Vertlib, Vladimir

Vertlib, Vladimir

portrét beletrie zahraniční

Vladimir Vertlib (* 1965) představuje v jistém smyslu typický fenomén rakouské literatury 21. století: nenarodil se sice pod Alpami, ale Rakousko si zvolil za svůj domov, jeho rodným jazykem není němčina, ale přesto německy píše, v bývalé vlasti o něm mnoho nevědí, ale v německé jazykové oblasti získává významná literární ocenění.

Vladimir Vertlib

(* 1965) představuje v jistém smyslu typický fenomén rakouské literatury 21. století: nenarodil se sice pod Alpami, ale Rakousko si zvolil za svůj domov, jeho rodným jazykem není němčina, ale přesto své knihy píše v jazyce Goethově, v bývalé vlasti o něm mnoho nevědí, ale v německé jazykové oblasti získává významná literární ocenění. Vladimir Vertlib patří k výrazným autorům současné rakouské literatury. Styl jeho próz je možné charakterizovat jako literární reportáž, v níž jde o velké otázky týkající se smyslu lidské existence, platnosti pravidel v globalizovaném světě a nahodilosti až tragikomické rozpustilosti dějin.

Vertlib se narodil v sovětském Leningradě, odkud v roce 1971 s rodiči emigroval do Izraele. Důvodem k emigraci byl každodenní antisemitismus, jehož důsledkům byli v Sovětském svazu ustavičně vystaveni. Po mnoha „přestupech“ (Izrael – Rakousko – Itálie – Rakousko – Holandsko – Izrael – Itálie – Rakousko – USA – Rakousko), o nichž pojednává román Mezistanice (Zwischenstationen, 1999) nakonec v roce 1981 zakotvil v Salcburku. Mezistanice jsou Vertlibovou druhou knihou, první s názvem Odsun (Abschiebung) vyšla ještě o čtyři roky dříve a předznamenala klíčová témata dosavadní autorovy tvorby.

Vertlibovi hrdinové jsou tak jako jejich „duchovní otec“ hnáni i vyháněni z jedné země do další, a právě proto jsou nuceni stále znovu promýšlet, co to znamená domov nebo kde hledat „pevný bod“ v dějinném nečase. Vertlib se přitom nevyhýbá ani politickým úvahám a velmi trefně proniká ke kořenům evropských dějin. Právě proto ve svých románech proniká do míst, kde se formovala poválečná Evropa, ukazuje hluboké prolnutí lidských osudů až na hranici komiky, jak ilustruje povídka Pěknej parchant, v níž líčí osudy česko-německo-židovské rodiny v různých obdobích evropských dějin. Ale tím současně ohledává rány, které nemohou být nikdy zhojeny: dějiny židů ve 20. století se táhnou jako hlavní motiv všemi autorovými prózami.

 Vyšlo v Týdeníku A2 č. 42/2006.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2128x

Inzerce
Inzerce