, perdant patience, déchirer, les boutons supérieurs de sa chemisette, et glisser le sac dans l'ouverture béante ainsi ménagée, le faisant tomber jusqu'à son ventre, et le plaquant là, au chaud, contre son abdomen, pour le sentir remuer comme un être vivant, palpiter contre sa chair, pendant qu'il conduisait."

Zajímavé jsou některé pasáže, kdy kusými větami a takřka bez jediného slovesa (francouzština má v tomto směru výhodu jazyka, který dokáže sloveso v aktivním tvaru nahradit rovnocennými zástupnými formami) je popsán pohyb – a ne ledajaký: honička na motorce, pohlavní akt. Anebo jinde, kde naopak sled holých vět vršících jeden úkon za druhým text posunuje rychlým tempem kupředu:

"Il referma la trappe, redescendit de la chaise, la saisit par le dossier et la remit dans la cuisine, et nous repartîmes en sens inverse, nous quittâmes le bar sans adresser la parole à personne, retraversâmes la salle parmi la foule, nous frayant un passage jusqu'à la sortie."

Naproti tomu stojí rozvolněné popisy zachycující obrazy či myšlenkové pochody vypravěče, s usilovným hledáním správného, nejvýstižnějšího výrazu a tradičně francouzským řetězením ať adjektiv či substantiv:

"Je ne pouvais plus attendre, je devais faire quelque chose, j'ôtai mes chaussures et je partis à sa rencontre dans la mer. Je m'enfonçai dans l'eau jusqu'à mi-cuisse, marchant tant que j'avais pied, de l'eau jusqu'au ventre, et alors je m'élançai, je plongeai devant moi. Je nageais dans l'eau noire, lourde, ample, sombre, je venais de quitter la crique et je longeais encore la côte, je nageais dans l'ombre immobile de l'immense paroi rocheuse, je m'éloignais de la crique dans le silence de la nuit et mon inquiétude croissait à mesure que je perdais la côte de vue pour m'enfoncer dans l'immensité de la mer. Je pressentais sous moi de hauts-fonds marins et des profondeurs abyssales, la couleur de l'eau allait du bleu au mauve, avec des zones huileuses, noires et denses, impénétrables."

Toussaintovo experimentování s technikou psaní zahrnuje veselé maličkosti, ale i jistě poctivou tvůrčí dřinu. Knihy Jean-Philippe Toussainta nenabízejí z jedné vody narychlo nahozené příběhy – jeho texty jsou promyšlené do detailů, sestavené z pečlivě vážených slov a často mockrát pozpřevracených vět, odstavců, pasáží, aby vše sedělo přesně tak, jak si autor předsevzal. Nevinná sentence na začátku knihy „Serait-ce jamais fini avec Marie?“ shrnuje vlastně námět celé zamýšlené tetralogie – vypravěč a autor zde v jedné osobě upřímně přiznává, že sám neví. O tři stránky dál se ptá „Etait-ce perdu d´avance avec Marie? Et que pouvais-je en savoir alors?“ – a přesouvá tak tutéž otázku do konkrétního, bolavého místa tohoto románu, ještě před setkání s Li Qi a události, jež mají následovat.

Stylistických rozverností obsahuje text spoustu, většinu ale při zběžném čtení mineme bez postřehnutí. Třeba když únavu a nevyspání protagonisty po dlouhé cestě podá autor prostřednictvím popisu košile:

"J'étais arrivé à Paris en fin d'après-midi, une vingtaine d'heures plus tôt, pas rasé depuis deux jours, ma chemise blanche propre de la veille, qui tenait toute seule sur mon torse, amidonnée de crasse et de peur, qui avait tout connu, la poussière grisâtre de Pékin, les microscopiques dépôts de sable, de plâtre et de bitume qui s'étaient fossilisés dans son tissu, les gravillons qui l'avaient écorchée, la chaleur qui l'avait ramollie, distendue, relâchée, la transpiration lourde du jour et sèche de la nuit, les sueurs froides, les vents d'effroi et le souffle de la climatisation, les brusques bouffées d'air conditionné glaciales qui l'avaient hérissée et comme listralisée dans le brutal chaud et froid que j'avais ressenti dans l'avion entre Pékin et Paris."

Celá třetí část knihy odehrávající se na ostrově Elba je zpracována tak, že vlastně není úplně jasné, zda se vše odehrává jen ve vypravěčových představách nebo se “skutečně“ takto událo. A především u pasáže, kdy Marie na koni vede pohřební průvod, si vlastně nejsme jisti, jestli nám ji zprostředkovává vypravěč – ten, který je možná ještě stále v Číně – nebo autor, anebo jde o vypravěčův sen, představu, halucinaci. Příběh zde totiž získává logicky poněkud zmatený, snu velmi podobný rozměr (a navozuje spoustu otázek: proč sem vypravěč utíkal o sto šest až z Číny, a nakonec ani na pohřeb nepřišel? ale přitom ho popisuje? či snad jde o podání Mariino?).

 

Poznámka
[1] Pokud bychom pasáž rozdělili na jednotlivá sdělení: 1 - Maurizio venait de l'appeler pour lui apprendre la mort de son père, 2 - la mort (de son pere) était brutale, accidentelle, 3 - (la mort de son pere) par noyade ou malaise cardiaque, 4 - ou les deux, 6 - il (Maurizio) n'avait pas été clair 7 - et elle (Marie) l'était encore moins, 8 - elle (Marie) se trouvait au Louvre en ce moment, 9 - (c´est-a-dire) au musée du Louvre, 10 - elle (Marie) était abattue sur un banc, 11- jusqu'où (sur le banc) elle (Marie) avait titubé quand elle avait appris la nouvelle, 12 - l'accident (la mort de son pere) avait eu lieu en début d'après-midi 13 - et il était maintenant cinq heures à Paris, 14 - (précisément) cinq heures et demie, 15 - elle (Marie) ne savait pas, 16 - je (moi, le narrateur – ou l´auteur – ou Marie?) ne sais pas, 17 - je n'en sais rien, dit-elle (Marie), 18 - il fait jour, me dit-elle, 19 - il fait terriblement jour (a-t-elle ajouté)

 

Ve zkrácené podobě vyšel text v Týdeníku A2 č. 41/2006.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3292x

katalogy

Inzerce
Inzerce