Bykav, Vasil: Mravenci

Bykav, Vasil
Mravenci

ukázka beletrie zahraniční

Pánbůh, neviditelný vždy a pro všechny pozemské bytosti, seděl na kamenitém kopci u Tiberiadského jezera, které ho k sobě odjakživa vábilo. Seděl tady a hleděl unaveně na liduprázdné okolí...

Mravenci

Památce Uladzimira Karatkeviče

Pánbůh, neviditelný vždy a pro všechny pozemské bytosti, seděl na kamenitém kopci u Tiberiadského jezera, které ho k sobě odjakživa vábilo. Seděl tady a hleděl unaveně na liduprázdné okolí.

Přistál na zemi poslední sobotu v červenci. Přelet z planety Sirius 7z nebyl snadný dokonce ani pro Pánaboha: Kolem Jupiteru magnetické bouře, ďábelská gravitace v oblasti Velké černé díry, po celém pásu Mléčné dráhy déšť meteoritů s nukleárním krupobitím. Myslel, že na zemi už to bude jiné; tady by měl vládnout klid a ticho, aby si tu unavený Pánbůh konečně odpočinul.

Na zemi nebyl už dávno. Zabýval se gigantickými záležitostmi v jiných světech a domníval se, že se pozemšťané docela dobře zařídili bez něho a Pánaboha nepotřebují. Byl tolerantní a dopouštěl občas i to, co by dopustit neměl. Nezanechal tu přece žádné broučky, ale stvořil myslící bytosti druhu homo sapiens v podobě dívky Evy a chlapce Adama a dal jim dar krásy a harmonie. To již oni měli za úkol uspořádat harmonicky pozemský život v rajském zákoutí vesmíru. Ale zřejmě se zmýlil. Jeho „sapiensové“ neuspořádali nic a všechno to krásné, co jim tu zanechal, zničili beze zbytku. Jak si Pánbůh přečetl na nebeských sférách, za pár milionů let jeho nepřítomnosti se na zemi přihodilo mnoho hanebného a zlého a to naplňovalo božskou bytost nepomíjejícím zármutkem a osamělostí.

Zmíněný páreček, kterému svěřil Pánbůh starost o pozemské hospodářství, nejdříve přestoupil boží přikázání, dal se svést k hříchu a lidstvo se začalo prudce množit. Dobrá, ať se množí, jen když to bude s rozumem a v dobrém. Ale kdepak! Adamovy děti vůbec nebyly po nevýbojném Adamovi, ale kdoví po kom. Už odmalička tropily hlouposti a hádaly se, a když vyrostly, docela přestaly poslouchat své rodiče. Naučily se lenošit a pít — dokonce už ani nepily vodu, nýbrž jakýsi ďábelský nápoj, kterému se říká víno. Pánbůh žádné víno na zemi nevyrobil, snad jen tu a tam nasázel keře se sladkými hrozny — pro děti a pro ženy. Muži měli lovit divokou zvěř a živit se masem. Jenomže milí mužové nejdříve dostali chuť na víno a to z nich nadělalo hlupáky a ponoukalo je ke rvačkám. A kde jsou rvačky, tam je krev a loupež, a ta se stala velmi výnosným, i když zcela bezbožným řemeslem. Kdo zabíjel víc, ten se stal bohatším, podřídil si více jiných lidí a usiloval o ještě větší moc. Vznikla nerovnost, závist k úspěšnějším, objevila se nenávist. K závisti a zášti přispívaly ženy, které se dovedně vyhýbaly vraždám, ale muže k nim podněcovaly a měly z toho prospěch.

Obyvatelstvo se na zemi rozrůstalo a zároveň se do všech končin šířila nenávist a vraždy, které nazvali válkami.

Nejprve bojoval kmen s kmenem. Jeden kmen úplně vyvraždil druhý. Ti lidé se domnívali, že až zvítězí, pak si v míru odpočinou. Ale kdež! Na místě poraženého kmene tu stál hned další, který již dávno potřeboval nové pastviny pro svoje ovce a kozy, a usiloval zmocnit se pastvin svých sousedů. Tak byly všechny pastviny, kopce a údolí rozchváceny, ale nenávist a války nepřestaly.

Ukázalo se, že některé kmeny nemají vlasy černé, nýbrž světlé — a okamžitě začala nová válka, mezi černovlasými a světlovlasými. Tentokrát zvítězili světlovlasí. Mrtvoly černovlasých nechali napospas divokým zvířatům a začali slavit vítězství. Oslavovali dlouho a velkolepě; zdálo se, že už nejsou nablízku žádní nepřátelé. Ale již během slavnosti si ti nejpozornější všimli, že se všichni světlovlasí nežehnají stejně. Jedni se žehnali dvěma prsty, druzí dokonce třemi. Byl svolán velký sněm, který rozhodl, že žehnat se dvěma prsty není správné a že se to má trestat. Dvouprstníci se začali svého zvyku úporně držet a byli za to stíháni: chytali je, dávali do vězení, některé dokonce topili v řekách — za pokrm rybám a rakům. A tak byli téměř vyhlazeni všichni dvouprstníci. Potom ti, které nestihli utopit, převlékli kabáty a dali se k tříprstníkům. Tu se však dvouprstníků zastali jacísi lidé ze zámoří — ani se tolik nezastávali lidí, jako spíš jakési domnělé spravedlnosti. Začala válka s cizozemci. Světlovlasí se bili na život a na smrt, bojovali několik let. Přestali dokonce orat a sít a pak nastal velký hladomor. Zastavit válku však už nebylo možné, poněvadž si ji pojmenovali svatou válkou. Tato válka byla nejdelší, vyžádala si za oběť několik pokolení. Poslední pokolení se už ani nepamatovalo, kvůli čemu to všechno začalo, a když starci říkali, že kvůli prstům, nemohli tomu uvěřit: „Taková hloupost! Ať se každý žehná, jak chce!“ — Ale přesto šli do boje, zabíjeli nepřátele a hynuli sami. Válka se zastavit nedala. Je známá věc, že začít válku dokáže i hlupák, ale zastavit ji není dáno ani Pánubohu.

Ta válka skončila sama od sebe, poněvadž na obou stranách došly síly. Světlovlasí si byli jisti, že vítězství je na jejich straně. Lidé ze zámoří však o tom měli jiné mínění. Zavládlo křehké příměří. Strany si trochu oddechly a pak si uvědomily, že ne všichni válčili stejně. Mnozí zahynuli, jiní vyčerpali své síly. Ale našli se i takoví, kteří na válce dokonce vydělali: dosáhli vysokého postavení, vystavěli si přepychové chalupy ve stínu širokých palmových listů, obsadili měkké houpací sítě z umělé hmoty, naučili se od nepřátel jíst nikoli hůlkami jako dříve, nýbrž hlubokými lžícemi. Rok po tom vítězství ve velké válce začala válka vnitřní, občanská, a byla tak ukrutná, že nyní měl Pánbůh za to, že by bývalo lepší, kdyby byli světlovlasí snesli urážku. Všichni se nenáviděli navzájem, bratr mor doval bratra, děti se zříkaly rodičů — jejich city byly vedeny záští a závistí. Všichni měli plná ústa jakési spravedlnosti, o níž ani Pánbůh nic neslyšel, nemohl dokonce takovému slovu ani rozumět. A velice pochyboval o tom, zda tomu rozuměli lidé, kteří za ni prolili tolik krve.

A tak skončila i válka občanská. Spravedlnost nevybojovali, pobili však bezmála většinu lidského rodu. Živí nestačili pohřbívat mrtvé. Nebo je někdy ani nepohřbívali — taková nenávist panovala mezi lidmi dokonce i k mrtvým. A nepohřbívali by je, kdyby nebyl pach z mrtvých těl tak nesnesitelný. Ale když je pohřbívali, okamžitě srovnávali hroby se zemí, aby po nich nezůstalo ani znamení. (Jenže Pánbůh viděl všecko, ten žádné zvláštní znamení nepotřeboval.)

Byly i jiné velké, svaté i totální války: o země, ideje, národní zájmy. Čtyři války byly o spravedlnost, tři o pošlapanou pravdu a byla dokonce i válka proti válkám — možná nejsurovější ze všech.

Během krátké doby klidu se ukázalo, že se válčilo naprosto zbytečně: války nevyřešily žádný z problémů a jen způsobily nové. A kdo za to může? Ale samozřejmě, že za to mohou muži. To přece byli muži, ti generálové a plukovníci, kteří byli vyznamenáváni a ctěni a o nichž se skládaly cituplné chvalozpěvy. Ale ti zklamali. Ženy by určitě byly válčily lépe a rychleji by dosáhly vítězství. Začalo nové globální hnutí feminismu. Ženy povstaly proti mužům.

A to už byla určitě ta nejhrůznější a nejdelší válka, jakou země pamatovala. Bojovalo se nejen proti lidem, ale i proti lidským citům. Za nejhorší byl považován oběma stranami proklínaný cit lásky, kvůli němuž kdysi vznikla globální zášť. Zamilované začali trestat nejvyšším trestem a k tomu vynalezli elektřinu a rozštěpili atom. Bylo dovoleno milovat pouze jediného člověka — nejvyššího kata — a jeho nástroj — širokou sekeru. Tato sekera, vždy ostrá a blýskavá, byla velice oblíbena u žen. Povídalo se, že když se dotkne jemné šíje, je to prý neobyčejně něžný pocit. Ale když potom kat z té své nelehké práce zestárl, začala láska k němu ustávat i mezi ženami. Kdo by potřeboval bezmocného kata? Vyhlásili tedy heslo: Nahradit lásku nenávistí! Nenávist byla chápána v širokém slova smyslu a obě strany ji uznávaly jako všelidskou morální hodnotu. O ní se nepochybovalo ani v táboře mužů, ani v táboře žen. Dokonce to na jistý čas zkonsolidovalo celý národ v jeho svatém boji o zničení.

A tak se tedy… zničili.

Včera Pánbůh pomalu oblétal na obláčku celou zemi a nikde nespatřil nikoho. Jenom uprostřed džungle podél Amazonky se v listí hemžili nějací tvorové, jinak byly všechny kopce, pole a pastviny pusté: žádná města, osady, ani žádné chalupy. Nejvíce Pánaboha dojímal kousek souše severně od říčky Prypjati — byl to krásný kousek země, ani horký, ani studený, kdysi plný zvěře, ryb a ptáků, svěřený docela dobrému, pracovitému plemeni Dregovičů. A co se nestalo? Zasypali se nukleárním spadem, zdegenerovali a vymřeli. Prokazuj pak po tomhle lidem dobro!

Pánbůh pochopil, že je třeba všechno začít znova.

Ale kdo by to měl začít? Je jasné, že lidi tím už nepověří, nezaslouží si to. Jednou už jim to bylo svěřeno, a co z toho bylo? Holá ostuda.

Hemžící se roj černých mravenců se vinul jako řetěz kolem bosých božích nohou, které toho za dlouhý život tolik nachodily. Jeden mraveneček, možná ten nejodvážnější, se čile vyškrabal na boží palec a zamyšleně strnul. Pánbůh by ho užuž byl setřásl dolů, ale pak si řekl: A co kdyby tihle? Budou starostlivě pobíhat sem a tam, pečlivě pracovat bez hádek a zášti, hříchů a emocí.

Opravdu, to stálo za úvahu.

 

Z běloruského originálu Мурашкі, in: Рыгор Барадулін, Васіль Быкаў. Калі рукаюцца душы. Мінск, Кніга, 2003, přeložila Volha Patapavová.
Vyšlo v Antologii běloruských povídek, ed. Sjarhej Smatryčenka, Větrné mlýny, Brno 2006

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2772x

Koupit knihu

Inzerce