Cohen, Albert: Hubomlat 2

Cohen, Albert
Hubomlat 2

recenze beletrie zahraniční

Albert Cohen, kosmopolitní sefardský žid narozený na řeckém ostrově Korfu, převážnou část svého života prožil ve Francii a Švýcarsku. Hrdinové jeho knihy Hubomlat naopak celý svůj život setrvávali na jednom místě, na iónském ostrově Kefallénie (nedaleko Korfu). Ostrov je jakýmsi židovským rájem.

Židovský vtip
Albert Cohen: Hubomlat, přeložil Michal Pacvoň, Garamond, Praha 2005, 424 stran

Albert Cohen, kosmopolitní sefardský žid narozený na řeckém ostrově Korfu, převážnou část svého života prožil ve Francii a Švýcarsku. Hrdinové jeho knihy Hubomlat naopak celý svůj život setrvávali na jednom místě, na iónském ostrově Kefallénie (nedaleko Korfu). Ostrov je jakýmsi židovským rájem, podobným tomu, z něhož byl Cohen donucen v dětském věku s rodiči odjet. Autor své hrdiny donutí tento slunný, barevný a vonící sefardský Chelm opustit také. Nechává je vycestovat lodí do Marseille a poté vlakem do Ženevy a zopakovat tak jeho vlastní životní pouť.

Spouští tím sérii groteskních scén. Nerozluční přátelé Šalamoun, Saltiel, Michael, Matitjáš a Hubomlat Solalové jsou potomci francouzských Junáků, sní o své kulturní nadřazenosti, obdivují Francii, vedou (jednostrannou) korespondenci s francouzskými ministry a čtou autory, jako je Villon, Rabelais nebo Corneille. Tito Kefallénští, z nichž nejdůležitější, protože nejhlasitější, nejmazanější, nejžvanivější a nejšpinavější, je falešný advokát Pinhas Solal alias Hubomlat neboli Kapitán větrů, trpící již čtvrtstoletí souchotinami, obdrží nepodepsaný dopis ze Ženevy, který kromě šeku obsahuje i výzvu, aby se v určitý čas dostavili do jednoho ženevského parku. S vyhlídkou na pravděpodobně ohromný poklad pětice vycestuje a dostává se až do Společnosti národů, kde Junáci vystupují jako vláda nově ustanoveného židovského státu. Setkávají se s generálním tajemníkem, Saltielovým ztraceným synovcem Solalem, který jim nakonec věnuje velkou částku peněz. Neuvěřitelný vzestup postav končí na pikniku v Alpách. (Příběhem se ještě prolínají osudy jiných postav, které jsou v jiné verzi románu vypuštěny a tvoří hlavní kostru navazujícího díla Milá Páně.)

Časový rámec Hubomlata není upřesněn. Odehrává se pravděpodobně někdy ve druhé polovině třicátých let, kdy Cohen román psal (v jiném, pozměněném vydání se hned na první stránce objevuje datum 1936), v době, kdy již začínala být svoboda vyvoleného národa téměř celosvětově oklešťována. Vnější události však jsou, zejména na počátku, na ostrově Kefallénie, potlačeny. Pozvolna nastupující nacismus je zatím vnímán jako pouze vzdálený mráček rýsující se na obzoru, jako neurčitá předzvěst hrozby. Přetrvávající vzpomínky na hrůzy pogromů se však nedají vymazat – zapříčinily i přesídlení rodiny Cohenů s malým Albertem do Marseille. Postavy tak jsou vždy ostražité a citlivě reagují, když tuší nějaké nebezpečí, a snaží se vše obrátit v žert, protože nemají jinou možnost, jak se bránit nebo jak ukázat, že jsou neškodné. Svou bezmoc si uvědomují, ale navenek ji nedávají znát. Jsou tragikomicky naivní. Sní o tom, jak půjdou za Hitlerem a promluví s ním o Zákoně tak, že se rozhodne stát rabínem, a Šalamoun sám půjde „panu Hitlerovi všechno pěkně vysvětlit, a až pochopí utrpení našich nebohých bratří, zapláče“. Postavy Junáků se prolínají čtveřicí Cohenových ústředních knih, které sám autor s nadsázkou nazývá Židovské hrdinské příběhy (Le Geste des Juifs). Jsou to Solal (1930), Hubomlat (Mangeclous, 1938), Belle de Seigneur (Milá Páně, 1968), Cohenova nejslavnější kniha, za niž obdržel Cenu za román Francouzské akademie a jejíž český překlad se připravuje, a Les Valeureux (Junáci, 1969).

