Kertész, Imre: Likvidace

Kertész, Imre
Likvidace

studie beletrie zahraniční

Naznačme hned úvodem, že titul knihy v maďarštině je šťastnější svou větší mnohoznačností: vedle strohé, nesmlouvavé „likvidace“ evokuje také promyšlenější, méně drsnou „bilanci“ či „zúčtování“...

Podtrženo, sečteno…
Imre Kertész: Likvidace, přel. Dana Gálová, doslov Jiří Zeman, Academia, 2006, 125 stran

Imre Kertésze, zatím jediného maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu, domácímu čtenáři již není třeba představovat. Česky byly dosud vydány tři jeho klíčové prozaické práce: Člověk bez osudu (1975, česky 2003), Fiasko (1988, česky 2005) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990, česky 1998 a 2003). Uvedená díla tvoří tematicky i ideově ucelený soubor, jejž jako závěrečný díl volné tetralogie uzavírá román (v našem literárněvědném kontextu bychom možná použili spíše termínu novela) s názvem Likvidace, který čtenář právě drží v rukou. Naznačme hned úvodem, že titul knihy v maďarštině je šťastnější svou větší mnohoznačností: vedle strohé, nesmlouvavé „likvidace“ evokuje také promyšlenější, méně drsnou „bilanci“ či „zúčtování“. Je dobré to vědět a nechat svému rozumu i citu rozhodnout, který z významů je při interpretaci smyslu díla přiléhavější.

V roce 2002, kdy byla Kertészovi udělena Nobelova cena, stál román, jímž se tehdy třiasedmdesátiletý autor pokusil udělat tečku za svým „věčným tématem“, krátce před dokončením. Trýznivou alfu i omegu svého životního, respektive tvůrčího postoje Kertész přirozeně zmínil i v děkovném projevu na slavnostním zasedání Švédské královské akademie: „V mém psaní holocaust nikdy nemůže být zmiňován v čase minulém. (...) Já jsem v holocaustu rozpoznal jistý stav člověka, konečnou stanici velkého dobrodružství, do níž dospěl evropský člověk se svou dva tisíce let budovanou etickou a morální kulturou za zády.“ A s tímto dědictvím autor konfrontuje i hrdiny románu Likvidace, jímž se pokusil s daným tématem do jisté míry skoncovat, mimo jiné tím, že je dovádí do současnosti, do „některého z posledních let odcházejícího tisíciletí“, aby s jeho podstatou konfrontoval i dnešní čtenáře. Jak sám říká: „Dávná proroctví vypovídají o tom, že Bůh je mrtev. Nepochybně, po Osvětimi jsme osaměli. Své hodnoty si musíme vytvářet sami, den za dnem, s onou houževnatou, třebaže nepozorovatelnou etickou pílí, jež tyto hodnoty posléze vynese na světlo a snad je dokonce povýší na novou evropskou kulturu.“

S podobným nevyřčeným a nepojmenovaným pocitem osamění a zodpovědnosti v pozadí svých všedních dnů se protagonisté románu po pádu totalitního režimu ocitají takříkajíc na prahu nové doby, vrženi do nové, dosud nepoznané situace, „uprostřed nicoty, kterou v počátečním opojení pokládali za svobodu“. Znavení a tápající snaží se nalézt nový smysl svých životů, jako by zaskočeni nabytou svobodou a poznamenaní chmurami minulosti. Svět, z něhož vzešli a ve kterém až dosud žili, zbavuje jedince jeho úlohy ve vlastním životě, osudu, svobody. V díle je tento svět líčen věcně, s jemu vlastní krutostí. Vzpomeňme na pasáž, v níž podává spisovatel Bé své narození jako „provozní havárii“, „zrnko písku zadřené v soukolí mašiny na čtvrcení mrtvol“; vzpomeňme na lágrpoker, hraný „s valéry, které nám život rozdal“, neboli s trumfy v podobě nacistických i komunistických lágrů a věznic, anebo na absurdní „zájezd“ do Osvětimi! Nemilosrdná ironie, či smysl pro realitu? Tíha a působivost pramenící z jednoduše popisovaných, jakoby samozřejmých situací, povědomý tón, známý z Kertészových dřívějších prací.

Ústřední postavou, prostupující složitě komponovanými rovinami díla, je spisovatel Bé se svým rukopisem, který pro někoho představuje příslib rozřešení a znovunabytí schopnosti orientace (redaktor Keserű), pro jiného důkaz stvrzující oprávněnost nastoupené cesty (Judita). Nemálo shodných prvků či takříkajíc indicií přivádí čtenáře k opodstatněné domněnce, že oním dílem není nic jiného než autorova předchozí novela Kaddiš za nenarozené dítě, jejíž hrdina se v závěru o svém životě vyslovuje jako o „duchovní formě bytí, přesněji řečeno formě přežití, která již určitou hranici přežití nepřežije, přežít nechce, ba nedokáže, která si však přesto žádá své neboli to, aby byla zformována jako nějaký zaoblený předmět tvrdý jako diamant, aby mohla konečně přetrvat.“

Ať již však podstata navždy ztraceného rukopisu, „obžaloby života“, jak ji formuloval Bé před svým dobrovolným odchodem ze světa, tkví v čemkoli, význam Kertészova románu spočívá spíše v poznání nutnosti rozhodnutí, volby, kterou člověk na každém kroku činí, a jeho osobní role v tomto procesu. To je řečeno vlastně již ústy malého Gyuriho v závěru autorovy prvotiny Člověk bez osudu: „(...) ...existují jenom dané situace a nové danosti v nich. I já jsem prožil daný osud. Nebyl to můj osud, ale prožil jsem ho já. (...) nikdy nemůžeme začít nový život, můžeme jen pokračovat v tom starém. O ty kroky jsem postoupil já sám, a nikdo jiný, a prohlašuji, že ten osud, který mi byl dosud dán, jsem prožil poctivě až do konce.“ Před stejným rozhodnutím, „následujícím krokem“, stojí v závěru Likvidace také další z hrdinů, redaktor Keserű, neschopen překonat dědictví minulosti, marně hledaje důkaz celistvosti života, již snad ani nelze postřehnout.

Získání ztracené subjektivity, uvědomění si vlastního já, to je hlavní výpovědí knihy, jež čtenáře přirozeně přivádí k vědomí vlastní svobody. Každý si musí projít svým „zúčtováním“, není žádoucí ani možné zapomenout, a je přirozené, ba nutné usilovat o překonání a pokračování – pokračování života, slovy nepopsatelného daru, jejž má člověk ve svých rukou. Řečeno s B.-em: „Má představivost byla nedostatečná, mé prostředky byly nedostatečné, a neutěšuje mě, že je nenašli ani druzí... já však alespoň vím, že náš jediný prostředek je zároveň naše jediné vlastnictví: je to náš život.“

Jiří Zeman. Doslov ke knize Likvidace, kterou v těchto dnech vydává nakladatelství Academia, Praha.
Na iliteratura.cz uveřejňujeme se souhlasem autora i nakladatelství.

Citace z děl v překladu Dany Gálové: Likvidace, Kaddiš za nenarozené dítě a Kateřiny Pošové: Člověk bez osudu, Heuréka, projev pronesený ve Stockholmu před převzetím Nobelovy ceny (s drobnými úpravami).

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.