Básně dětí z terezínského ghetta 1941–1945 (část 2)

studie literární věda

Pocity a myšlenky terezínských dětí nelze oddělit od životních podmínek ghetta – ghetto ovlivňovalo jejich vidění světa a naopak bída ghetta byla překonávána dětskou fantazií a vírou v budoucnost.

Básně dětí z terezínského ghetta 1941–1945

2. Pocity a myšlenky v poezii
Pocity a myšlenky terezínských dětí nelze oddělit od životních podmínek ghetta – ghetto ovlivňovalo jejich vidění světa a naopak bída ghetta byla překonávána dětskou fantazií a vírou v budoucnost.

„A na domov když vzpomenu“
Děti žily přítomností, k ní se pak vztahovaly ostatní časové roviny. Vytvářela se tak opozice současnost-minulost a současnost-budoucnost.

Minulost byla pro děti spjata především s nostalgickými vzpomínkami na domov a touhou vrátit se tam: „a na domov když vzpomenu / teď vážit si ho dovedu“ (Anonym, b. Touha po domově).

Domov bývá často vymezen obecně jako „domov“ - tak vyvolává u každého individuální představy a asociace na základě vlastní zkušenosti, jsou to však představy většinou konkrétní, reálné, hmatatelné. Jindy se tematizuje přímo určitý prostor (např. Petřín, Václavák a Vltava u P. Ginze v básni Vzpomínka na Prahu nebo obraz Hradčan u Z. Weinbergera v básni Pátek večer).

Současně se vytváří i jiná opozice – my uvnitř a ti, co zůstali venku. Básník si uvědomuje, že dříve si byli podobní, teď však jste „vy, svobodní“ a já „jsem zavřen v žaláři“, svět i problémy a priority Terezína jsou zcela odlišné od světa venku a světa minulosti (Z. Ohrenstein, b. Sbohem, léto).

Charakteristický postoj ke vztahu současnost-minulost lze vidět ve Vzpomínce na Prahu Petra Ginze, minulost je krásná vzpomínka, zatímco přítomnost noční můra: „Již skoro rok dřepím v šeredné díře / místo tvých krás jen pár ulic mám.“ Není divu, že se tolik lidí oddalo žití ve vzpomínkách na dobu, kdy byli šťastní, vytvořili si tím jakýsi ochranný štít vůči přítomnosti. Někteří dětští básníci však proti tomu dosti ostře vystupují, požadují naopak soustředění se na dnešek a na budoucnost (víra v budoucnost je však svého druhu také ochranným štítem): „Nač ale útěchu hledati v minulosti? / Nač tvář svou obracet zbaběle nazpátek. / Nač hrabat z popele jen ztrouchnivělé kosti. / Nač hledět na spoustu ztracených památek.“ (Z. Ohrenstein, b. Uznávání)

Naproti konkrétní podobě minulosti opozice současnost-budoucnost má značně abstraktní podobu, vytváří vizi, jež často zahrnuje celý svět. Nejčastěji se doufá, že: „však přijde den, kdy bude tomu konec, / však přijde den, kdy budem zase žít (…)“ (Z.Weinberger, b. Páteční večer, obdobně též Ivo Katz, b. Jednou). Až tento den přijde, bude svět čistý, plný rovnosti a svobody, kde se již nemyslí na dávné bolesti (Z. Ohrenstein, b. S tebou, matko) a kde se již nebude moci žádný Terezín opakovat (H. Hachenburg, b. Srdce). Zatím však nezbývá než čekat (Anonym, b. Zavřené město; Anonym, b. Terezín)…

„Sny se stanou skutečností“
Obdobnou opozici jako minulost-současnost a současnost-budoucnost tvoří opozice realita-sen; navzájem se často překrývají (minulost je spjata se vzpomínkou, současnost s realitou, o budoucnosti se sní).

Spánek a snění představují únik od hrůzné každodenní reality, nelze se tedy divit, že tolik lidí touží „se zahrabat a dále spát a spát“ (Z. Ohrenstein, b. Jen trochu tepla), neboť sen „ránu hojí tam, dnem zjitřenou“ (Anonym, b. Noc v ghettu). Podobnou funkci má i vzpomínka na minulost, „na zlaté časy“ (Anonym, b. Touha po domově), kdy „žili jsme překrásně, tak jako žili jiní / měli jsme svobodu, každý své poklady“ (Z. Ohrenstein, b. Uznávání). Tato minulost se však některým zdá již tak vzdálená, že začínají obávat, že „byl to snad jen sen“ (Z. Weinberger, b. Pátek večer).

