Běloruská literatura v posledních patnácti letech

přehled beletrie zahraniční

Běloruská literatura patří ve světě i v Česku bezpochyby k nejméně známým. Je zřídka překládána, účast běloruských literátů na spisovatelských konferencích bývá vyjímečná a v školních učebnicích obvykle nenajdeme ani jméno Vasila Bykava.

Běloruská literatura v posledních patnácti letech - Na okraj vydání Antologie běloruských povídek
Antologie běloruských povídek, Větrné mlýny, Brno, 2006, 278 stran, vydání první. Uspořádal Sjarhej Smatryčenka.

V uplynulých patnácti letech bychom na knižních pultech marně hledali překlady běloruské literatury, která byla v češtině v 70.-80. letech 20. století zastoupena díly Vasila Bykava, Alese Adamoviče, Uladzimira Karatkeviče a několika dalšími autory. Po zániku Sovětského svazu se ovšem překladatelské kontakty s bývalou BSSR přerušily a zastoupení aktuální tvorby tak v češtině dosud chybělo. Na původní tradici se nyní pokouší navázat první obsáhlejší výbor současné běloruské prózy, který po dlouhé odmlce v češtině vychází.

Neznámá země, neznámá literatura
Běloruská literatura patří ve světě i v Česku bezpochyby k nejméně známým. Je zřídka překládána, účast běloruských literátů na spisovatelských konferencích bývá vyjímečná a v školních učebnicích obvykle nenajdeme ani jméno Vasila Bykava. V konkurenci již etablovaných literatur je obtížné dostat do povědomí čtenářů tvorbu tak málo známé země, jakou je Bělorusko.

Přitom i v Bělorusku se od počátku 90. let mnohé změnilo a změnila se i tamní literární scéna. Vyrostla mladá generace talentovaných autorů, „stará garda“ objevila nová literární témata. Významný posun nastal i v roli spisovatelů. Zatímco za Sovětského svazu si ve společnosti udržovali privilegované postavení a status „národní spisovatel“ zajišťoval nejen slušné živobytí, ale třeba i křeslo v Nejvyšším sovětu, po pádu komunismu prestiž spisovatelského povolání klesla. Stát přestal podporovat vydavatelskou činnost, poklesl zájem čtenářů o nové knihy a spisovatelé se přestali řadit k elitě národa. Na druhé straně vznikala soukromá nakladatelství a úspěch zaznamenala komerční literatura, do Běloruska často dovážená z Ruska. Vývoj nepodobný vývoji v ostatních postkomunistických zemích – s jedním podstatným rozdílem.

S příchodem k moci prezidenta Alexandra Lukašenka začaly být po roce 1994 oklešťovány osobní svobody a autoři, kteří nebyli ochotni se nové situaci přizpůsobit, přicházeli o možnost publikovat. Navíc se autoritativní prezident po celou svou éru nachází v konfliktu s národovci z řad kulturní obce, kteří s nelibostí nesou jeho debělorusizační politiku. Když se státní pokladna opět stabilizovala a vláda postupně obnovovala státní programy na podporu kultury, na spisovatele se obvykle zapomínalo. Typickým příkladem dokládajícím vztah vlády k žijícím autorům jsou Dny běloruského písemnictví, organizované každoročně v jiném městě, na které však většina spisovatelů není zvána.

V posledních několika letech stát aktivně stipendii podporuje etablované i debutující autory, do programu se však mohou dostat pouze spisovatelé, kteří reflektují politicky nezávadná témata a projevují loajalitu vůči vládě, výhodou bývá, píší-li rusky. V opačném případě se autor ocitá na indexu a cesty do státních vydavatelství a literárních časopisů, tedy zaručené honoráře, jsou mu odepřeny.

Doposud zájmy literátů reprezentoval Běloruský svaz spisovatelů (BSP) založený ještě v roce 1934 – do roku 1991 fungoval pod názvem Svaz spisovatelů BSSR. V loňském roce na popud vlády vznikl Svaz spisovatelů Běloruska (SPB), který by měl nahradit stávající organizaci neloajální vládě. Zda se záměr podaří, ukáže čas, je to však velmi pravděpodobné. Zatím „opoziční“ Svaz (předsedá mu Ales Paškevič) disponuje vyšší členskou základnou – 550 členy. Do „provládního“ Svazu (předsedou je poslanec a bývalý šéf Lukašenkova volebního štábu Mikola Čarhiněc) vstoupilo 300 členů. „Opoziční“ spisovatelé novým svazem pohrdají, prý 300 členů reálně nemohl získat a podle nich se v něm soustředili vesměs postarší učitelé ruštiny, kulturní pracovníci státní správy a redaktoři kulturních rubrik státního tisku.

Vzájemné vztahy obou skupin spisovatelů nejsou dobré, což se projevovalo ještě před rozkolem spisovatelské obce. Jedni hovoří o druhých jako o „těch“, dělí se na „my“ - „oni“, nebo „naši“ - „cizí“.

Vztah vlády k „opozičním“ spisovatelům je rovněž krajně chladný. Paškevič a jeho zástupci jsou vystaveni stálému nátlaku, letos v létě byla organizace se svou knihovnou nucena pro dluhy na nájemném vystěhovat se z Domu spisovatelů, který byl ještě v roce 1997 konfiskován prezidentskou kanceláří. A letos na jaře byl Paškevič donucen odejít z filologické fakulty Státní univerzity, kde přednášel běloruskou literaturu. Represe jsou zatím směřovány jen proti prominentním funkcionářům svazu: jeden z autorů antologie, spisovatel a literární vědec Pjatro Vasjučenka zatím řídí katedru běloruštiny na Lingvistické univerzitě (kam přešel po vyhození z Akademie věd).

V „opozičním“ svazu přes všechny problémy nadále zůstávají dosud literárně činní spisovatelé, dramatici a básníci, včetně nositelů dnes již neudělovaných titulů národní spisovatel a národní básník (básníci Ryhor Baradulin a Nil Hilevič, docela nedávno zesnulí Janka Bryl a Vasil Bykav). Jde o žijící klasiky, kteří svou spisovatelskou dráhu zahajovali v 50. letech 20. století, běloruské děti se o nich učí ve škole, recitují jejich básničky a před maturitou čtou povinně jejich romány. Je otázka, co bude s opozičním spisovatelským svazem, až tyto žijící legendy ukončí svou tvůrčí dráhu. Není tajemstvím, že právě jejich autorita, často bývalý status poslanců, dosud stavěla hráz rozsáhlejším represím proti spisovatelskému stavu.

Spory okolo obou spisovatelských svazů se dotýkají i generace debutujících tvůrců okolo 20 let, kteří se rozhodují, do kterého případně vstoupit. Svážou-li svůj osud s „provládním“ svazem, do smrti si na ně budou jejich kolegové ukazovat prstem. Vstup do „opozičního“ svazu zase hrozí potenciálními represemi. Není tajemstvím, že líhní současné literární avantgardy jsou v Minsku filologická fakulta spolu s fakultou žurnalistiky. Na obě fakulty již před lety bylo dosazeno vedení loajální vládě, zejména děkan novinářské fakulty svou loajalitu vyjadřuje veřejně a několik studentů již z politických důvodů vyloučil (v rozhovoru pro státní deník Republika v červenci 2005 své postoje Sjarhej Dubavik obhajoval slovy: „Snažíme se jen ochránit mladé lidi od destruktivních vlivů, pomoci jim zformovat aktivní životní pozici. Mohu jednoznačně říci: opoziční politici na fakultě žádné perspektivy nemají.“). Stále ale na obou fakultách studují mladí lidé, kteří si na svět uchovávají vlastní názor, a z vnucované státní ideologie si tropí žerty – často i veřejně ve svých literárních dílech, které potom publikují třeba na internetu na svých blozích. Oblíbeným blogovacím systémem je americký Livejournal.

Z nadaných debutujících básníků a prozaiků zmiňme alespoň Jaraslavu Anankovou (často vystupuje pod pseudonymem Uljana Lenina), trochu kontroverzní Jugasju Kaljadovou, Fedora Koněva, Hleba Labadzenku, Valeryji Kustavovou, v generaci spisovatelů středního věku vynikají Andrej Chadanovič a Sjarhej Balachonau.

Je třeba zmínit i třetí skupinu autorů, kteří odmítají existenci spisovatelské organizace z nechuti organizovat se kdekoli – a distancují se jak od „provládního“, tak od „opozičního“. Svými argumenty se opírají o historii sovětského Svazu spisovatelů, který původně vznikl jako stalinský nástroj kontroly nad kulturou a literaturou, ze stejných důvodů byly později zakládány i státní literární časopisy.

Kontroverzní bývá často i otázka běloruského jazyka. Napříč „opozičními“ spisovateli se vedou zdánlivě malicherné spory o běloruský pravopis. Není výjimkou, že co redakce, to vlastní styl pravopisu. A nejde jen o rozdíly mezi tzv. narkamovkou (oficiální pravopis) a taraškevicí (klasický pravopis), ale o různé verze tzv. modernizované taraškevice, kterou si jednotlivé redakce přizpůsobují. Příkladem budiž časopisy Dzejaslou, Arché a Studenckaja dumka a týdeník Naša niva, jejichž pravopisy se od sebe mírně odlišují.

Na vládní úrovni je pak před běloruštinou upřednostňována ruština. (V prosinci 2005 odvysílalo Rádio Svoboda slova pronesená Mikolou Čarhincem na jedné tiskové konferenci: „Byl jsem vychovaný v ruském prostředí, nikdy jsem se nepovažoval za Bělorusa. Pro mě byla vždycky největší čest představovat svoji zemi, a my, mladí kluci, jsme plakali radostí, když jsme někde za hranicemi vyhráli a hráli tam hymnu naší vlasti, Sovětského svazu.“)

Dotace od státu = podpora pro vládu
Stát poskytuje podporu tvůrcům, kteří proklamují vládě svou loajalitu. V roce 2004 zesnulému spisovateli Ivanu Šamjakinovi (přestože patřil do skupiny provládních spisovatelů, zůstával členem Paškevičova svazu – Čarhincův svaz vznikl až po Šamjakinově smrti) letos v létě v centru Minsku radnice odhalila bronzovou desku. Za jeho života mu stát uděloval pocty, po smrti vystrojil státní pohřeb a ve všech médiích se objevily oslavné nekrology. Když v roce 2003 zesnul jiný velký spisovatel, Vasil Bykav, poct ze strany státu se mu nedostalo. Důvod? Vyslovoval se kriticky k vládnoucímu prezidentovi. Ačkoliv je Bykav ve světě bezpochyby nejznámějším běloruským spisovatelem, zamítla z politických důvodů minská radnice návrhy na pojmenování některé ulice po Bykavovi, nebo alespoň odhalení pamětní desky, a to dokonce na privátní náklady.

Přestože Šamjakin nepředstavuje nejodióznější příklad současné oficiální literatury, ukazuje trend, kterým se státní podpora bude ubírat: vytěsnění nepohodlných spisovatelů a básníků z povědomí Bělorusů a udělování poct těm, kteří dají přednost státnímu grantu před vlastním svědomím. Přestože běloruská literatura dosud nemá svého zástupce, který by psal oslavné básně na prezidenta, není pochyb, že vládní poradci takového tvůrce usilovně hledají (např. hudební průmysl už několik popsových hvězd vytvořil a úspěšně je nasazuje v politických kampaních iniciovaných prezidentskou kanceláří). Loajalita k vládě přitom může být projevována různě: stačí jezdit s prezidentem po zemědělských družstvech, vítána je veřejná podpora prezidenta v televizi, apod.

V roce 2002 ministerstvo informací vyměnilo šéfredaktory literárních časopisů Polymja (založený roku 1922), Něman (založený roku 1945), Maladosc (tiskl autory středního věku a začínající tvůrce), Krynica a týdeníku Litaratura i mastactva (vycházející po vzoru moskevské Litěraturnoj gazety), kteří v redakcích uskutečnili politické čistky: neloajální redaktoři museli odejít, řada spisovatelů a básníků přišla o možnost v časopisech vycházet. Možnost publikovat byla jmenovitě odepřena Bykavovi, Baradulinovi, Hilevičovi a Zakonnikovi, jejichž tvorba byla veřejně označena za „politicky zaostalou“. Jiní známí literáti, kterých se zákaz nedotkl, přesto odmítli na protest s novými redakcemi spolupracovat. Ve známost vstoupila reakce Janky Bryla, který demonstrativně těsně před vydáním stáhl své básně s časopisu Polymja.

Již několik let se zmíněné státní literární časopisy pro nedostatek kvalitních publikací zmítají v krizi: Něman a Polymja se proměnily v politickou agitku vlády a plní se pamětmi provládních nostalgiků vzpomínajících na Sovětský svaz, kdysi elitní časopis Krynica přestal zcela vycházet.

Situace v běloruské literatuře se po čistkách v literárních časopisech kardinálně změnila. Desítky spisovatelů byli zbaveni možnosti publikovat pro masového čtenáře. Jako přímá reakce na státní cenzuru vznikl ještě na konci roku 2002 soukromý literární časopis Dzejaslou (česky Sloveso), který deklaruje svou otevřenost pro všechny literáty.

V roce 2002 vyhlásil běloruský PEN-klub první ročník Soutěže mladých literátů, které se každoročně účastní několik desítek začínajících básníků a prozaiků. Soutěž ovšem ignorují státní média, což její prestiž značně snižuje a o jejím konání se mnozí nedozvědí, pokud nesledují opoziční informační zdroje. Ze soutěže vzejde vždy okolo dvaceti vítězů, jejich přihlášené básně či prózy pak vychází ve společném sborníku. V současnosti jde o jednu z mála možností, jak na sebe upozornit čtenáře.

Každoroční literární cenu Zlatý apostrof pak uděluje časopis Dzejaslou, v Mogilevě se koná každoroční festival mladých tvůrců Plastelínový čáp, protože je ale pod patronátem radnice, lze k účasti přihlásit jen nekonfliktní ukázky tvroby.