Románem Hubomlat neprochází žádná přímá dějová linie, nehraje v něm roli. Děj se nese v roztříštěných vlnách a vířivě krouží na místě . Nabere-li příběh nějaký směr, objeví se náhle odbočka, která ho zavede jinam a zdrží. Autor se chvílemi zastavuje, aby se zálibně kochal svými figurami, čímž vznikají velké časové skoky. Cohen si v jednom ze svých komentářů, kterými v závorkách shovívavě a s porozuměním komentuje počínání židovských postav, nad nimiž má plnou (i ochranitelskou) moc, posteskne: „Ach, kéž bych mohl napsat knihu, ve které bych nemusel sledovat děj a mohl donekonečna vyprávět vzájemně nesouvisející junácké historky.“

Postavám hrdě přisoudil nejen dobré vlastnosti, jako je dobrosrdečnost, ale hlavně všechny ty špatné, které jsou obecně Židům přičítány. Potom je a jejich malý svět postaví proti velkému světu neosobní, povýšené a zbytečné instituce Spojených národů. Jeho hrdinové jsou pak zvláštní morální vítězové: sebestřední, „neustále, popleteně a vášnivě nekompetentní“, marniví, nesnesitelně užvanění a mazaní, z každé situace se snaží něco vyzískat a u ostatních automaticky předpokládají své vlastní špatné vlastnosti. Cohen ilustruje židovskou multinárodnost na jedné straně a naprostou vyděděnost a beznárodnost na straně druhé na aškenázském Jeremiášovi, který na otázku, jaké že je vlastně národnosti, odpovídá, že se sice narodil v Litvě, ale jeho otec že pochází z Rumunska a matka z Polska a její otec se narodil v Soluni, ale že je vlastně Srb, protože… „Solal si prohlížel zmučenou tvář starého dítěte, které už víc než šedesát let ví, že svět není dobrý pro chudáky bez vlasti.“ A zejména Hubomlat se snaží vždy pojistit na více – pokud možno na všech – stranách, vytvořit si jakousi vymyšlenou, ale posvěcenou multivlast. A tak jeho politické zbarvení je „sionisticko-antisemitsko-royalisticko-komunistické“, rád by vlastnil „francouzsko-americko-česko-skandinávsko-švýcarský pas“ a jednoho svého syna pojmenoval Lenin a druhého Mussolini. (Nejoblíbenějšímu synovi, který, kdyby nezemřel ve věku sedmi dnů, jistě by se stal miliardářem, říká něžně Smrtík.)

V postavě Solala (vlastně Solala Solala) se skrývá Albert Cohen. Ten se jistou dobu literární činnosti nevěnoval a pracoval například pro Mezivládní komisi pro uprchlíky Společnosti národů. Hlubokou znalost této instituce uplatnil právě v tomto románu. Solal, od kterého si Cohen neudržuje stejný odstup, jako má od ostatních postav, se nenávidí za přetvářku, kterou je nucen, pokud chce ve Společnosti národů pracovat, podstupovat. Je to významný člověk, ale musel se zříci sám sebe. Bolestně prožívá rozdělení své osobnosti – ve svém apartmá hotelu Ritz zakouší masochistickou slast při čtení antisemitských novin a říká si, že musí „skoncovat s tou židovskou leprou“ a že je plně „obklíčený židovinou“. Uvědomuje si však bezvýchodnost své situace a bezpečí Společnosti národů, neboť neexistuje na světě město, na jehož zdech by nečetl nápis „smrt Židům“. A tak Cohen prostřednictvím Solala podporuje „ztracený ráj“, aby mu za S(s)polečnost splatil alespoň nějaký dluh.

Vyšlo v Týdeníku A2 č. 9/2005

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 95 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 2802x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce