Arlov, Uladzimir: Řád bílé myši (část 1)

Arlov, Uladzimir
Řád bílé myši (část 1)

ukázka beletrie zahraniční

V jedné konstituční monarchii, patřící podle evropských měřítek mezi menší země, se obyvatelstvo skládalo z jednoho krále, jednoho premiéra, jednoho šéfa bezpečnostní služby, jednoho policejního ministra, jednoho prokurátora...

Řád bílé myši

V jedné konstituční monarchii, patřící podle evropských měřítek mezi menší země, se obyvatelstvo skládalo z jednoho krále, jednoho premiéra, jednoho šéfa bezpečnostní služby, jednoho policejního ministra, jednoho prokurátora… V té zemi byl jeden zločinec, jeden politický vězeň a jeden politický uprchlík. Jeden generál velel jednomu plukovníkovi, jednomu majorovi a jednomu kapitánovi. V evidenci jediného odborového svazu byl uveden jeden stavitel a jeden ženista, jeden profesor a jeden student, jeden akademik a jeden zcela negramotný občan. Stejná situace byla naprosto ve všech sférách. V zemi byl jeden opilec a jeden narkoman, jeden pasák a jedna profesionální prostitutka, jeden nemocný nemocí AIDS a jeden syfilitik. V sousedství jediného majitele luxusní vily bydlel v kontejneru na odpadky jediný bezdomovec. Při sčítání lidu bylo zjištěno, že mezi příslušníky etnických menšin je v zemi jeden Žid, jeden Tatar, jeden Polák, jedna osoba kavkazské národnosti[1], jeden Rus a jeden Albánec. Sexuální menšiny se ničím zvláštním nevyznačovaly: na jednoho homosexuála připadala jedna lesbička. Příslušné služby sledovaly jednoho občana, kterého podezíraly z pedofilie, a také jednoho tajemného zoofila. Stejná rovnováha byla zachována i mezi představiteli tvůrčích povolání; té zemi docela vyhovoval jeden skladatel, jeden architekt, jeden malíř, jeden herec, jeden novinář a jeden spisovatel.

Je třeba podotknout, že se po straně šeptalo, že v té zemi nebývalo vždy všechno zařízeno tak dokonale. Proslýchalo se například, že prý kdysi několik profesorů na univerzitě přednášelo několika studentům, kteří si jednoho dne zamanuli zamknout se společně se svými vyučujícími v posluchárně a sepsat buřičskou petici. Ale to už je jiný příběh. Ten náš se odehrával v zemi, kde bylo všech, opakuji, všech jen po jednom, a tuto okolnost nesporně prokazovaly tajné zprávy, potají odposlouchané hovory, snímky natočené skrytou kamerou, prosvícené dopisy a další písemné a audio i videomateriály, na jejichž základě mohl autor zrekonstruovat události.

Jednou denně přicházel ke králi s ranním hlášením šéf bezpečnostní služby - pomenší tlouštík s knírkem a kozí bradkou, který na člověka vykonávajícího takové tvrdé povolání vůbec nevypadal; připomínal spíš lékaře s výnosnou praxí a s epikurejskými sklony. Z ranního raportu obvykle vyplývalo, že v zemi panuje stabilita a probíhají výhradně pozitivní procesy, a sice: vzrůstá objem výroby, úroveň vzdělání a spotřeba poživatin obyvatelstvu prospěšných (včetně alkoholu) a také neustále stoupá ukazatel porodnosti, za kterou nezůstává pozadu ani úmrtnost (což je zvláště důležité z hlediska stability). Král zpravidla šéfa bezpečnosti přerušil, aniž ho vyslechl do konce, ale jednoho dne byl tento obvyklý pořádek narušen. Jediný klenotník v zemi totiž konečně vyrobil na objednávku monarchy jediný řád, aby království získalo také jediného nositele nejvyššího státního vyznamenání.

Vyznamenání se nazývalo Řád bílé myši I. stupně. V takovém názvu by mohl vidět něco zvláštního pouze cizinec absolutně neobeznámený s minulostí země, protože od svých školních let tady každý občan země věděl, že myš je prastarý symbol zdejší státnosti. Historické prameny dokládaly, že podoba hlodavce s ostrým čumáčkem a dlouhým ocáskem se objevila na státním znaku již před více než pěti sty lety, v době, kdy vládl jeden z dávných a nejvýznamnějších předků dnešního monarchy, který všechna svá nařízení neměnně zakončoval tradiční formulí: „…a také musí všichni sedět tiše jako myš pod pometlem.“ Jediné, co se ve státním znaku za pět století změnilo, byla barva. Starodávná šedá myš byla stále světlejší a už v minulém století získala ušlechtilou bílou barvu, což v heraldice, jak známo, odpovídá stříbru a znamená čistotu, dobro a nezávislost. Řád ležel před králem na hedvábném purpurovém polštářku a všechny jeho emaily a diamanty zářily duhovými barvami.

Král podle svého zvyku nevyslechl zprávu do konce. Neodeslal však svůj protějšek pryč, aby nadále upevňoval bezpečnost, ale zeptal se ho, kdo by se mu jevil jako vhodný pretendent na nejvyšší státní vyznamenání. Šéf hlavní služby státu se několikrát dotkl své bradky, což mohlo znamenat mírné rozpaky. Monarchův starý a spolehlivý spolupracovník jistě dobře věděl, kdo si zasluhuje řád nesrovnatelně víc než všichni ostatní, ale rozhodl se mlčet. Buďto král ještě neustanovil nejzasloužilejšího kandidáta, anebo byl na pochybách, protože si soustředěně prohlížel seznam svých poddaných. V hlubokém zamyšlení si dokonce odhrnul příčesek na hlavě a jeho pleš se zablýskla v paprscích ranního slunce, i když ne tak zářivě jako řád. - Na tomto místě musíme konstatovat, že nehledě na zmíněnou pleš byl král ještě dosti mladý, přitažlivý muž plný sil. Hrál pravidelně tenis a v neprůstřelné vestě (to kvůli zhubnutí) se proháněl na kolečkových lyžích kolem své rezidence.[2]

Nakonec král zvedl oči od papíru a zapřemýšlel nahlas: „Co kdybychom vyznamenali našeho spisovatele?“

Šéf bezpečnosti se znovu dotkl bradky. Teď již však situace nabyla na konkrétnosti, kterou měl rád a ve které se cítil jako ryba ve vodě.

„To je vynikající kandidát, Vaše Veličenstvo,“ řekl majitel kozí bradky, „ale…“

Král zvedl oči a dostalo se mu pevného a přesvědčivého pokračování: „…ale v naší zemi nemáme jediného čtenáře.“

„Opravdu?“ zapochyboval monarcha. Znova se ponořil do seznamu a našel tam jednoho astrologa, jednoho kanibala, jednoho černosotněnce[3] a jednoho Čukču, ale čtenář tam skutečně nebyl.

Nikoli bezdůvodně soudili obyvatelé země, že královo mínění lze stěží zviklat.

„A proč myslíš,“ slyšel šéf bezpečnosti, „že je to podstatné? Chystáme se přece vyznamenat spisovatele, a ne čtenáře. Ostatně spisovatel sám zřejmě svoje díla čte. Aspoň když je píše.“

Náčelník bezpečnosti se podíval na řád a opět se odmlčel.

„Dnes zvu spisovatele na večeři,“ řekl král.

Večer seděli král se spisovatelem proti sobě u elegantně prostřeného stolu. Byli oba přibližně stejně staří, mezi čtyřiceti a padesáti lety, v nejlepším mužném věku, ale zatímco král měl kaštanový příčesek, spisovatel měl přirozený elegantní účes téže barvy, přestože jeho vlasy už byly prokvetlé ušlechtilými šedinami.

V barokním interiéru sálu určeného pro večeře s blízkými hosty planuly ve starodávných několikaramenných stříbrných svícnech rovně velké svíce téměř nepostřehnutelné jemné vůně. Krb dýchal teplem hořícího voňavého dřeva a vedle na elegantním mramorovém stojanu čekal na svého majitele Řád bílé myši.

Všemu tomu dodávala na útulnosti i přítomnost krásné mladé ženy, která rovněž seděla u stolu, ne však blízko krále a spisovatele, ale opodál - a to tak, že mohla slyšet rozmluvu a zároveň ztratit její nit, kdyby pán a host ztlumili hlasy. Její husté, kudrnaté, ohnivě rudé vlasy, které jí volně splývaly na odhalená ramena, nádherně ladily s akvamarínem jejích očí, připomínajících hrdinky E. A. T. Hoffmanna a Prospera Mérimée. Král ženu diplomaticky oslovoval „paní“, ale o jejím skutečném postavení nezbývalo než se dohadovat, uvážíme-li, že monarcha byl už několik let vdovcem.

