Básně dětí z terezínského ghetta 1941–1945 (část 1)

studie literární věda

V terezínském ghettu bylo během druhé světové války vězněno přes 15 000 židovských dětí. Konce války se jich dočkalo 100. Často jediným svědectvím o těchto umučených a povražděných dětech zůstává jejich tvorba – jejich kresby, pokusy básnické i prozaické.

Básně dětí z terezínského ghetta 1941–1945 

V terezínském ghettu bylo během druhé světové války vězněno přes 15 000 židovských dětí. Konce války se jich dočkalo 100. Často jediným svědectvím o těchto umučených a povražděných dětech zůstává jejich tvorba – jejich kresby, pokusy básnické i prozaické. Některé jsou naivní a prosté, jiné zdařilejší a svědčící o velkém talentu, který byl zmařen, ale všechny nám vypovídají o životě a pocitech mladého člověka uprostřed válečného šílenství. Lze je nejspíš přirovnat k Deníku jiné židovské dívky - Anny Frankové.

Literární tvorba vznikající na půdě terezínského ghetta zatím nedočkala uspokojivého odborného zpracování - to se týká nejen tvorby dětské, ale i tvorby dospělých.

Terezínská rýmovací nemoc
Z literárních památek, které vznikaly na půdě terezínského ghetta, nám zůstal pouze zlomek, velkou část se totiž podařilo nacistům spálit spolu s jinými dokumenty. Zachovala se tříšť básní, denních záznamů, prózy, vědeckých pojednání, přednášek, divadelních a hudebních kritik apod. V Terezíně se dařilo především poezii a dramatům, která nevyžadovala k inscenaci delší dobu. Důvody jsou podle A. B. Schulze (in Literatura s hvězdou Davidovou, s. 426) dva: „jednak autoři pobývali v Terezíně jen dočasně, zpravidla po dobu kratší než vyžaduje náročnější próza (…), jednak primitivní podmínky života, v němž bylo soukromí stlačeno téměř k nule a slovesnost nalézala adresáta spíše v pohotové ústní podobě než jako psaný text ke čtení potichu. To vše přinášelo paradoxně úrodnou půdu pro poezii jako záležitost celé pospolitosti. Editor a analytik terezínské literatury H. G. Adler (…) razil pro záplavu veršů termín »terezínská rýmovací nemoc«, vyplývající z touhy uvězněných, jimž mnohým chyběla nějaká předcházející větší zkušenost s poezií, dosahovat vnitřního osvobození ze zoufalé a hrozivé situace.“ „Hlavním, opakujícím se motivem v tvorbě většiny autorů v Terezíně byl všední lágrový den, kontrast světa za branami ghetta a života uvnitř s jeho nemocemi, špínou, hladem a transporty.“ (T. Pěkný, Roš Chodeš 10/1991, s. 10)

Dá se říci, že pro dětské psaní platí v mnohém to, co bylo řečeno o literární činnosti dospělých – převládá poezie a kratší próza, protože i děti odcházely transporty na „východ“ a nepobývaly v Terezíně dlouho. Jejich literární činnost můžeme rozdělit do dvou základních okruhů:
a) Tvorba individuální, která měla stejně jako u dospělých převážně terapeutickou funkci, pomáhala dětem vyrovnat se s tvrdým životem ghetta (deníky, památníky, některé básně);
b) tvorba kolektivní či pro kolektiv, která sloužila seberealizaci, vyjádření přirozené dětské kreativity a fantazie a zároveň pobavení i poučení ostatních dětí (dětské časopisy – např. Vedem, Noviny, Kamarád, Hlas půdy, Rim Rim Rim aj.)

Poezie dětí
Literární činnost terezínských dětí je specifická, tvořily ji děti, jimž bylo kolem dvanácti, čtrnácti let, ale které byly vlivem událostí mnohem vyspělejší, a jejich tvorba je proto často obsahově vyzrálejší, než bychom čekali od dětí v tomto věku. Své verše zapisovaly na papíry, které se jim podařilo sehnat, na staré lístky z proviantury, na potvrzenky na prádlo, na linkované listy vytržené ze sešitů.

Po formální stránce převažují smíšené daktylotrochejské verše osmi- až dvanáctislabičné (tj. čtyř- až šestistopové, často neukončené). Někdy se objevuje i jamb (vytvořený předrážkou nebo počátečním daktylem). Sloky jsou převážně o čtyřech strofách s koncovým rýmem sdruženým nebo obkročným, což někdy vede k deformacím slov nebo k užití výrazů knižních až archaických pouze kvůli dodržení rytmu (např. kdys, s svojím, béře). Volný verš je spíše výjimkou, nalezneme jej např. v pozdějších básních Hanuše Hachenburga.

Z tradičních útvarů byla dětem nejbližší forma lidové písně (např. i s využitím refrénu – b. Olze Aleny Synkové). Ojedinělá je báseň Jednou Ivo Katze, která se neustálým opakováním (i svým jazykem) blíží náboženské litanii („Jednou jednou nadejde / Jednou utěcha se zjeví / Jednou kvitne naděje / Jednou strázně pouleví / Jednou pukne džbánek slz / Jednou řekne smrti Už mlč“.) Poněkud překvapivým pro mne bylo zjištění, že se mezi básněmi neobjevuje žádný pokus např. o sonet, a to ani u dětí s opravdu literární ambicí (Hachenburg, Ohrenstein, Ginz).

Básně mívají dialogický charakter, odtud pak četná oslovování (např. „vy, svobodní“ Z. Ohrenstein, b. Sbohem, léto; „malíři terezínští“ H. Hachenburg, b. Obraz; „ty planá vzpomínko“ Z. Ohrenstein, b. Zapomělé;) a užívání ukazovacích a přivlastňovacích zájmen. Mladí básníci vystupují v dialogu buď jako individua (opozice já - vy), nebo se ztotožňují s kolektivem ghetta a z této pozice hovoří se světem (opozice my - vy).

Děti byly velice vynalézavé při vymýšlení básnických přirovnání (např. „čelo toho muže bylo těžké jak nebe před deštěm“ Anonym, b. Koncert na půdě…), metafor (např. „jak na žíly z nichž teče měkká krev / když políbíš je nožem a přiložíš k nim zpěv“ Anonym, b. Koncert na půdě…) a metonymií (např. „Jemná ty pomněnko šatu modravého“ Anonym, b. Ranní popěvek).

Za povšimnutí jistě stojí i častá vizualizace – děti popisují, co vidí, odtud pak objevující se motivy očí a vidění („dívám se dívám“ F. Bass, b. Domov; „pod zavřenýma očima“ Anonym, b. Koncert na půdě… ) a výrazná barevnost básní. Při popisu Terezína převládala černá, šedá, tmavá, popelavá… Ostatní barvy byly vyhrazeny popisu minulosti a vzpomínkám nebo byly spjaty s představou budoucnosti a idyly. Nejčastěji se objevovaly obrazy modré oblohy, bílých mráčků (v opozici k šedým mrakům nad Terezínem), zelených stromů či červených střech. Barvy však byly přiřazovány i abstraktům, např. „rudá láska“, „černá a rudá poprava“ (H. Hachenburg, b. Život a smrt), „rudý přízrak boje“ (H. Hachenburg, b. Vy šedé…), „modře křičí“ (Anonym, b. Ve slunném večeru) – rudá nám zde asociuje barvu krve, modrý křik by snad mohl souviset s blues (blue je v angličtině modrá i teskná).

Tematizovány jsou i ostatní smysly, zvl. sluch („Slyšíš, už je čas.“ „Vítr zpívá píseň dálky“ A. Synková, b. Olze) a čich („ta známá krásná vůně“ F. Bass, b. Růže, „tělo páchne u těla“ Anonym, b. Zavřené město), okrajověji chuť a hmat.

Dvěma hlavními tematickými okruhy básní byly každodenní život v Terezíně a pocity a myšlenky dětí. Mnohé nám napoví již názvy některých básní: Terezín, Zavřené město, Touha po domově, Vzpomínka, Strach, Jen trochu tepla, Život a smrt, Na rozcestí…

1. Každodenní život v ghettu
Stejně jako v tvorbě dospělých i v dětské poezii hraje dominantní roli zobrazení každodenního života v ghettu s jeho špínou, hladem, nemocemi, transporty a všudypřítomnou smrtí.

„Ta troška špíny ve špinavých zdech“
Před válkou žilo v Terezíně ve 219 domech 3 735 obyvatel a v 11 kasárnách asi 3 500 vojáků, kdežto v ghettu bydlelo průměrně 30 000 lidí. Největšího počtu vězňů dosáhlo přelidněné ghetto v září 1942, kdy zde žilo přes 58 000 lidí! Využit proto musel být každý kousek místa, spalo se na třípatrových pryčnách, bydlelo se na půdách i ve sklepích - muži, ženy a děti zvlášť. Prakticky neexistovalo soukromí. Všude panovala špína… Ubytování dětí bylo sice o něco lepší, děti však citlivě i ironicky reagovaly na celkovou situaci ghetta. Obraz špíny a přelidněnosti byl stálým rysem, který charakterizoval Terezín, dalšími častými obrazy při popisu byly oprýskané zdi a mrtvé ulice: „domy jsou nyní ještě plnější / tělo páchne u těla“ (Anonym, b. Zavřené město).

Zvláště v zimním období byl další velkou komplikací terezínského bydlení nedostatek otopu. Velice sugestivně popisuje Zdeněk Ohrenstein v básni Jen trochu tepla studené ráno, „když téměř namrzlý vylézám z lůžka ven“ a „ani se nechci mýt v té zimě studené“. Hanuš Hachenburg v básni Myšlenky volá: „hle, jak se choulím, je mi tolik zima!“

Velice dobře si děti uvědomují, že Terezín, „ten čtvereční kilometr / odloučen je světu“ (M. Košek, b. Jak se to vezme) a že ghetto je vězení, např. Z. Ohrenstein v básni Sbohem, léto („Nemohu, nemohu jsem zavřen v žaláři“) nebo P. Ginz, který si v básni Vzpomínka na Prahu připadá „jak v kleci zajaté divé zvíře“.

Terezín je místo, kde vládne tma, šero, soumrak, nesvítí tu slunce („se sluncem čistým, jež skrz mříže nezáří“, Z. Ohrenstein, b. Sbohem, léto). Sluneční paprsky jsou rovněž součástí minulosti a vzpomínek (např. „na Hradčany sluncem zalité“ Z. Weinberger, b. Pátek večer) nebo budoucnosti, která je spjata s touhou jít za sluncem (Z. Ohrenstein, b. S tebou, matko). Vidíme tedy zřetelnou opozici tma-světlo. Terezín je také místo, kde nežijí zvířata („motýli tady nežijí v ghettu“ P. Friedmann, b. Motýl) a kde nerostou stromy ani květiny – nepočítáme-li trávník a „sad“, které byly vysazeny kvůli inspekci Mezinárodního červeného kříže a natáčení propagandistického filmu – i ty jsou již jen součástí vzpomínek. V básních se objevují především růže, zelené kvetoucí stromy, fialky, pomněnky, ze zvířat pak zvláště pták jako symbol svobody, pro popis Terezína jsou naopak typická jiná „zvířátka“ – blechy, mouchy, štěnice…

„Sžírá mne velký hlad“
Jedním z velkých problémů terezínského ghetta bylo zásobování potravinami. Není divu, že se v dětské poezii často objevují motivy jídla (a hladu). „Málo jídla a bída tu je“ (Anonym, b. Touha po domově) stěžují si děti. I dospělí sní o jídle: „Zdá se jim o příští. / Jak svět jim nese husu. / (…) A dav, na jídlo mysle, špulí pusu.“ (H. Hachenburg, b. Budoucnost). Nedostatek potravin vedl některé – zcela v duchu villonovského „bída z lidí lotry činí“ – ke krádežím. Těch se účastnily i děti („děti zde kradou chléb a pořád se jen ptají“ Anonym, b. Terezín).

Motivy jídla se objevují také v tvorbě vzniklé v souvislosti s propagandistickým filmem, který se v Terezíně natáčel a který přiměl mnohé autory k hořkému popisu rozporu reality a filmové fikce, např. v básni Hanuše Hachenburga Pohled z kavárny je protiklad servírované kávy a čaje a reálného světa hladu a bídy, světa skutečnosti, kde „svět »dole« rve se o krajíček chleba“.

Častým námětem literární a divadelní satiry byla ztráta poukázky na jídlo, která vždy znamenala nekonečnou byrokracii k vydání duplikátu. Na motivy Erbenovy Kytice bylo vtipně napsáno: „U kuchyně dítě stálo, z plna hrdla křičelo, křičelo a naříkalo, že menážku ztratilo.“ (cituje R. Bondyová, Terezínské studie a dokumenty 1997, s. 230) Další takovou satirickou, až posměšnou, báseň máme od Emanuela Mühlsteina (pod pseudonymem Pidli) – Balada koňská. Začíná slokou: „Ztratila se menážka / na jméno Kůň Löwy / nebude už fasovat / oves ani plevy.“ Humorná je i báseň Myška od trojice KOLÉBA, napodobující dětské říkanky. Upozorňuje však v podtextu na další velký problém terezínského ghetta – na žalostné hygienické podmínky: „Přišel její tatíček / prohlédl jí kožíšek./ Chytil blechu v okamžiku, / upekl ji na rendlíku. / Myška volá na dědu: / »Máme blechu k obědu«.“

„Nemoc zlá před sebou šíří děs“
Zcela nevyhovující hygienické podmínky panující v ghettu měly spolu s nevhodným ubytováním za následek několik epidemií, jež si vyžádaly desítky obětí.

Franta Bass zachytil v básni Nemoc obraz matky čtoucí chlapci s horečkou knížku. Neznámý autor popsal v básni Křeše mne bolest, bolest Terezína dětskou nemocnici se vzduchem, jenž voní cizotou a karbolem, se sestřičkami s teploměry, s bloudícími matkami a denními visitami, říká však: „A přece nechce se mi odtud pryč / z světlé místnosti a zapálených plic, / sester které vláčejí jen stín / pomáhati malým trpícím.“

Několik básní se zmiňuje o epidemii tyfu, vedle Pohledu z kavárny H. Hachenburga je to zvláště Strach Evy Pickové, která dokázala vystihnout atmosféru obav z nemoci a smrti: „Dnes nová hrůza ghetto jímá, / nemoc zlá před sebou šíří děs. / Smrt v ruce lednou kosu třímá, / oběti stíná své – divý běs.“

„Transport to polský jede“
Transporty na „východ“ roztrhávaly přátele a rodiny. Jejich hrozba visela neustále nad ghettem jako černý mrak. Často přišel příkaz k transportu tak rychle, že se spolu ani blízcí nestihli rozloučit. A nebylo odvolání… Jak píše Zdeněk Weinberger (b. Bez nadpisu): „Jedou jím staří / a jedou jím mladí/ a jedou jím zdraví / a jedou jím nemocní / a nevědí, jestli to přečkají.“

Zařazené do transportu pak Z. Weinberger sugestivně popisuje, na jejich tvářích se zračí strach i rezignace, jsou to „zničení lidé“, „děti (…) úplně bledé“, „na zádech mají tlumoky“… První transporty do Terezína a z něj na „východ“ byly přijímány a odbavovány na bohušovickém nádraží. Později však museli terezínští vězni sami vybudovat železniční přípojku z Bohušovic do Terezína. Hanuš Hachenburg zachytil své dojmy z příjezdu prvního vlaku ve stejnojmenné básni, přirovnal ho k srdci, „jež nebije a jež je hnáno parou“, kolejnice jsou pro něj „červi železnatí“,kteří „šeptají si píseň milostnou“, popisuje, jak vlak „žalostně pískal / on nemohl dál snad nechtěl do záhrobí“, nakonec označuje vlak za bezcitnou zrůdu, které je jedno, že vozí živé lidi bůhvíkam, vlak se tu stává symbolem transportů a utrpení. Stejně využívá metaforu vlaku i neznámý autor v básni Terezín: „nám jedou přes čela ta kola nejtěžší / a boří se až někam do duší“

Připomeňme znovu, že do vyhlazovacích táborů bylo z Terezína deportováno 86 934 osob, většina z nich zahynula.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5747x

Inzerce
Inzerce