Jiní naopak považují současnost za sen, za noční můru, z níž se chtějí probudit („Avšak já věřím, že dneska jen spím.“ H. Hachenburg, b. Terezín; „Sen končí vždycky tak, že se z něj vzbudíme!“ Z. Ohrenstein, b. Uznávání).

Sny se týkají i budoucnosti, protože „věčný je stálý sen“ (H. Hachenburg, b. Má zem), jednou přijde doba, kdy „sny se stanou skutečností“ (A. Synková, b. Olze) a dojdeme k „vysněnému cíli“ (A. Synková, b. Chtěla bych jít…), tedy k míru.

Specifickou oblast snění představují úniky do přírody – jak jsme již řekli, v Terezíně nežila zvířata, nekvetly květiny, nerostly stromy, příroda byla již jen v dětských vzpomínkách a snech („šum smutných korun / větví jako sen“ H. Hachenburg, b. Letní poledne). V této přírodní lyrice převládají obrazy slunce, zpívajících ptáků, kvetoucích stromů, perel rosy atd., dětští básníci vytvářejí idylické krajiny plné klidu, míru a krásy („celý svět je plný krás“ Anonym, b. Ptačí píseň) , které jim dodávají odvahu a sílu („A proto vytrvám!“ Anonym, b. Ve slunném večeru).

Jako v případě minulosti i proti „planým“ snům někteří básníci vystupují, požadují zaměření se na současnou realitu (H. Hachenburg, b. Obraz).

„Byl jsem kdys dítětem“
Terezín byl nejistotou a stálým čekáním („čekání jak stání nad bažinou“ Anonym, b. Terezín; „v nehybném oku svítí nehybně čekání a slovo kdy“ Anoynm, b. Zavřené město), strádáním, strachem, bolestí, „jež láme nám všem vaz“ (Z. Ohrenstein, b. Roztání sněhu), a také přelidněným místem bez existence jakéhokoli soukromí. Není proto divu, že v takových podmínkách (duševních i životních) terezínské děti dospívaly mnohem rychleji. A co dělá dítě dospělým? H. Hachenburg v básni Terezín odpovídá: „Nejsem již dítětem / Viděl jsem nach / teď jsem již dospělým / poznal jsem strach.“

Touha po dospělosti se objevuje v několika básních (H. Hachenburg, b. Já, malý tvoreček…), zároveň však nalézáme i nostalgické básně o nevinném dětství, které jsou zároveň i jakýmsi varováním před přílišnou snahou brzy dospět (Z. Ohrenstein, b. Dokud).

Dospívání s sebou přináší vnitřní zmatek („Tak Tolik citů bez jména / a nemohu je vyjádřit!“ H. Hachenburg, b. Srdce), zároveň pocity nepochopení, osamělosti, nevíry v nic, nejistoty a deprese, umocněné ještě podmínkami ghetta – H. Hachenburg např. sám sebe přirovnává k vraku na vlnách či cáru na kostech, bojí se, že padá přes peřeje a především říká: „Jsem sám. /Vše se mi zrodilo / ze samoty / aby se světla napilo / Jsem sám / v popeli po plameni / a vím: / Nic není.“ (b. Víra v nic). V jiné básni říká: „a teskno je mi k pláči“ (H. Hachenburg, b. Má zem). Podobné pocity „hrůzné samoty“ a hledání smyslu a cíle vlastního života vyjadřuje i Z. Ohrenstein (b. Na rozcestí).

K dospívání patří i první lásky. Zdeněk Ohrenstein napsal krásnou milostnou báseň Rutce N., dívce, která byla záhy po společném příjezdu do Terezína deportována dál do Polska; oslovuje v ní vzpomínku, posílá vlaštovku jako posla lásky (což jsou typické postupy milostné poezie již od starověku), zároveň si však uvědomuje blízkost smrti („byla jsi krásná – snad se víc nevrátíš / Sbohem má milá, měl jsem tě kdysi rád.“ b. Zapomělé)…

„Jsem žid a židem zůstanu“
Většina českých Židů byla více či méně asimilovaná, někteří se o svém židovském původu dozvěděli až ve chvíli, kdy si museli na kabát přišít Davidovu hvězdu a kdy byli vyřazeni ze společnosti, za jejíž nedílnou součást se do té doby považovali, „kdy zbylo pro mne pohrdání“ (H. Hachenburg, b. Terezín). Nelze se divit, že to u mnohých dospělých vyvolalo krizi identity a hledání nové. Své místo ve světě hledaly samozřejmě i děti. Proto ten velký vliv sionistického hnutí v terezínském ghettu, proto vlastenecké básně (F. Bass, b. Jsem žid). Jiné děti nalezly přechodně samy sebe pod vlivem svých vychovatelů v myšlenkách socialismu („my děti, děti / veliké revoluce“ H. Hachenburg, b. Dětem) nebo v náboženství (I. Katz).

„Proč nevinní umírají?“
Motiv smrti patří k nejbolestnějším a zároveň nejpůsobivějším z celé terezínské tvorby. Z básní vyzařuje strach, ale i naděje a téměř živočišná touha po životě. Právě tato touha, odhodlání nevzdat se a víra v život jsou největší obžalobou holocaustu (šoa) a ukazují nám vnitřní sílu obětí.

Dospělí se snažili děti co nejvíce uchránit hrůz ghetta, smrt však byla všudypřítomná, vybírala si daň mezi dětmi, jejich kamarády i příbuznými. Děti věděly, že „denně umírají desítky lidí“ (Z. Weinberger, b. Pátek večer), že „smrt ta je v celém světě / všechny lidi kosí“ (M. Košek, b. Jak se to vezme) a že „zpívají smutnou píseň smrti“ (H. Hachenburg, b. Život a smrt). Často se stávaly přímými svědky úmrtí. Někteří básníci chápali smrt jako shledání s blízkými (H. Hachenburg, b. Vzpomínka), pro jiné byla jedinou spravedlností, protože smrt si bere každého bez rozdílu (M. Košek, b. Jak se to vezme).

Terezín býval někdy přímo přirovnáván k záhrobí (H. Hachenburg, b. První vlak). Vozík plný mrtvých (mimochodem tentýž, kterým se vozil v ghettu i chléb) byl v ulicích ghetta každodenním výjevem a objevuje se i v dětských kresbách a básních (Anonym, b. Zavřené město; H. Hachenburg, b. Pohled z kavárny). Děti též tušily krvavé koupele (Anonym, b. Ranní popěvek) a uvědomovaly si velice intenzivně, že i ony jsou v nebezpečí: „Dnes drží ruku ohavnou / smrt nad světem i duší mou“ (H. Hachenburg, b. Život a smrt). Nacisté se nikdy netajili svou nenávistí a svými plány na vyvraždění všech „podlidí“, jehož nutnost dokazovali propracovanými „vědeckými“ teoriemi. Není divu, že měli (nejen) dětští básníci pocit, že celý svět zešílel a vykolejil se zcela z dosavadního hodnotového systému. Zdeněk Weingerger trefně přirovnává nacisty ke krvelačným lasicím: „umřelo lidí zde na tisíce / a přece to nepomáhá. / Ta německá lasice / chce krve více a více.“ (b. Bez nadpisu)

Některé děti volají po odporu a po boji, nechtějí čekat, „až přijde stařena“ (Z. Ornest, b. Na rozcestí), vidí „rudý přízrak boje“ (H. Hachenburg, b. Vy šedé…) a stěžují si – patrně i pod dojmem varšavského povstání –, že „děla nekřičí a pušky necvakají / a krev zde nevidíš“ (Anonym, b. Terezín). Děti se ptají: „Proč zmírat musíme, když teprv chceme žít? (…) my nechcem nechcem mřít!“ (Z. Ornest, b. Na rozcestí). Jasnou odpovědí většiny dětí na ohrožení a smrt je volání „Život! Život! Život!“ (H. Hachenburg, b. Život a smrt) a prosba, aby zůstaly ušetřeny.

Jen výjimečně mihne se stín pochybností - „než toto vidět – raději zemřít hned“ (E. Picková, b. Strach) -, ale vždy je rychle zahnán vírou v budoucnost. Vždyť celý svět je plný krás a je krásné žít (Anonym, b. Ptačí píseň). Většině dětí to však nebylo dopřáno. Z 15 000 jich přežilo pouhých 100! 

 

Prameny 
Dětské kresby na zastávce k smrti. Terezín 1942 – 1944. Eds. H. Volavková a J. Weil. 1. vyd. Praha, Státní židovské museum 1959. 80 s. 
Je mojí vlastí hradba ghett? Básně, próza a kresby terezínských dětí. Eds. M. R. Křížková, K. J. Kotouč a Z. Ornest. 1. vyd. Praha, Aventium 1995. 207 s. 
Motýla jsem tu neviděl. Dětské kresby a básně z Terezína. Eds. A. Franková a H. Povolná. 1. vyd. Praha, Židovské muzeum Praha 1993. 89 s.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4690x

Inzerce
Inzerce
Inzerce