„Doufám, že mi věnuješ svoje poslední knihy,“ řekl král.

V jeho tykání[4] spisovateli nebylo nic urážlivého, protože král tykal všem svým poddaným a na jeho způsoby si všichni dávno zvykli, stejně jako byli zvyklí na tradiční letní neúrody a zimní čvachtanice.

„Nikoli, Vaše Veličenstvo, nevěnuji,“ odpověděl spisovatel a s rozkoší dopil pohár bordeaux.

„Proč?“ vyrovnaně se zeptal král a pokynul sluhovi, aby znovu naplnil spisovatelův pohár.

„Moje knihy již mnoho let nevycházejí,“ odpověděl spisovatel, pozvedl pohár a pohlédl nejprve na monarchu a potom na ženu.

Král měl sto chutí se zeptat, odkdy se spisovatelovy rukopisy nestávají knihami, ale Jeho Veličenstvo bylo obdařeno státnickou moudrostí, a proto jeho společník uslyšel jiná slova.

„Ale stejně jsi spisovatel.“

„Možná,“ odpověděl spisovatel, „protože stále píšu. Píšu do šuplíku.“

„Tím spíš,“ navázal spokojeně král. „Tak také má žít opravdový spisovatel. Jak říkali staří Římané: Habent sua fata libelli. I knihy mají svůj osud. Jsem rád, že jsem se nezmýlil, a chci podepsat nařízení o tvém vyznamenání Řádem bílé myši.“

Poslední slova pronesl král slavnostním tónem, pozvedl svůj pohár a očekával, že spisovatel udělá totéž. Ale ten z jakéhosi důvodu otálel.

„Chci ti důvěrně svěřit,“ - král ztlumil hlas -, „že tvoji nepřátelé nespí. Víš, podstrčili mně seznam obyvatelstva, našli formální důvod…“

„Zajímalo by mě, jaký.“ Spisovatel popíjející víno projevil svou zvědavost také tlumeně. „Samozřejmě, pokud to není tajemství.“

„Jaképak tajemství! V seznamu obyvatelstva prý nemáme žádného čtenáře.“

„To je závažný argument,“ řekl spisovatel a v jeho hlase bylo slyšet dobře skrývanou radost. Ačkoliv - mohlo to být jen zdání.

„Argument… Jsi spisovatel. Máš před sebou věčnost. - Dolej nám víno,“ obrátil se král ke sluhovi, který nenápadně postával u okna, jako by se byl proměnil v jednu z historických postav na starobylých barokních tapetách zdobících stěny.

Sluha se odlepil od stěny a přiblížil se ke králi, potom k jeho hostu a pak k rudovlasé ženě, která se rozhovoru neúčastnila, ale bylo zřejmé, že naslouchá. Spisovatel zamyšleně pozoroval profesionální, téměř automatické pohyby sluhy, až se jeho pohled setkal s majitelkou kouzelných očí. Žena je rozpačitě sklopila a zahleděla se do talíře.

„A což když věčnost není nekonečností času, nýbrž jeho nepřítomností?“ promluvil spisovatel, aniž by odtrhl pohled od tváře a zpola obnažených ňader rudovlásky. „Což když se věčnost měří pouze lidským životem?“

Král si vhodil do úst olivu.

„Zasluhuješ řád už jenom za tahle slova.“ 

„Ale Vaše Veličenstvo, v seznamu opravdu není žádný čtenář.“

„Překvapuješ mě, spisovateli. V seznamu není… například žádný poddaný. Co z toho tedy vyplývá?…“

Monarchovi se zalíbil tento neočekávaný tah a začal svou myšlenku rozvíjet dál: „Mezi obyvateli naší země je jeden král a jeden spisovatel. A zároveň tu není žádný poddaný a žádný čtenář. Jaký je závěr? Takový, že my dva jsme si v něčem podobní. Ty jsi v něčem taky král a já jsem v určitém smyslu spisovatel. Navrhuju připít si na to.“

„Máte vynikající víno,“ pozvedl spisovatel pohár.

Král také zvedl svůj pohár, přimhouřil oko a podíval se přes sklo poháru na svého spolustolovníka.

„Musíš vědět, že svět se mění podle toho, jakýma očima se na něj díváme.

Střízlivé vnímání je jen jedním z možných. Nikoli bezdůvodně projednávali staří Germáni všechna důležitá usnesení dvakrát: s hlavou střízlivou a pak v podnapilém stavu.“

„Nebudu oponovat. Jeden můj známý filozof kdysi řekl, že střízlivost je matka měšťáctví a že umění i vědu zplodili opilá nevěstka s hladovým asketou.“

„Výborně řečeno,“ souhlasil se spisovatelem král. „Taky jsem měl známého filozofa. Pamatuju se, že jsme si s ním jednou dlouho povídali o životě a smrti. Memento mori… Ale nemluvme o tom teď před hlavním jídlem královské hostiny.“

Nyní král ponejprv promluvil k ženě: „Zařiď, drahá, ať začnou podávat hlavní jídlo.“

Rudovláska se zvedla a prošla síní, zanechávajíc za sebou obláček vůně vytříbeného parfému. Ukázalo se, že majitelka nádherných vlasů je i majitelkou nádherné postavy, jejíž vnady ještě zdůrazňovaly přiléhavé šaty ze zeleného hedvábného damašku.

„Neslyšel jsem tvou odpověď,“ obrátil se král ke spisovateli, jehož pohled ještě pořád sledoval výrazné boky rudovlásky a její pas baletky, stažený zlatým páskem.

Ale žena se opět ukázala v sále a za ní dva sluhové, kteří slavnostně přinesli a postavili na stůl obrovský stříbrný podnos se skopovou pečení a sušenými švestkami.

„Tvoje odpověď…“ připomněl král, zatímco si nakládal na talíř skopové. Oči se mu rozzářily opravdovým labužnickým potěšením. „Vřele doporučuji. Je to tradiční jídlo naší dynastie. Od doby, kdy královská armáda v šestnáctém století rozdrtila hordu našeho zapřisáhlého přítele velkoknížete Ivana Ivanoviče a zajala jeho samého i se všemi jeho berany. Zlí jaV zykové tvrdí, že vítězové tehdy ochutnali smažené kýty samotného Ivana Ivanoviče…“

Spisovatel si nedůvěřivě prohlédl skopové a zapil vínem svoje první dojmy - zatím ještě ne chuťové, ale spíš sluchové.

„Mám dojem,“ promluvil a položil si na talíř několik švestek, „mám dojem, že kterýsi z francouzských klasiků napsal, že člověk je to, co jí. Stendhal měl rád volská oka. Když Hoffmann psal své strašidelné povídky, přivazoval si k nosu kousek kmínového žitného chleba, aby stále cítil jeho vůni. K tomu psal ještě opilý a čím víc pil, tím výš vzlétala jeho fantazie. Lev Tolstoj měl strašně rád čerstvé okurky rovnou ze záhonku. A ruský malíř Savrasov, vzpomínáte si, Vaše Veličenstvo, ten, co namaloval havrany, kteří přiletěli, ten nejedl skoro nic, jenom pil vodku a pojídal k ní klikvy…“

„Říká se, že v naší zemi havrani už na jih neodlétají,“ přerušil král gastronomickou tirádu.

„Také jsem si všiml,“ souhlasil spisovatel.

„A čím to vysvětlit?“ Do králova hlasu se nečekaně vloudil stín podezíravosti.

„Názor ornitologů mi není znám,“ - odpověděl vyhýbavě spisovatel. Po očku se podíval na ženu a všiml si, že se usilovně zaposlouchala do rozhovoru i s všemi jeho neočekávanými odstíny a obraty.

„Co s tím mají společného ornitologové?“ Král sebou v křesle dotčeně trhl. „Chci vědět, jak se to vysvětluje ve vašem okolí.“

„Poněkud mě překvapujete, Vaše Veličenstvo.“

„Nemusíš mi odpovídat. Moc dobře znám tu povídačku. Havrani se bojí, že budou na hranici sestřeleni protiletadlovými děly[5] nebo že je nepustí zpátky, až poletí z teplých krajů.“

„Vaše Veličenstvo…“

„Nu co je, Vaše spisovatelská Jasnosti? Vyznamenávám tě nejvyšším státním řádem a ty se tu kroutíš jako úhoř!“

Rudovlásce zbledly tváře a bystré spisovatelovo oko tuto skutečnost ihned zaznamenalo. Téměř už jistý rytíř Řádu bílé myši snědl sušenou švestku, polkl víno a promluvil:

„Mám čtyři pravidla: nevěřit, nebát se, neprosit a neděkovat.“[6]

Král soustředěně žvýkal. Působilo to dojmem, že chce spolu s kusem skopového rozžvýkat i to, jak se ho to dotklo. A opravdu: Monarcha zhltl maso, zapil je burgundským a řekl téměř přívětivě: „My králové jsme výjimkou z pravidla. Spisovatelé doufám taky. Ale pravidla, můj milý, mají i králové. Mohl jsem například vyznamenat sám sebe, ale v mých pravidlech to není. Doporučuji pohár beaujolais.“

„S radostí… Ale fakt zůstává faktem: nemám žádného čtenáře a před tím nelze zavírat oči.“

„Já ale nemám žádného poddaného.“

„To není totéž. Vaše Veličenstvo, vy můžete vydat nařízení a prohlásit všechny obyvatele země za své poddané, s výjimkou diplomatického sboru.“

„Poslyš, spisovateli,“ z vína, vydatného jídla a tepla z krbu byl už král mírně podroušený a začal protahovat slova. „Stejně tak bych mohl prohlásit všechny naše obyvatele za tvé čtenáře. Jsou ale věci, které se nerozhodují nařízeními. Viděl jsem snad někde takové poddané? Takovéhle poddané svět neviděl. Opravdový poddaný je na svého monarchu hrdý. Na jeho počest dává po něm jména svým dětem…“

„Viděl jsem u mnoha lidí vaše portréty…“ - ozval se opatrně spisovatel, který čas od času bleskurychle pohlédl na ženu, zjevně znepokojenou vývojem rozhovoru.

„Viděl jsem vaše portréty…“ zapitvořil se král po něm. „Res suis vocabulis nominare! Nazývej věci pravými jmény!“

„Vaše Veličenstvo má zálibu v latině…“

„Následky vzdělání!“ mávl rukou monarcha. Jeho tvář zrudla a jazyk se mu úplně rozvázal. „Víš, kdo mě přemluvil, abych změnil ústavu? Abych do ní zařadil články o zrušení rozsudku smrti a o tom, že se v naší zemi nachází geografický střed kontinentu? Ten člověk si jako první pověsil v kabinetu můj portrét. A potom mě jako první zradil. Ale dříve než utekl kanalizací do zahraničí, nechal pro mě dopis. Slyšel jsi, co v něm napsal? Ovšemže ne, jak bys to mohl slyšet! Můj první premiér napsal, že mě nikdy neměl rád. Že míra jeho úcty už dávno hluboko klesla, níž už to nejde. Napsal, že kdyby se střed kontinentu a celého vesmíru nacházel nejenom v mojí zemi, ale přímo v mém zadku, a kdyby to dokonce stálo v mé ústavě, stejně by se se mnou ani nevysr… na stejném poli…“

„Vaše Veličenstvo, je tady žena…“

„Kde? Á, tahleta… Ta všechno ví. No tak, spisovateli, co tomu dopisu říkáš ty?“

„Ponechám-li otázku po smyslu jen na svědomí autora, řekl bych, že to bylo formulováno dosti ostře. Má to styl.“ Když žena zaslechla poslední slova, téměř neznatelně se zachvěla.

„Právě,“ pokračoval král. „Netušíš, kdo mu s tím mohl pomoci? Co to je za stylistu?“

Spisovatel zamyšleně usrkával víno a mlčel. Avšak král patrně ani neče kal, že něco uslyší. Dožvýkal olivu, vyplivl pecku do dlaně a střelil ji do plamene krbu.

„Nazývejme věci pravými jmény,“ hlas monarchy zněl opět klidně, jako by nedávné vzplanutí emocí bylo jen obrazem z divadelní hry. „Tebe nikdo nečte a mě nikdo nemá rád. Navrhuji ti výhodné podmínky. Tvým čtenářem budu já…“

„A já vaším poddaným?“

„Neuhodls. Budeš mým oblíbeným spisovatelem. Domnívám se, že se spolu nebudeme nudit. Budeme se scházet tady u krbu. Říkáš: Věčnost je nepřítomnost času. A co je v tom případě smrt? Můj známý filozof se domníval, že smrt je nic, ale že my, nu tam, budeme to nic cítit. Zkrátka souhlasíš.“

pokračování

1/ Označení pro kavkazce, často používané v sovětských a ruských médiích.
2/ Narážky na A. Lukašenka.
3/ Za carského Ruska monarchistický krajní reakcionář.
4/ Narážky na A. Lukašenka.
5/ Narážka na to, jak byl v roce 1995 běloruskými vojáky protivzdušné obrany sestřelen balon se třemi americkými cestovateli, kteří zahynuli.
6/ Parafráze hesla „nevěřit, nebát se, neprosit“.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3628x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce