Jirous, Ivan Martin

Jirous, Ivan Martin

portrét beletrie česká

Málokterého básníka doprovází tak silný životní příběh, s kterým je jeho dílo nerozlučně spjato. Ivana Martina Jirouse, řečeného Magora, veřejnost zná také jako ideologa a organizátora českého undergroundu nebo uměleckého vedoucího skupiny The Plastic People of the Universe.

Málokterého básníka doprovází tak silný životní příběh, s kterým je jeho dílo nerozlučně spjato. Ivana Martina Jirouse, řečeného Magora, veřejnost zná také jako ideologa a organizátora českého undergroundu nebo uměleckého vedoucího skupiny The Plastic People of the Universe.

Ivan Martin Jirous se narodil 23. 9. 1944. Po maturitě na střední škole pracoval rok jako stavební dělník a topič, v letech 1963-1969 vystudoval historii umění na FF UK. Spolupracoval s časopisem Výtvarná práce, dokud nebylo jeho vydávání v roce 1971 na příkaz shůry zastaveno. V druhé polovině šedesátých let spolupracoval s Primitives Group, kapelou hrající tzv. „psychedelic music“. V roce 1969 přešel k Plastic People a stal se jejich uměleckým vedoucím. Od konce šedesátých let působil coby teoretik sdružení výtvarníků a literátů Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, pořádal koncerty a výstavy nezávislé kultury (v historii undergroundu jsou důležité zejména I. a II. festival druhé kultury). Zároveň pracoval jako noční hlídač a pomocný dělník. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let byl za svou činnost pětkrát vězněn, celkem si odseděl osm a půl roku. Po propuštění z vězení v roce 1977 podepsal Chartu 77, která vznikla jako přímá reakce na zatčení členů Plastic People včetně dalších blízkých spolupracovníků kapely. V roce 1979 spoluzaložil Vokno, „časopis pro druhou kulturu“, který byl na tehdejší dobu šířen v nezvykle vysokém nákladu. Události roku 1989 zastihly Jirouse opět ve vězení, avšak na pokyn prezidenta byl amnestován. V devadesátých letech Jirous definitivně přesídlil z Prahy do Prostředního Vydří na Vysočině, kde na polorozpadlém statku pravidelně pořádal rockové koncerty (známý je festival Magorovo Vydří). Za básnickou sbírku Magorovy labutí písně, kterou se podařilo propašovat z vězení ve Valdicích, získal Cenu Toma Stopparda. V roce 2006 mu byla za celoživotní básnické dílo, s přihlédnutím k nedávno vydané vězeňské korespondenci Magorovy dopisy, udělena Cena Jaroslava Seiferta. Ivan Martin Jirous zemřel 10. listopadu 2011.

Básníkem
Jirousova poezie se začíná rodit v polovině sedmdesátých let zprvu jako dvouřádkové veršíky provokativního charakteru (Magorův ranní zpěv, 1975), které posléze přecházejí do říkankové podoby (Magorova krabička, 1979). Z těchto zápisků lze vyčíst inspiraci Bondyho trapnou poezií, kterou o generaci starší básník reagoval na oslavnou stalinskou poezii 50. let. Od počátku je pro Jirouse typické neustálé narušování struktury pravidelného verše, různé asonance a slovní hříčky, ve kterých vstupuje do dialogu významová a zvuková složka básně. Provokace a záměrný primitivismus se s přibývajícími vězeňskými zkušenostmi stále více střetává s religiózní rovinou Jirousových básní. Tyto dvě polohy se zcela prolínají v Magorových labutích písních (1981-1985). S katolickou zbožností a postojem kajícníka ustupuje do pozadí lehkovážný naivismus i „trapný“ vtip, poezie pivních hříček se mění v adresné modlitby.

Ve zmíněné vrcholné sbírce Magorovy labutí písně, která vznikla ve vězení III. výchovně-nápravné skupiny, je tedy banalita a neukázněnost transformována do podoby citově pohnuté, až melancholické. Rytmus krotne, verše jsou více ukázněné úměrně tomu, jak Jirous zakouší pokoru před Bohem: Vězeň interpretuje svůj úděl v jiné hodnotové škále než tehdejší soudní moc, nezajímá ho ani tak dobově podmíněná (světská) vina a trest, ale prostřednictvím veršů je v neustálém rozhovoru s Bohem. Teprve on je svrchovaným soudcem, jenž měří na vahách skutky hříšníků, Jirouse nevyjímaje. Skrze víru zde dostává prostor jak štiplavá sebeironie, tak i posilování sebe sama v osobním morálním přesvědčení. Jirous si s přikloněním k religiozitě dodává odvahu, ale zároveň reflektuje mizérii, opuštěnost a každodenní život mezi studenými zdmi. Autorův jazyk, jenž se nevzdává přímočarých pojmenování, vulgarismů, naivismů a ovšemže i rytmických nepřesností, pak jen podtrhuje barokní duch jeho poezie, jenž poukazuje na nedokonalost člověka, a skrze ni, paradoxně, na lidskost jako takovou.

Dalším momentem Jirousova básnictví, v Magorových labutích písních rovněž silně přítomným, jsou dedikace jednotlivých básní. Zahrnují tři okruhy: historické postavy, svaté a přátele. Jirous tu spřádá jakousi síť, dedikací proklamuje pospolitost jak s lidmi z okruhu undergroundu, tak s dějinami, v nichž nachází paralely ke svému osudu i k univerzálnímu zápasu dobra se zlem. Z narážek a odkazů je patrný dialogický charakter básní, často vysoce intelektuální, jenž kontrastuje se záměrnými primitivismy. Nelze si nevšimnout, že Jirousovy texty mají ve všech rovinách silně bipolární charakter, který de facto souzní s charakteristikou poezie selského baroka.

Utrpení zkoušené duše ustupuje tiššímu tónu dalších sbírek, verš se rozvolňuje, a to zejména v následujícím Ochranném dohledu (1985), kterým se rozléhá jazyková prostořekost. Až do  Magorovy vanitas (1999), kdy se autor obloukem vrací k naivistickým začátkům a zároveň verše podbarvuje vztekem a smutkem, se už konstantní Jirousova poezie výrazně neproměňuje.

Kritikem, teoretikem a historikem
Zatímco téměř všechny básnické sbírky se vešly do jednoho vydání Magorovy summy (1998), veškeré teoretické práce jsou k dispozici v druhém objemném svazku, tzv. Magorově zápisníku (1997). Kniha obsahuje výtvarné kritiky, články a polemiky týkající se undergroundu včetně památné Zprávy o třetím českém hudebním obrození (1975). Autor v ní bilancuje dosavadní vývoj undergroundového hnutí, přičemž neopomene formulovat jeho základní stanoviska: Underground považuje za duchovní postoj umělců, kteří vytvářejí paralelní kulturu, a to za účelem svobodného vyjádření. Tato kultura nemá nic společného s establishmentem nebo, jak by se tenkrát řeklo na Západě, s mechanismy šoubyznysu. K tomu lze dodat, že nepřítomnost politické reflexe český underground, jenž se zprvu skládal z okruhu lidí kolem PPU, zpětně vymezuje vůči disentu, který nelze s undergroundem v komunistickém Československu zaměňovat.

V samostatném oddílu jsou publikovány nedokončené vzpomínky Pravdivý příběh Plastic People (1980-1981), kde Jirous podrobně popisuje genezi a fungování kapely zhruba do konce 70. let. Pravdivý příběh jako cenný dokument věrohodně zaznamenává tok událostí: Jirousovo setkání s Plastiky, pověstný koncert v Rudolfově, jenž skončil nevídanou agresí ze strany režimu, zatýkací akce roku 1976 a mnohé další peripetie, které později vynesly skupinu ze sklepeních až do amerického Bílého domu. Ke knize jsou rovněž připojeny čtyři velké rozhovory a několik dobových dokumentů týkajících se Jirouse a dalších osobností podzemí. Tvorba Ivana Martina Jirouse působí velmi homogenně. U básní nacházíme lehce rozeznatelný rukopis, který Jirous ovládl hned zkraje své tvorby, v esejistice pak cit pro nově se etablující umění, ať už v oblasti výtvarné (např. pop art) či hudební (beatové kapely). Ačkoli se potýkal a potýká se i dnes s kritickými ohlasy, Jirous se již dávno stal neopomenutelnou součástí české poezie a kulturního dění 20. století.

Bibliografie
Poezie
Magorova summa, Torst 1998:
- Magorův ranní zpěv (1975, v závorkách je uvedeno datum vzniku)
- Magorova krabička (1979)
- Mládí nevykouřené (1980)
- Magorovo borágo (1981)
- Magorova mystická růže (1981)
- Magorovy labutí písně (1981-1985)
- Magor dětem (1982-1986)
- Ochranný dohled (1985)
- Magorův Jeruzalém (1986-1987)
- Magorovi ptáci (1987)
- Magorův soumrak (1985-1997)
- Wydrzie Mediocri (1985-1997)
- Magorova děťátka (1985-1997)
Magorova vanitas, Vetus Via 1999
Ubíječ labutí, Vetus Via 2001
Rattus norvegicus, Vetus Via 2004
Okuje, Torst 2008
Rok krysy, Torst 2008

Eseje
Magorův zápisník, Torst 1997

Vězeňská korespondence
Magorovy dopisy, Torst 2006

Ivan Martin Jirous na Wikipedii
Fotografie pochází ze stránek Vetus Via

© Petr Vaněk
Článek aktualizovala Markéta Kittlová dne 12. 11. 2011

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8841x

Inzerce
Inzerce