Spisovatelé produkující ideologicky závadnou literaturu, především debutující, mají jen omezené publikační možnosti. Obdobná situace panuje i v překladatelské sféře, obzvlášť překládá-li se do běloruštiny nebo z běloruštiny. Na internetu existuje několik literárních serverů (Litara.net, Knihi.com, Newlit.info, osobní weblogy), kde mají začínající tvůrci možnost svou tvorbu prezentovat, úspěšnými projekty jsou časopis Dzejaslou (vychází jednou za dva měsíce v nákladu tisíc výtisků), kulturně-politický časopis Arché (tisíc výtisků – v září 2006 ale vláda nařídila zastavit jeho vydávání, je možné, že bude zcela zakázán) a týdeník Naša niva (tři tisíce výtisků). Zmíněným časopisům bylo letos k 1. lednu znemožněno roznášení běžnou distribuční sítí a nelze si je předplatit. Redakce státní bojkot zatím vyřešily zasíláním běžnou poštou, což ovšem náklady na vydávání prodražuje.

Některé prózy jsou na pokračování čteny ve vysílání Rádia Svoboda, což je pro mnohé autory další možnost, jak být v přímém kontaktu se svými čtenáři. Ostatně Rádio Svoboda zaměstnává několik spisovatelů, mezi nimiž jsou i autoři Antologie běloruských povídek (Sjarhej Dubavec, Uladzimir Arlov a Vinces Mudrov, Jeva Vežnavcová pracuje v exilovém rádiu ve Varšavě). Mezi redaktory Rádia Svoboda najdeme dále básníky Michase Skoblu, Sjarheje Astravcova a Sevjaryna Kvjatkouského.

Prakticky před zánikem je hrstka soukromých nakladatelských iniciativ (např. Vydavatelství Lohvinau založené ještě roku 1995 a vydávající nejen undergroundovou beletrii, ale i filosofická díla a překlady z cizích jazyků; knihy také vydávají známý spisovatel Adam Hlobus a překladatel Zmicer Kolas).

Vydávání běloruské literatury je krajně nerentabilní, většina knih vychází v nákladu 200-300 výtisků, náklad přes tisíc bývá výjimečný. Tyto soukromé iniciativy se navíc potýkají s problémy s distribucí (např. knihkupectví nemohou prodávat knihy vydané v nestátních vydavatelstvích). Nařízený bojkot ze strany státu však zatím není absolutní – na policích minských knihkupectví lze běžně najít díla Bykava, Baradulina, Buraukina a některých dalších nežádoucích autorů.

Kamenem úrazu je pochopitelně finanční stránka vydavatelského podnikání: publikace často bývají nehonorované, nebo honorované jen symbolicky. Jediným zdrojem financování se potom stávají zahraniční literární nebo překladatelské granty (obvykle z Nizozemí a Německa), a překlady do polštiny a ukrajinštiny. Ostatně i Antologie běloruských povídek vyšla v češtině mj. díky podpoře dvou zahraničních fondů (Fund for Central & East European Book Projects, Allianz Cultural Foundation).

 

© Lubomír Gombos

Diskuse

Vložil: Sjarhej Smatrycenka, 31.08.2009 20:18
Běloruská literatura v posledních patnácti letech
Natalja, co myslite "nejuspesnejsim podnikem za cele dejiny beloruske literatury"? Ze stoji pred zanikem je prehnane, ale ze je az tak uspesne - to bych o nem nerekl. Tedy pokud vezmeme v uvahu financni zisk, moznosti prodavat svou produkci v siti Belkniga atd., a ne povedomi o nakladatelstvi mezi hrstkou... studentu a intelektualu. Pracuji tam, Ihar Lohvinau je muj dobry pritel, proto vim, o cem mluvim... "Nejuspesnejsi nakladatelstvi" dodnes nema ani vlastni webove stranky, protoze nema na to kapacity - lidske a financni.
Vložil: natalja linitskaja, 01.05.2009 12:34
Běloruská literatura v posledních patnácti letech
Nemuzu tuto nepravdu snest: nakladatelstvi Lohvinau v zadnem pripade nestoji "pred zanikem" - je nejuspesnejsim podnikem za cele dejiny beloruske literatury.
Vložil: L.Gombos, 31.10.2006 20:51
Běloruská literatura v posledních patnácti letech
K doplnění tématu doporučuji dále zprávu z 31.10. 2006. Jak píši ve své recenzi, vláda se pokouší vytěsnit z hlav Bělorusů povědomí o tzv. protivládních spisovatelích (terminologie vlády). Státní televize Lad... začne vysílat ofenzivní pořad Slovo spisovatele ve spolupráci s Čarhincovým Svazem spisovatelů, kde bude prezentována jen ideologicky správná literatura.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4492x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce